Nerovný souboj Jusupova s Brahmsem

24. duben 2015, 19:55

Nerovný souboj Jusupova s Brahmsem

V pořadí třetí abonentní koncert Symfonického abonmá Filharmonie Brno přinesl dvě kontrastní poloviny, a to jak po stránce kompoziční, stylové a myšlenkové, tak také interpretační. Dramaturgie se v tomto případě vydala směrem polemickým a lze si dobře představit, že přítomní posluchači se stali zapálenými příznivci jedné polovin koncertu a odpůrci té druhé. Vsadil bych ovšem leccos, a to bylo hlavním překvapením večera, že by více příznivců posbíral starý dobrý Brahms. Ale i tento koncert Filharmonie Brno, jako v poslední době většina, nese punc originální dramaturgie, výjimečnosti a neopakovatelnosti.

Rezidenční umělec je jev, který je obvyklý především u významných symfonických orchestrů ve velkých západoevropských a amerických metropolích, v nichž sídlí vzdělané publikum, které nelze ani z komerčního hlediska uspokojit pár lacinými a donekonečna omílanými hity a je třeba je hýčkat i po stránce osvěty a poznání. Brno jakožto kulturní organismus lze chápat buďto izolovaně (a mnoho zdejších obyvatel se o jiné chápání nepokouší), anebo jako součást šířeji pojatého středu Evropy zahrnujícího ve svém jádru Vídeň, Budapešť nebo Bratislavu a na okrajích končícího v Mnichově, Drážďanech, Krakově, Lvově a Temešváru. Pro kulturní a umělecké Brno je proto typická široká rozkročenost mezi velkoměstským nadhledem, vzdělaností a rustikálním křupanstvím. Možnost takto široké oscilace mezi obecnou moudrostí a tupostí umocňuje kyvadlový efekt. Rozličné zdejší instituce, od kulturních a uměleckých přes vzdělávací, náboženské či politické až po veřejné služby tak střídavě procházejí obdobími osvíceného rozletu a omezeného hlupáctví, přičemž vyhraněné příklady obojího statisticky převažují nad průměrnou šedí. Navzdory tomu bychom si ale měli uchovat naději, že nynější „zlatá éra“ zdejší hudební dramaturgie zanechá trvalé stopy a případný budoucí ponor zpět do šedivých bažin bez dramaturgie  si zdejší publikum nenechá líbit.

Ať tak či onak, možnost seznámit se v jedné sezóně opakovaně s exotickou hudbou v Izraeli žijícího rusifikovaného Tádžika s židovskými kořeny Benjamina Jusupova je zkrátka mimořádná i v globálním srovnání a nic na tom nezmění ani místy poněkud křiklavá snaha skladatele představit sebe sama za pomoci vyčpělých učebnicových floskulí a velkých slov („Mé myšlení je židovské, mentalita a temperament asiatské a moje hudební řeč, mám na mysli možnosti v přístupu k orchestru, ruská. Je to komplikované, ale cítím to tak.“), v nichž autor nevědomky popisuje spíše cíle, kterých by rád dosáhl, než skutečný stav věcí. Jusupov patří do šedé zóny skladatelů, pro které je příznačná exotika výrazu, snaha o propojování vzdáleného a střídavě úspěšné úsilí o hloubku, přesah a kontemplaci. Takový mix si k dosažení úspěchu vystačí s nekomplikovanou intelektuální výbavou, a i když nelze upřít fakt, že v každý okamžik zní hudba podmanivě, vytrácí se smysl pro formu, stavbu celku a následně také pro vkus a soudnost. Přitom by stačilo, kdyby skladatel projevil více odvahy, urputnosti či umíněnosti.

V Jusupovově Violovém koncertu, nazvaném Viola-Tango-Rock-Koncert, se setkáváme s laskavou osvětou namířenou na konzervativního (postsovětského?) posluchače, kterému stravitelným způsobem ukazuje, že klasické koncertní pódium snese leccos. Setkáme se zde s amplifikovanými nástroji (kytara, baskytara, v jedné části i sólová viola), rockovými bicími, strhujícím tangem - i předtančeným, vše doprovázeno snahou o rozličná ozvláštnění. K těm patřily i různé sotva slyšitelné šramoty či zcela statické „pády do nicoty“, které bohužel ve zvukově nevhodném Janáčkově divadle nemají šanci vyznít a byly naplněny rozpačitým pokašláváním, hlučnou vzduchotechnikou (přestože v problémovém levém horním větráku už nemlátilo - díky!) a celkovou nesoustředěností publika. Vpravo na balkoně kdesi kolem deváté řady vyvrcholila šeptaným, ale vcelku hlasitým zvoláním „Litvínov vyhrál!“ a následným ještě rušivějším syčením a káráním. Takto zvukově atmosféricky pojatá skladba zkrátka nemá v tomto unylém prostoru co dělat. Zůstala zde jediná skutečně silná Jusupovova zbraň - psychologicky silná zvukovost avšak jakoby nevybalená z pomalovaného celofánu, do něhož nešlo proniknout.

K interpretačnímu srovnání se nabízí nedávný koncert, který spojil Schnittkeho Faustovskou kantátu s Čajkovského Patetickou symfonií, při němž dominovalo výjimečné charisma okamžiku, zatímco úroveň orchestrální hry byla průměrná. V případě nyní popisovaného koncertu byla od počátku patrná vskutku mimořádná snaha o perfektní technickou stránku. Dirigent Alexander Joel je dozajista brněnským objevem sezóny a uvidíme, jestli v těch příštích dorazí někdo srovnatelný. V prologu ke koncertu i v první větě bylo tangové ostinato skvěle posazené. Ve druhé časti rozehrál Maxim Rysanov svoji violu do nebývalé zpěvnosti, až si člověk nebyl jistý, zda již nedochází k avizované amplifikaci. Na ni ale došlo až ve třetí, rockové větě, kdy hudba dosáhla vrcholu kýče, a přestože se v programu psalo o orchestru „zmítaném rockovou hysterií“, jednalo se spíše o všední bigbítovou floskuli blížící se těm nejhorším variacím na „symphonic rock“ a podobným nesmyslům. Jediný smysl mohla třetí věta mít jako ukázka, že i orchestr umí hrát rock, to ovšem vesměs víme. Pracujeme-li se stylem jako se znakem, musíme vědět, co chceme říct - vzpomeňme na Schnittkeho! Bez toho se rocková část stává balvanem, který je přivalen doprostřed cesty a všichni jsou nuceni věnovat mu pozornost. Protivně zesílená reklamní znělka.

Nebyl to ovšem jediný moment, který skladatel zjevně považoval za silný, čímž násobně vynikla jeho slabost. Za nejzajímavější lze naopak považovat spektakulární pasáže jako vystřižené z filmu - připomínaly ponejvíce hudbu mistra jednoduché filmové podmanivosti Georgije Sviridova. Závěrečná taneční vložka (Yara Omran a Davis Lang) jen podtrhla celkovou myšlenkovou bezradnost celého Jusupovova dvaapadesátiminutového veledíla, pasovala by mnohem lépe na závěr koncertu do strhující imitace cikánské hudecké kapely v závěru Brahmse. Ze sólistického hlediska je Jussupovovo dílo určeno primárně pro charismatického, nikoliv nutně technicky disponovaného violistu. Maxim Rysanov obojímu dostál se ctí.

Je škoda, že se filharmonii nedaří rozrůznit typy velkých symfonických koncertů - dosavadní pokusy o koncerty pro mládež, pro akademiky či cokoliv „netradičního“ vždy selhaly (a oproti minulosti se vytratila i samostatná komorní řada filharmonie). Zůstávají jen pevně zažité abonentní řady, které musí zůstat stylově vyvážené. Přesto se v posledních letech několikrát ukázalo, že většina abonentů dokáže ocenit hloubku i kvalitu (např. Messiaen nebo Schnittke), i když třebas to které dílo nemusí být jejich šálkem kávy. Jusupov je dobrým výchozím krokem, který ukazuje možnosti soudobé hudby, další pozornost by ovšem měla směřovat výše, ke Gijovi Kančelimu, Sofii Gubajdulinové, Galině Ustvolské či Alfredu Schnittkemu, pokud máme držet nastolené dramaturgické směřování.

Obrovské potěšení přinesla druhá část koncertu. Přitom nad ní visel otazník, jak se dirigentovi podaří naplnit nesnadný dramaturgický záměr korunovat večer Brahmsem. Schönbergovu orchestrální úpravu jeho prvního klavírního kvartetu g-moll op. 25 vyřešil Alexander Joel jednoduše: pílí. Tolik poctivé mravenčí kapelnické práce s orchestrem už dlouho nikdo neodvedl, doslova každý tón byl opravdovou potěchou. Připomeňme, že Brahms vrátil hudbě výsadní samostatné postavení mezi uměními a radikálně ji očistil od jakýchkoliv programů a mimohudebního romantického balastu. Opět tu máme hudbu, jejímž smyslem je slovy nepopsatelná krása a jejím prostřednictvím celkové povznesení. Dirigentova koncepce spočívala v maximálním rozehrání všech rozličných efektů směrem k dokonalé technické vybroušenosti, ale také dynamické výraznosti, bez obvyklé uťápnutosti, kterou české orchestry často považují u hudby Brahmsovy a Dvořákovy za adekvátní.

Vůbec přitom nevadilo, že lesní rohy na své party opět nestačily - a kupříkladu předčasné netrpělivé přiznávky jinak perfektních dřev v první větě působily navzdory nepatřičnosti sympaticky, totiž nadšeně. Obdivuhodná je rovněž skutečnost, jak se dirigent Joel vypořádal s brněnskou smrtící pastí: totiž se zkoušením v neobvykle akusticky vydatném a hlučném Besedním domě, aby se pak až v den koncertu přesunuli do Janáčkova divadla bez akustiky na jedinou generálku a koncert. Nalejme si čistého vína: Petr Altrichter i Aleksandar Marković se tu před svým nástupem do funkce šéfdirigenta Filharmonie Brno blýskli mimořádně vydařenými koncerty. Nyní je orchestr bez šéfdirigenta a má za sebou dosud interpretačně nejvydařenější vystoupení letošní sezóny. Třeba z toho něco bude. Každopádně v dnešní době, kdy se interpreti především hledí dobře umýt, učesat, napudrovat, usmát, vyfotit a všelijak jinak prezentovat v médiích, je pracovitý a řemeslně schopný dirigent vzácností. I závěrečný potlesk zvládl s bravurou a důsledně vyvolal všechny exponované hráče z orchestru i celé nástrojové sekce.

A ještě drobnosti. Skvělé bylo tentokrát osvětlení během koncertu: patřičně tlumené, nicméně dostatečné na sledování textů v programu. Ozvučení elektrofonických nástrojů v Jusupovově skladbě bylo velmi decentní a barevně adekvátní. Z levé strany publika ovšem někdo neustále fotil s bleskem, že to rušilo i na balkoně. Bohužel v Janáčkově divadle není pořadatelská služba během produkcí přítomna uvnitř v hledišti (prý jde o záměr), takže i kdyby si během koncertu někdo zapnul rádio nebo rozdělal ohýnek, museli by se s ním posluchači vypořádat sami. Bezohledný fotograf na to, alespoň protentokrát, nedoplatil.

Psáno z koncertu 23.dubna 2015.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více