Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor úterním koncertem zahájili 17. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Poněkud asymetrický program vyplnily dvě velmi známé kantáty: Te Deum Laudamus Antonína Dvořáka a Carmina Burana Carla Orffa.
Dvořákovo zhudebnění chvalozpěvu Te Deum Laudamus má radostný charakter téměř euforických rozměrů. Filharmonie Brno se pod vedením dirigenta Leoše Svárovského do skladby sice vrhla s vervou, přesto šlo po stránce souhry o začátek přinejmenším váhavý. Žestě se za triolově tepajícími tympány zpožďovaly a vůbec celý orchestr v úvodních taktech první věty nepřesvědčil. Český filharmonický sbor naopak zněl od samého začátku skvostně. Sopranistka Marie Fajtová si od začátku vedla výborně. Zpívala se silným vibratem a jejího hlasu bylo „všude dost“. Zdatně si vedl také barytonista Peter Mazalán. V první pasáži, kde zpívali oba sólisté současně, se však Mazalán barvou a hlasitostí příliš neprosadil. Druhá věta kantáty ale fungovala dobře. Zvuk se po dynamické stránce pěkně vlnil, ženské hlasy ve sboru znamenitě frázovaly. Neméně působivé bylo frázování v závěrečném aleluja, rozvinutí obou těles do prvotního motivu skladby bylo majestátní.
Carmina Burana, soubor středověkých textů zhudebněných německým skladatelem Carlem Orffem, svojí délkou přesahuje Dvořákovu kantátu více jak třikrát. Ve vstupním O Fortuna nechával Svárovský orchestr i sbor důrazně odsazovat jednotlivé fráze a celkově se věta vyvíjela spíše v pomalejším tempu. Vytvořit naprosto žádoucí monumentální patos se účinkujícím bezezbytku povedlo. V orientálně stylizovaném Primo vere poprvé lehce zaváhal sbor, a to po stránce nástupů. Tematicky prosluněná čtvrtá část pak dala vyniknout spíše jemnému hlasu Petera Mazalána, který byl v první polovině koncertu poněkud zatlačen do pozadí. Historizující Hle, půvabná a vytoužená zněla letně a svěže, sbor si poradil i s místy překotným tempem.
Po námětové stránce lechtivá část Uf dem Anger začala ryze instrumentálním tancem. Orchestr si počínal energicky, věta coby sled lehkých dob držela pohromadě skvěle. V převážně pětidobé následující větě někdo zvukově trochu vyčníval v ženské části sboru, intonace byla nicméně výborná. Po lyrickém flétnovém sóle v deváté větě potěšily skvělé dvojité jazýčky trubek a trombónů v rozmarné desáté větě.
Patrně nejhumornější úsek celé skladby s názvem In taberna byl ze začátku oříškem zejména pro Petera Mazalána, který se musel vypořádat s velkým množstvím textu v tečkovaném rytmu. V pomalejších plochách ve vyšším rejsříku se mu však dařilo. Rytmický konec byl pak v podání orchestru jaksepatří úsečný. V komické písni opékané labutě se představil tenorista Jaroslav Březina. Kombinace Březinova falzetu, frullata u trubek i rytmicky rozverného sborového refrénu fungovala tak, jak fungovat měla – vtipně, hybně a sarkasticky. Pijácká třináctá věta byla teatrální, ale vkusná, čtrnáctá pak nepostrádala výbušnost.
V zamilované patnácté větě se po delší odmlce ozval hlas sólistky Marie Fajtové. Ta krásně frázovala tečkované rytmy a držela dlouhé prodlevové tóny. Následující věta značně sólového charakteru se Peteru Mazalánovi velmi povedla, dlouhým frázím ve vysokých polohách navzdory. Orchestr doprovázel decentně, s patřičnou jemností. V osmnácté větě sbor předváděl působivou škálu dynamických ploch, v devatenácté pak odlehčený erotický námět fantasticky podtrhovala mužská část sboru svým vytříbeným projevem. Dvacátá druhá věta, ve které se Orff nerozpakoval použít kabaretní prvky, byla po hudební stránce pro svůj melodicky banální refrén nejhumornějším číslem. Před vstupem obou těles do pompézní Ave formosissima v operně ariovém Dulsissime předvedla Fajtová úžasné koloratury. Přechod do závěrečného O Fortuna byl zdařilý, škoda jen že nevynikly ostinátně hrající dřevěné dechy.
Obě kantáty se ve výsledku povedly, diametrálně odlišným námětům navzdory, a jedna na druhou navazovaly. Byť šlo o velmi důstojné zahájení festivalu, první polovina by přeci jen mohla být trochu sytější. Přestávka již po dvaceti minutách hraní staví sotva rozehřátého posluchače ihned na nohy, což je škoda. Navíc jsou to teprve čtyři měsíce, co se Dvořákovo Te Deum Laudamus hrálo v Brně naposledy. Je nicméně pochopitelné, že dramaturgie festivalu, zaměřující se na širokou veřejnost, sáhla po osvědčené klasice.
Te Deum a Carmina Burana. Antonín Dvořák: Te Deum laudamus op. 103, B. 176, Carl Orff: Carmina Burana. Marie Fajtová - soprán, Jaroslav Březina - tenor, Peter Mazalán - baryton, Český filharmonický sbor - sbormistr Petr Fiala, Filharmonie Brno - dirigent Leoš Svárovský, 16. srpna 2016, Špilberk, Brno. V rámci Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk 2016
Zatím nebyl přidán žádný komentář..