Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.
Hudebníci zahájili koncert nejstarším z autorů vídeňské trojice – Josephem Haydnem a jeho Klavírním triem č. 44 E dur. Navzdory mnoha barvitým tvrzením uváděným v programu se jedná o dílo stojící na samém počátku vývoje této dodnes živé formy. A přestože programový text přiznává, že skladatel Joseph Haydn ve svých klavírních triích ještě dosyta nevyužívá možností triové souhry, dodává záhy, že v uváděné skladbě se skladatel nikterak technicky nebo výrazově neomezoval. Do virtuózního díla má však Haydnovo klavírní trio daleko. S postupujícími staletími se nároky na komorní hráče zvyšovaly – v současnosti tak dosahují party trií, kvartetů a kvintetů často extrémní sofistikovanosti. Komorní hudba se z pozice artiklu pro potěšení posunula do roviny nejzazšího vyjádření hudební intimity. Joseph Haydn však stojí teprve na samém počátku této cesty.
Klavírní trio č. 44 E dur nepředstavuje z hlediska hudební interpretace dílo zvláště náročné. Většina hudebních frází se vyznačuje klenutou, pomaleji plynoucí melodií a zpěvností. Výraznější běhy nebo figurace se ve skladbě téměř neobjevují a stěžejní místo v hudební faktuře zaujímá bez pochyby klavír. V takové situaci je právě na hudebnících, aby dodali tónům jedinečnost a potřebný výraz. V případě Haydnovy skladby jako by se Lobkowicz trio teprve rozehřívalo – hudebníci nakládali s dynamikou úsporně a sebemenší dramatický náboj byl jakoby uspaný. Ani ve třetí větě, ve které by prostor pro větší dravost určitě byl, si hráči nedovolili narušit jakousi snivou eleganci díla. Druhá věta s kráčivým motivem a křehkými figuracemi nad zádumčivě se táhnoucím basem však poskytla hudebníkům dostatek prostoru pro osobitou a dynamicky zajímavou interpretaci. V jednotlivých na sebe navazujících imitacích se vždy přihlásil o slovo jeden z nástrojů, zatímco zbylé dva udržovaly křehce plynoucí doprovod. Lobkowicz trio působilo u Haydnovy skladby mírně nezaujatým dojem.
Klavírní trio č. 5 B dur Wolfganga Amadea Mozarta plynule navázalo na Haydnovo dílo. Posluchačům však nemohla uniknout změna – interpreti uchopili skladbu s podstatně větším nasazením a dravostí. Mozartovo trio představuje z hlediska uvolnění jednotlivých hlasů kompozičně vyspělejší dílo. Patrná je také větší interpretační náročnost. Ve skladbě se objevují rychlejší běhy, střídání faktury i energické dialogické prvky. Toto všechno Lobkowicz trio zvýraznilo do nejmenšího detailu. Jakoby se změnou skladby pojali i větší chuť ke hře. Nepřehlédnutelnou se však stala preciznost nastudování díla – hudebníci dynamicky i výrazově zvýraznili jeho každý zajímavý detail. Nešlo však pouze o dlouhé hudební fráze nebo běhy. Například ve druhé větě zaujal nebývale dlouhý a skutečně stejnoměrně držený tón, který v dynamice ani o kousíček nezakolísal. Při další hudební frázi, ve které se vyskytoval podobný dlouze držený tón, však violoncellista Ivan Vokáč postupně rozvibroval strunu jen proto, aby o chvíli později nechal tón vyvanout do náhle jemné hudby. A podobná práce s detaily se objevovalo u všech členů tria. Působivý byl také výjezd violoncella a houslí, který vyústil namísto očekávatelného forte v téměř neslyšené pianissimo. Hudebníci uvážlivě dávkovali expresivitu a zdárně balancovali na dramatické hraně, kterou překročili až ve druhé půli večera.
Klavírní trio č. 7 B dur Ludwiga van Beethovena program večera završilo. Již od počátečních taktů první věty bylo zřejmé, jak dalece se vývoj této hudební formy posunul za pár let dělících Mozarta a Beethovena, který zcela oprostil oba nástroje z pout podřízenosti klavíru. V tomto díle už nebylo nikdy zcela jasné, kdo má skutečně vedoucí úlohu a zvýšila se interpretační náročnost skladby. A jako by se právě na to hudebníci těšili. Porovnáme-li neslané a nemastné provedení Haydnova tria s interpretační bouří, kterou představovalo Beethovenovo dílo, nedá se soudit jinak. Drsná pizzicata, kousavé běhy, ale i kantabilní melodika, jemné staccato nebo tu uměřené a tam zase neurvalé vibrato – tímto dali hudebníci vzniknout nevšednímu zážitku. Podobné provedení vyžaduje skutečně hluboké ponoření do díla a ryzí snahu o pochopení autorova záměru, což se tělesu podařilo. Lobkowicz trio dokáže plynule přecházet mezi styly a není mu cizí ani hudba modernější. O tom přesvědčil přídavek – zazněla druhá část z Klavírního tria č. 2 e moll Dimitrije Šostakoviče.
Koncert Lobkowicz tria ilustroval vyvíjející se a k větší expresivitě spějící tendence komorní hudby. Přestože se hudebníci zaměřili pouze na období vídeňského klasicismu, dokázali ilustrovat vývoj, který stále trvá. Za nejpodnětnější považuji nepopiratelnou píli, se kterou se hráči ponořili do hudební faktury a nastudovali díla se svěžestí a osobitostí. Neuškodilo by však zařadit do programu také nějaké mollové dílo, aby hudební duch klasicismu nebyl redukován na pouhé elegantní a z mého pohledu přespříliš líbezné povyražení.
JOSEPH HAYDN Klavírní trio č. 44 E dur Hob. XV:28, WOLFGANG AMADEUS MOZART Klavírní trio č. 5 B dur KV 502, LUDWIG van BEETHOVEN Klavírní trio č. 7 B dur op. 97 „Velkovévodské“. Lobkowicz trio
Zatím nebyl přidán žádný komentář..