Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, ale do Ernova sálu ano. Po předvčerejším koncertu Antonína Fajta zde včera svoje nové trio představila brněnskému publiku Jitka Šuranská na nenápadném, ale výborném koncertě.
Jitka Šuranská získala žánrovou cenu Anděl za rok 2013 v kategorii World music za nahrávku Nězachoď slunečko. Album produkoval Stano Palúch a na natáčení se podílela jeho domovská kapela Pacora Trio. Jitka Šuranská hrává často sama – jen s vlastním hlasem a houslemi, z nichž vytváří živě hudeckou kapelu jedné ženy pomocí loopstation. Je to koncertování ekonomické, pohyblivé a nezávislé téměř na čemkoli kromě vlastní invence a troše elektřiny. Je ale také hudebně nesmírně náročné, všechny smyčky si Jitka vytváří zpaměti na místě, nic není natočené předem. Snaha o maximálně autentický přístup k lidové hudbě je znát i při použití současné elektroniky. Se vší náročností s sebou ale osamělé smyčkování houslí nese také riziko pádu do stereotypu i při vší muzikantské invenci. Zdá se proto spíš logické než překvapivé, že si Jitka Šuranská k sobě přibrala další hudebníky i na stabilní živé vystupování (kromě občasného hraní s Lucií Redlovou a Beatou Bocek).
„Dva jsou rada, a tři jsou zrada,“ dozví se pilný čtenář Lovců orchidejí od strýce Františka, v hudbě to ale narozdíl od dobrodružných výprav moc neplatí. Trio je svým způsobem ideální počet členů kapely, která ještě není moc velká, ale zároveň už je to opravdová kapela. Navíc při schopných muzikantech se dá i v triu hrát neuvěřitelně pestře, jak víme nejpozději od časů Hendrixových Experience. Marian Friedl a Martin Krajíček Jitku Šuranskou nezrazují ani v nejmenším, naopak je i při krátkém společném hraní poznat, že si spolu všichni tři muzikantsky a zřejmě i lidsky sedli.
Když opominu vedoucí a vždy poněkud vyčnívající Jitku Šuranskou, působí z dalších dvou hudebníků na scéně výrazněji Martin Friedl. Hraje na lidové flétny, kontrabas a malý cimbál, zpívá a pouští se i do proslovů mezi písněmi (to je to jediné, co by mohl omezit – lehké žertování je z úplně jiného vesmíru než zemité moravské balady a podle mého názoru ruší atmosféru). Martin Krajíček je zdánlivě maličko v pozadí, nestřídá několik diametrálně rozdílných nástrojů a hraje na mandolíny – ty ale kapelu ženou dopředu, často víc jako rytmický než melodický nebo harmonický nástroj. Když se proměnlivé nástrojové obsazení sejde ve složení kontrabas, housle, mandolína, získává kapela bluegrassový charakter zvukem i perfektním zvládnutím nástrojů: jakoby se Apalačské hory přestěhovaly někam mezi Horňácko a Frenštát.
Na koncertě jsme slyšeli písně ze zmíněného alba Nězachoď slunečko i novinky, které se mají objevit na nové plánované nahrávce. Večer začala Jitka Šuranská sama, přicházela s houslemi a zpěvem vchodem pro publikum a zřejmě by komorní Ernův sál zvládla i bez ozvučení – skoro jsem zalitoval, že tak nehrála i kapela. Následovalo několik písní s houslovými smyčkami a postupně se připojili oba její spoluhráči. Proti nahrávce s Pacorou bylo poznat, že se celkový projev tria se ještě potřebuje usadit a spojit dohromady. Jako jednoznačné plus jsem ale vnímal živelný a zemitý projev kapely, takže doufám, že dojde spíš k silnějšímu propojení až na jakousi intuitivní úroveň, a usazování nebude zase tolik: moravským lidovkám trocha punku nikdy neuškodí.
Koncert nebyl skrz mizivou propagaci příliš navštívený. Akce TICu mají zvláštní schopnost vypadat, že vlastně neexistují, a kromě běžných kalendářů (i toho našeho) nejsou nikde vidět. Interpret si nakonec shání publikum sám a dost záleží na tom, kolik má kamarádů, kteří mají zrovna čas. Je to škoda – kolem Jitky Šuranské vzniká něco opravdu pěkného a mohlo u toho být víc lidí.
Jitka Šuranská – housle, zpěv, Marian Friedl – lidové flétny, kontrabas, cimbál, Martin Krajíček – mandolíny. 6. listopadu 2014, Ernův sál, Brno.
HelenaB
20. listopad 2014, 15:59