Dvacátý čtvrtý ročník Festivalu Špilberk v Brně odstartoval třetí srpnovou neděli známými melodiemi francouzských filmů s Jeanem-Paulem Belmondem. Pestrý festivalový program divákům nabídl večer plný slavných árií a orchestrálních kusů s příhodným titulem Carpe noctem (Užívej noci). Koncert s motivem lásky a tematicky související s tajemnou večerní dobou se konal ve středu 23. srpna na brněnském hradě. Za doprovodu hostující Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou mladé talentované Aleny Hron se jako hlavní sólistka představila sopranistka Veronika Rovná.
Úvodem je nutno zmínit necitlivé nazvučení, které v mnoha případech zkreslovalo celkový hudební zvuk a následně i dojem ze samotného poslechu. Akustickou nevyváženost doprovázelo šustění, klapání klapek dechových nástrojů či zabírání sebemenších ruchů technikou. Do jisté míry se s těmito jevy musí na open air koncertu počítat, přesto je otázkou, zda většině zvuků tohoto charakteru nelze přece jen předejít. Taktéž se hráči i s dirigentkou při hraní museli potýkat s nepříjemným poryvem větru, který způsoboval padání not nebo přetáčení partitury u dirigentky a strhával pozornost účinkujících jiným směrem.
Předehra k opeře Figarova svatba od Wolfganga Amadea Mozarta, jež celý koncert otevírala, započala ve slibném svižném tempu, které postupně padalo a v závěru skladby dílo ztratilo jiskru. I přes jasná a zřetelná gesta Aleny Hron bohužel těleso neudrželo kýženou svižnost a ladnost, s jakou by si návštěvníci mohli předehru vychutnat. To se změnilo ve druhé instrumentální skladbě večera s názvem Jitřní nálada od norského skladatele Edvarda Griega. Všeobecně lze konstatovat, že dirigentce i orchestru v tomto případě mnohem více sedla díla, která jsou založena na impresi, barevnosti či okamžiku. K nim řadíme i zmíněnou Jitřní náladu, která v podání ostravské filharmonie měla od začátku do konce tah vystavěný na precizní práci s dynamikou, především dynamickými přechody působícími přirozeně a efektně. Netradiční se zdálo zabarvení sólového hoboje, které odkazovalo na starší typ interpretace a pro mnohé posluchače mohlo být ozvláštněním. Obdobně vypadalo i nastudování Poemu ze selanky pro orchestr V podvečer op. 39 od Zdeňka Fibicha. Kromě kompatibility hráčů se vyznačovalo hravě pojatými flétnovými party a procítěnou hrou koncertního mistra Pavla Doležala. První půli večera uzavírala Barkarola z opery Hoffmannovy povídky od Jacquesa Offenbacha, kterou mnozí znají jako duet Guiliety a Nicklause za valčíkového doprovodu. Velice často se však tento kus provádí samostatně – čistě orchestrálně, jako tomu bylo i v tomto případě. Lyrickému dílu přeplněnému tklivými melodiemi dodával šťávu smyslný dráždivý podtón houslí.
Koncert sestával nejen z orchestrálních skladeb, ale také známých árií, které přednesla Veronika Rovná. Ta ve všech vystupovala naprosto suverénně a každému číslu dodala potřebný charakter i atmosféru. Citlivě vedená piana s decentním vibrováním dominovala zpěvu Hraběnky z Figarovy svatby, kde i samotný orchestr zněl sehraněji oproti předehře. Intimní, velice křehkou rovinu sopranistka ukázala kupříkladu v árii Adriany z opery Adriana Lecouvreur Francesca Cilea, která byla podpořena sólovými houslemi Pavla Doležala. Naprostá hlasová kontrola snoubící se s vyspělou technikou a výbornou prací s dechem byla znát v árii Leonory Tacea la notte placida z opery Trubadúr. Efektní kadence a rychlá část s náročnými intervalovými skoky v podání Veroniky Rovné zněla lehce a vyváženě. Pochopení a vzájemné napojení diváci mohli cítit i ze spolupráce mezi zpěvačkou a dirigentkou, která v áriích orchestr vedla k ohleduplnosti při doprovodu pěveckého partu.
Také ve druhé půli večera se posluchačům představila filharmonie v koncertních dílech, která obepínala jednotlivé pěvecké výstupy. I přes přeladění nástrojů po přestávce ale nebyl orchestr intonačně jednotný. V předehře Snu noci svatojánské šlo zaznamenat opětovné problémy s tempem, jako tomu bylo u Figarovy svatby, a to především v technicky a rytmicky náročných pasážích. I když se hráčům vyvedla pizzicata, zbylé části nebyly sehrané a i skrze dynamické oblouky nebo romantické fráze dílo působilo jednotvárně. Konstatování, že dirigentce a tělesu více vyhovovala díla až impresionistického charakteru, se potvrdilo i v posledních dvou instrumentálních kusech od Mascagniho a Dvořáka. Emočně nabité začátky Intermezza a Nocturna H dur vystavěné na smyčcových nástrojích v postupně gradující dynamice dodávaly pozdnímu večeru na dramatičnosti. Koncert vyvrcholil árií Rusalky ze stejnojmenné opery Antonína Dvořáka, která se ukázala jako výborný dramaturgický tah. Pohádkový námět, milostný motiv a téma noci, kdy Rusalka zpívá měsíci o své lásce, vytvořily patřičnou tečku, kterou umocnil přednes Veroniky Rovné. Vyzdvihnout musím také sólo anglického rohu barvou i technikou vkusně doplňující lyrickou melodii Rusalky. Jedinou výtkou, kterou bych k poslední skladbě večera měla, byly ostré nástupy dechů (především trubek) a přehnané forte ve vrcholech („Měsíčku postůj…“), které v určitých momentech působily neadekvátně vůči celku.
Přestože se koncert neobešel bez popsaných nedostatků, podmanivý program a povedené výkony sklidily velký potlesk, jenž byl odměněn přídavkem v podobě jedné z nejznámějších árií O mio babbino caro Giacoma Pucciniho.
Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba, předehra k opeře
„Dove sono i bei momenti…“, árie z opery Figarova svatba
Edvard Grieg: Jitřní nálada ze suity Peer Gynt č. 1
Francesco Cilea: „Io son l’umile ancella…“, árie z opery Adriana Lecouvreur
Zdeněk Fibich: Poem ze selanky pro orchestr V podvečer
Jacques Offenbach: Barkarola z opery Hoffmannovy povídky
Felix Mendelssohn Bartholdy: Sen noci svatojánské, předehra
Pietro Mascagni: Intermezzo z opery Sedlák kavalír
Giuseppe Verdi: „Tacea la notte placida…“, árie z opery Trubadúr
Antonín Dvořák: Nokturno H dur
„Měsíčku na nebi hlubokém…“, árie z opery Rusalka
Účinkující:
Veronika Rovná – soprán
Janáčkova filharmonie Ostrava
Alena Hron – dirigentka
Středa 23. srpna 2023, hrad Špilberk
Zatím nebyl přidán žádný komentář..