Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.
Těm, kteří v minulosti navštívili některou z jevištních inscenací v režii Tomáše Hanzlíka, bude již tento rukopis i jeho estetika důvěrně známé. Figurují v něm bohatě zdobené kostýmy, papírové kulisy odkazující k baroknímu divadlu ( tentokrát ovšem vynechány), výrazná gestika inspirující se dobovou praxí nebo úporná snaha dovést situace odehrávající se na pódiu k absurdním výjevům balancujícím na hranici parodie a kýče. Proti humoru nelze mnoho namítat a některé Hanzlíkovy kreace vyvolávají v posluchačích smích zcela zaslouženě. Jiné se však pohybují na hraně dobrého vkusu. To když kupříkladu bůh Mars v boxerských rukavicích imituje v ringu údery směrem k přirození papírové figury vládce. Kontrabasista v kroji je potom spíše jen nevinnou hříčkou.
Problém však nastává, když se tento inscenační rámec pomalu mění v mustr a ten ve formičku, která začíná být s každou další operou nebo serenatou těsnější. Takřka každá Hanzlíkova inscenace – výjimkou je výtečná a stylisticky zcela odlišná L´Arianna, kterou zkomponoval společně s Vítem Zouharem – hraje u posluchačů na tytéž struny a je škoda, že se umělec nesnaží prozkoumávat jiné možnosti, které se mu osvědčily například ve vzpomínané Arianně. Netvrdím, že režisérův přístup nefunguje, pouze se příliš nevyvíjí. A to je při zbytku výtečné práce, kterou Tomáš Hanzlík dělá, velká škoda. Scénu zvolil Hanzlík tentokrát minimalistickou a bez papírových kulis což je příjemná změna. Středu jeviště vévodil v prvním dějství pouze vstup do jeskyně. Druhé a třetí se odehrávají ve zmíněném boxerském ringu, který je ověnčen kusy těla. Z něj pak bohové, kteří se přou, kdo z nich je důležitější a mocnější, seskládají postavu vhodného vladaře, následně identifikovaného jako Fridrich II. Ve své podstatě se jedná o funkční a hezkou premisu, která ukazuje na Hanzlíkovu touhu hrát si a nebrat věci striktně vážně. Kdyby však ubylo častého pitvoření se za účelem vynucené komiky, mohlo vše být ještě lepší. Z hlediska choreografie bylo nicméně velmi efektní užití stoupajících a klesajících schůdků, které zpěváci při Martově árii otáčeli tak, že Jakub Rousek neustále stoupal a klesal v nekonečném majestátním pohybu.
Důvodem k radosti byly výkony sólistů, z nichž lze stěží vybrat jasného favorita. Skvělá Kristýna Vylíčilová ztvárnila Génia Evropy i Minervu s intonační jistotou, intuitivní prací s dynamikou a především vždy s jasným interpretačním a výrazovým cílem. Podle potřeby měnila barvu hlasu z výhružně temné na vesele jasnou a zůstávala v roli v každém vzdechu, vzlyku i výkřiku. Také Lucie Kaňková v roli Času a Štěstěny zvládala náročné koloratury se ctí a její árie stěžující si na úděl štěstěny patřila k těm nejjímavějším. Jemný kontratenor Leandra Lafonta se více hodil k postavě Apollona než Osudu, kterému místy scházela rezolutnost a snad i jistá autoritativnost. Naopak jako Apollon zpěvák zužitkoval veškerou grácii a křehkou eleganci, která této postavě přísluší. Poněkud netradiční a civilnější barvou hlasu překvapil Jakub Rousek jako Mars, který v recitativech postrádal o něco drsnější a více martovskou energii, naopak v samotných áriích dokázal ztvárnit boha války s dramatičtějším a bojovnějším výrazem. Nekorunovanou královnou večera potom byla Monika Jägerová v roli Jupitera – její mocný, barevně plný, srozumitelný a dramaticky maximálně nosný alt skutečně vzbuzoval úctu a pokoru. Vyzdvihnout zaslouží nejen její práce s dynamikou, na které mnoho hudebního účinku stálo, ale snad ještě větší měrou povedené výrazové zlomy, které volila ve své interpretaci.
Orchestr byl až na výjimky intonačně i rytmicky stabilní a pod Hanzlíkovým vedením i dynamicky bohatý. Občasná pochybení se ozvala ze žesťové sekce, nejednalo se však o nic, co by nějakým výrazným způsobem ovlivňovalo hudební zážitek. Je však třeba politovat kontrabasistu. Je ironií osudu, že jako podpora Štěstěny vystoupil v „duetu“ na pódium, se samotným nástrojem ale příliš štěstí neměl. Bylo třeba jej tu a tam doladit. Navzdory těmto ztíženým podmínkám podal však dobrý výkon.
Serenata Il tribunale di Giove skladatele Karla Ditterse úspěšně odstartovala 7. ročník Olomouckých barokních slavností a přes některé ze své podstaty subjektivní drobnosti, na které se názory mohou a budou lišit, se jednalo o inscenaci, která své publikum nejen pobaví, ale představí jim také zcela neprávem zapomenutou hudbu, která si plně zaslouží místo v koncertních sálech a na operních pódiích.
Karl Ditters von Dittersdorf: Il tribunale di Giove
Čas / Štěstěna: Lucie Kaňková
Génius Evropy / Minerva: Kristýna Vylíčilová
Jupiter: Monika Jägerová
Osud / Apollon: Leandro Lafont
Mars: Jakub Rousek
Režie: Tomáš Hanzlík
- července 2019, Jezuitský konvent, Olomouc
Zatím nebyl přidán žádný komentář..