Pokud jste navštívili novoroční koncert brněnské filharmonie v očekávání seriózní, rigorózně slavností, přitom uměřené a distingované zábavy, pravděpodobně jste odcházeli vrcholně nespokojeni. V rozčarování jste si možná stěžovali, spílali a mumlali: co to bylo za dirigentovy taneční kreace, proč se tleskalo do rytmu Radeckého marše a především – proč nám jen nutili zpívat? A ta dramaturgie! Minulý rok alespoň Smetana, ale letos? Samé valčíčky a polky, operety a šlehačky! Jestli nejste zahořklý škarohlíd, je vysoká pravděpodobnost, že jste po boku Filharmonie Brno s lehkostí a rozverností vtančili do roku 2018.
Večer pod názvem Pozdrav z Vídně do světa se skládal především ze známých děl rodiny Straussů – Pochodu Radeckého Johanna otce, předehry k operetě Netopýr Johanna syna, rychlé polky Bez starostí Josefa Strausse nebo například Šlehačkového valčíku Richarda Strausse. Tento Straussovský monopol okořenila díla Straussiana Ericha Wolfganga Korngolda, Valčík Leonarda Bernsteina, skladba Jazz Pizzicato Leroye Andersona, Puškinův valčík Sergeje Prokofieva či Polka Dimitrije Šostakoviče. Koncert kvůli nedostatečné kapacitě sálu zazněl dvakrát v jednom dni – recenzovaný v 16 a později ve 20 hodin s mírně rozšířeným programem. Představení řídil Caspar Richter – dirigent, který vtiskl koncertu nanejvýš osobitou tvář. Zda se večerní koncert nesl v jiném duchu, nemohu posoudit.
Je celkem běžné, když si dirigent tu a tam dupne do rytmu, povyskočí si, nebo dokonce tančí, málokdy však zažije publikum takovou míru interakce jako při novoročním koncertu Filharmonie Brno. Nejenže dirigent Caspar Richter výtečně komunikoval s celým orchestrem, ale často svoji pozornost obracel také k posluchačům. Ti nejprve zmateni netušili, co si dirigent žádá, ale velmi brzy se sál adaptoval a víceméně svorně tleskal, a dokonce i dvojjazyčně zpíval. V sálu bylo velké množství německy mluvících návštěvníků, a tak jsme se dočkali vedle české verze písně (Pes jitrničku sežral) i té původní. Občasná zvolání dirigenta i orchestru pouze podtrhovala zřetelnou nadsázku koncertu. Navzdory nepopiratelné žoviálnosti však hudební interpretace ztráty neutrpěla. Hudebníci přednesli všechna díla se samozřejmým přehledem a vtip nepůsobil nuceně. Naopak bylo zřejmé, že se i těleso výtečně baví a z jednotlivých hudebních sekcí zářily usměvavé tváře symfoniků-taškářů. Snad jen Valčík z Divertimenta pro orchestr Leonarda Bernsteina působil maličko nesměleji a stejně tak zakončení nebylo úplně jednotné. Co se však náležitě vydařilo, byl především výsledný výraz všech hudebních děl. Dirigent Caspar Richter má s repertoárem velkou zkušenost a brněnští filharmonikové do provedení zakomponovali všechny potřebné a jemné valčíkové i obecně taneční finesy. Klenuté melodie, úsečně hravá staccata, něžná pizzicata, přízvuky, délky tónů – vše bylo vybroušeno k eleganci.
Jak bylo naznačeno výše, těžiště večera představovaly valčíky, polky a známé melodie z operet a baletů. Nejednalo se tedy o celistvá díla, ale o vybrané perličky. Toto řešení nabízí širokou paletu dramaturgických možností, kterými mohli pořadatelé provést posluchače po rozličných kontinentech a poukázat na rozmanité hudební proudy 19. a 20. století. Výsledek však zůstal poněkud krotký. Těžko vyčítat dramaturgům, že věnovali takovou pozornost valčíkům – vždyť pro mnoho lidí představují hlavní vývozní artikl Vídně. Pochopitelná jsou také velká jména na seznamu skladatelů. Přesto se vkrádá myšlenka, že výsledný program mohl být odvážnější, a ačkoliv nevolám po zásadní hudební moderně, která by stejně na Nový rok našla jen pramalé zastání u posluchačů, věřím, že většina z nás návštěvníků ještě dnes ráno vstávala z postele v typickém přiznávkovém rytmu straussovského valčíku. A to není dokonce ani problémem děl samotných. Vybrány byly totiž opravdové skvosty – Straussiana Ericha Wolfganga Korngolda, Valčík z Divertimenta pro orchestr Leonarda Bernsteina nebo kouzelný valčík Vídeňská krev Johanna Strausse syna. Jen bylo žádoucí alespoň mírně narušit tuto promenádu elegantních tanců. Jediným skutečným kontrastem byla Polka z baletu Zlatý věk Dimitrije Šostakoviče, která svým modernějším hudebním jazykem a odvážnými rytmy představovala vítané čeření stojatých vod. Dost bylo škarohlídství.
Filharmonie Brno zahájila nový rok svěžím vtipkováním, tancem a elegancí. Těžko hledat posluchače, který by se v průběhu večera alespoň maličko nepousmál nad tanečními kreacemi dirigenta nebo se třeba na okamžik v myšlenkách nepřenesl do tanečního sálu některého z hudbymilovných paláců 19. nebo 20. století.
Johann Strauss syn: Netopýr, předehra k operetě; valčík Vídeňská krev; Bylo to překrásné z operety Mařinka vonná, polka Třesky Plesky; Císařský valčík
Johann Strauss otec: Vzpomínka na Ernsta, fantazie; Furioso-Galopp; Pochod Radeckého
Josef Strauss: Bez starostí, rychlá polka
Richard Strauss: Šlehačkový valčík, z baletu Šlehačka
Erich Wolfgang Korngold: Straussiana, část Polka
Leonard Bernstein: Divertimento pro orchestr, druhá část Valčík
Leroy Anderson: Jazz Pizzicato
Sergej Prokofiev: Puškinův valčík č. 1
Dimitrij Šostakovič: Polka z baletu Zlatý věk, Filharmonie Brno, dirigent: Caspar Richter, psáno z odpoledního koncertu 1.1. 2018
Zatím nebyl přidán žádný komentář..