Nerovný souboj Jusupova s Brahmsem

24. duben 2015, 19:55

Nerovný souboj Jusupova s Brahmsem

V pořadí třetí abonentní koncert Symfonického abonmá Filharmonie Brno přinesl dvě kontrastní poloviny, a to jak po stránce kompoziční, stylové a myšlenkové, tak také interpretační. Dramaturgie se v tomto případě vydala směrem polemickým a lze si dobře představit, že přítomní posluchači se stali zapálenými příznivci jedné polovin koncertu a odpůrci té druhé. Vsadil bych ovšem leccos, a to bylo hlavním překvapením večera, že by více příznivců posbíral starý dobrý Brahms. Ale i tento koncert Filharmonie Brno, jako v poslední době většina, nese punc originální dramaturgie, výjimečnosti a neopakovatelnosti.

Rezidenční umělec je jev, který je obvyklý především u významných symfonických orchestrů ve velkých západoevropských a amerických metropolích, v nichž sídlí vzdělané publikum, které nelze ani z komerčního hlediska uspokojit pár lacinými a donekonečna omílanými hity a je třeba je hýčkat i po stránce osvěty a poznání. Brno jakožto kulturní organismus lze chápat buďto izolovaně (a mnoho zdejších obyvatel se o jiné chápání nepokouší), anebo jako součást šířeji pojatého středu Evropy zahrnujícího ve svém jádru Vídeň, Budapešť nebo Bratislavu a na okrajích končícího v Mnichově, Drážďanech, Krakově, Lvově a Temešváru. Pro kulturní a umělecké Brno je proto typická široká rozkročenost mezi velkoměstským nadhledem, vzdělaností a rustikálním křupanstvím. Možnost takto široké oscilace mezi obecnou moudrostí a tupostí umocňuje kyvadlový efekt. Rozličné zdejší instituce, od kulturních a uměleckých přes vzdělávací, náboženské či politické až po veřejné služby tak střídavě procházejí obdobími osvíceného rozletu a omezeného hlupáctví, přičemž vyhraněné příklady obojího statisticky převažují nad průměrnou šedí. Navzdory tomu bychom si ale měli uchovat naději, že nynější „zlatá éra“ zdejší hudební dramaturgie zanechá trvalé stopy a případný budoucí ponor zpět do šedivých bažin bez dramaturgie  si zdejší publikum nenechá líbit.

Ať tak či onak, možnost seznámit se v jedné sezóně opakovaně s exotickou hudbou v Izraeli žijícího rusifikovaného Tádžika s židovskými kořeny Benjamina Jusupova je zkrátka mimořádná i v globálním srovnání a nic na tom nezmění ani místy poněkud křiklavá snaha skladatele představit sebe sama za pomoci vyčpělých učebnicových floskulí a velkých slov („Mé myšlení je židovské, mentalita a temperament asiatské a moje hudební řeč, mám na mysli možnosti v přístupu k orchestru, ruská. Je to komplikované, ale cítím to tak.“), v nichž autor nevědomky popisuje spíše cíle, kterých by rád dosáhl, než skutečný stav věcí. Jusupov patří do šedé zóny skladatelů, pro které je příznačná exotika výrazu, snaha o propojování vzdáleného a střídavě úspěšné úsilí o hloubku, přesah a kontemplaci. Takový mix si k dosažení úspěchu vystačí s nekomplikovanou intelektuální výbavou, a i když nelze upřít fakt, že v každý okamžik zní hudba podmanivě, vytrácí se smysl pro formu, stavbu celku a následně také pro vkus a soudnost. Přitom by stačilo, kdyby skladatel projevil více odvahy, urputnosti či umíněnosti.

V Jusupovově Violovém koncertu, nazvaném Viola-Tango-Rock-Koncert, se setkáváme s laskavou osvětou namířenou na konzervativního (postsovětského?) posluchače, kterému stravitelným způsobem ukazuje, že klasické koncertní pódium snese leccos. Setkáme se zde s amplifikovanými nástroji (kytara, baskytara, v jedné části i sólová viola), rockovými bicími, strhujícím tangem - i předtančeným, vše doprovázeno snahou o rozličná ozvláštnění. K těm patřily i různé sotva slyšitelné šramoty či zcela statické „pády do nicoty“, které bohužel ve zvukově nevhodném Janáčkově divadle nemají šanci vyznít a byly naplněny rozpačitým pokašláváním, hlučnou vzduchotechnikou (přestože v problémovém levém horním větráku už nemlátilo - díky!) a celkovou nesoustředěností publika. Vpravo na balkoně kdesi kolem deváté řady vyvrcholila šeptaným, ale vcelku hlasitým zvoláním „Litvínov vyhrál!“ a následným ještě rušivějším syčením a káráním. Takto zvukově atmosféricky pojatá skladba zkrátka nemá v tomto unylém prostoru co dělat. Zůstala zde jediná skutečně silná Jusupovova zbraň - psychologicky silná zvukovost avšak jakoby nevybalená z pomalovaného celofánu, do něhož nešlo proniknout.

K interpretačnímu srovnání se nabízí nedávný koncert, který spojil Schnittkeho Faustovskou kantátu s Čajkovského Patetickou symfonií, při němž dominovalo výjimečné charisma okamžiku, zatímco úroveň orchestrální hry byla průměrná. V případě nyní popisovaného koncertu byla od počátku patrná vskutku mimořádná snaha o perfektní technickou stránku. Dirigent Alexander Joel je dozajista brněnským objevem sezóny a uvidíme, jestli v těch příštích dorazí někdo srovnatelný. V prologu ke koncertu i v první větě bylo tangové ostinato skvěle posazené. Ve druhé časti rozehrál Maxim Rysanov svoji violu do nebývalé zpěvnosti, až si člověk nebyl jistý, zda již nedochází k avizované amplifikaci. Na ni ale došlo až ve třetí, rockové větě, kdy hudba dosáhla vrcholu kýče, a přestože se v programu psalo o orchestru „zmítaném rockovou hysterií“, jednalo se spíše o všední bigbítovou floskuli blížící se těm nejhorším variacím na „symphonic rock“ a podobným nesmyslům. Jediný smysl mohla třetí věta mít jako ukázka, že i orchestr umí hrát rock, to ovšem vesměs víme. Pracujeme-li se stylem jako se znakem, musíme vědět, co chceme říct - vzpomeňme na Schnittkeho! Bez toho se rocková část stává balvanem, který je přivalen doprostřed cesty a všichni jsou nuceni věnovat mu pozornost. Protivně zesílená reklamní znělka.

Nebyl to ovšem jediný moment, který skladatel zjevně považoval za silný, čímž násobně vynikla jeho slabost. Za nejzajímavější lze naopak považovat spektakulární pasáže jako vystřižené z filmu - připomínaly ponejvíce hudbu mistra jednoduché filmové podmanivosti Georgije Sviridova. Závěrečná taneční vložka (Yara Omran a Davis Lang) jen podtrhla celkovou myšlenkovou bezradnost celého Jusupovova dvaapadesátiminutového veledíla, pasovala by mnohem lépe na závěr koncertu do strhující imitace cikánské hudecké kapely v závěru Brahmse. Ze sólistického hlediska je Jussupovovo dílo určeno primárně pro charismatického, nikoliv nutně technicky disponovaného violistu. Maxim Rysanov obojímu dostál se ctí.

Je škoda, že se filharmonii nedaří rozrůznit typy velkých symfonických koncertů - dosavadní pokusy o koncerty pro mládež, pro akademiky či cokoliv „netradičního“ vždy selhaly (a oproti minulosti se vytratila i samostatná komorní řada filharmonie). Zůstávají jen pevně zažité abonentní řady, které musí zůstat stylově vyvážené. Přesto se v posledních letech několikrát ukázalo, že většina abonentů dokáže ocenit hloubku i kvalitu (např. Messiaen nebo Schnittke), i když třebas to které dílo nemusí být jejich šálkem kávy. Jusupov je dobrým výchozím krokem, který ukazuje možnosti soudobé hudby, další pozornost by ovšem měla směřovat výše, ke Gijovi Kančelimu, Sofii Gubajdulinové, Galině Ustvolské či Alfredu Schnittkemu, pokud máme držet nastolené dramaturgické směřování.

Obrovské potěšení přinesla druhá část koncertu. Přitom nad ní visel otazník, jak se dirigentovi podaří naplnit nesnadný dramaturgický záměr korunovat večer Brahmsem. Schönbergovu orchestrální úpravu jeho prvního klavírního kvartetu g-moll op. 25 vyřešil Alexander Joel jednoduše: pílí. Tolik poctivé mravenčí kapelnické práce s orchestrem už dlouho nikdo neodvedl, doslova každý tón byl opravdovou potěchou. Připomeňme, že Brahms vrátil hudbě výsadní samostatné postavení mezi uměními a radikálně ji očistil od jakýchkoliv programů a mimohudebního romantického balastu. Opět tu máme hudbu, jejímž smyslem je slovy nepopsatelná krása a jejím prostřednictvím celkové povznesení. Dirigentova koncepce spočívala v maximálním rozehrání všech rozličných efektů směrem k dokonalé technické vybroušenosti, ale také dynamické výraznosti, bez obvyklé uťápnutosti, kterou české orchestry často považují u hudby Brahmsovy a Dvořákovy za adekvátní.

Vůbec přitom nevadilo, že lesní rohy na své party opět nestačily - a kupříkladu předčasné netrpělivé přiznávky jinak perfektních dřev v první větě působily navzdory nepatřičnosti sympaticky, totiž nadšeně. Obdivuhodná je rovněž skutečnost, jak se dirigent Joel vypořádal s brněnskou smrtící pastí: totiž se zkoušením v neobvykle akusticky vydatném a hlučném Besedním domě, aby se pak až v den koncertu přesunuli do Janáčkova divadla bez akustiky na jedinou generálku a koncert. Nalejme si čistého vína: Petr Altrichter i Aleksandar Marković se tu před svým nástupem do funkce šéfdirigenta Filharmonie Brno blýskli mimořádně vydařenými koncerty. Nyní je orchestr bez šéfdirigenta a má za sebou dosud interpretačně nejvydařenější vystoupení letošní sezóny. Třeba z toho něco bude. Každopádně v dnešní době, kdy se interpreti především hledí dobře umýt, učesat, napudrovat, usmát, vyfotit a všelijak jinak prezentovat v médiích, je pracovitý a řemeslně schopný dirigent vzácností. I závěrečný potlesk zvládl s bravurou a důsledně vyvolal všechny exponované hráče z orchestru i celé nástrojové sekce.

A ještě drobnosti. Skvělé bylo tentokrát osvětlení během koncertu: patřičně tlumené, nicméně dostatečné na sledování textů v programu. Ozvučení elektrofonických nástrojů v Jusupovově skladbě bylo velmi decentní a barevně adekvátní. Z levé strany publika ovšem někdo neustále fotil s bleskem, že to rušilo i na balkoně. Bohužel v Janáčkově divadle není pořadatelská služba během produkcí přítomna uvnitř v hledišti (prý jde o záměr), takže i kdyby si během koncertu někdo zapnul rádio nebo rozdělal ohýnek, museli by se s ním posluchači vypořádat sami. Bezohledný fotograf na to, alespoň protentokrát, nedoplatil.

Psáno z koncertu 23.dubna 2015.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Nejčtenější

Kritika

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce