Jakou měrou lze zasahovat do hudební, výrazové a afektové struktury dramatického díla aniž by režisér, hudebník, tanečník nebo zpěvák vytvořil vnitřně nekonzistentní chiméru? Dává výsledek ještě smysl? To jsou palčivé otázky soudobých inscenačních snah. Ne vždy vše musí být do očí bijící. Příkladem může být svérázné provedení opery L’Amor non ha legge Antonia Caldary při šestém ročníku Olomouckých barokních slavností. Opera vznikla při příležitosti padesátých narozenin hudbymilovného hraběte Johanna Adama von Questenberg. Těleso Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka provedlo novodobou premiéru opery v prostředí olomouckého konviktu počátkem týdne.
Zatímco úvodní představení barokních slavností – Vivaldiho Himeneo e Gloria – se víceméně drželo jednotného a funkčního uchopení příběhu, Caldarova opera pod několika různými vrstvami inscenačního make-upu svoji tvář nenašla. Režisér, choreograf, scénárista a kostymér Tomáš Hanzlík sice zvolil relativně tradiční umělecké prostředky, nakládal s nimi však neúčelně a svévolně. Inscenace začala relativně působivou projekcí, která nastínila úvodní uchopení díla zejména vážného charakteru. Přestože se na prknech odehrávaly také komické situace, tempo inscenace a jejího humoru se zdálo místy až melancholické. Povedená vizuální projekce na průsvitné látce podtrhla elegantní uchopení. Náhle však nastal zvrat… Hanzlík jakoby vše, co doposud v inscenaci vybudoval, vložil do krabice, zatřásl s ní a vše opět vysypal na jeviště. Herci se z neznámých důvodů začali pitvořit a charaktery postav byly velmi proměnlivé. Bolestivým příkladem byla postava Nicoriho v provedení Filipa Dámce – jeho úvodní a veskrze sentimentální árie líčí postavu jako křehkou a citlivou, zpěvák tyto charakterové vlastnosti záměrně podtrhoval a poté bum bác! Nicori naráz poskakuje v domněle komické scéně jako zajíc při honu za doprovodu dvou polonahých bytostí. A těchto rádoby veselých a odnikud nikam směřujících vylomenin bylo v představení nepřeberné množství. Postavy zůstaly ploché a jejich chování postrádalo smysl a logiku.
Druhým zcela zásadním problémem, ze kterého vyplývala výše uvedená absence logiky postav, byla délka původní opery a její problematické krácení, některá čísla byla dokonce prohozena. Nejedná se o nic nezvyklého, opery se tímto způsobem uvádí poměrně často, v případě Caldarovy L’Amor non ha legge vše zůstalo na půli cesty. Na plnohodnotně operní toto provedení bohužel nedosáhlo. Velkou mírou může za výsledek také libreto a na Caldarovy kompoziční úspěchy až nezvykle plochá – byť interpretačně náročná – hudba. Příběhy o milostných pletkách postav dokáží být zajímavé, pokud jednotlivé figury představují svébytné osoby a jedinečné charaktery, v případě Caldarovy opery však bylo ve výsledku jedno, kdo s kým peče.
Nejvíce mne zamrzela námaha hudebníků a zpěváků, jejichž výkony byly veskrze povedené. Orchestr se až na pár drobných intonačních nedostatků s náročnou partiturou popral velmi dobře. Hudebníci důkladně sledovali frázování zpěváků, které zvýrazňovali nástrojovou hrou. Hudební nastudování mělo šmak. Ze zpěváků se nejlepším výkonem pyšnil zmiňovaný Filip Dámec, kvalitní a sympaticky bodrý byl také projev Jiřího Poláčka v roli myslivce Bottandra. Mezi zpěvačkami nejvíce zářila Dora Rubart-Pavlíková jako Dorinda, která plynule přecházela mezi ryze ariózním a mluveným zpěvem. Navíc se projevovala ze všech postav nejzdařilejším hereckým výkonem. Tklivě melancholická a křehce půvabná árie zahradníka v podání Vincence Ignáce Novotného dokázala – navzdory ne vždy dokonalé intonaci – podtrhnout vše, co bylo na opeře v Hanzlíkově podání dobré. Kdyby se režisér a umělecký vedoucí jinak velmi schopného tělesa Ensemble Damian nesnažil za každou cenou o rozvernou taškařici, mohla být Caldarova opera o mnoho celistvější a ve výsledku povedenější. Že je Hanzlík schopný režisér s vytříbeným citem pro scénu i choreografii dokázal již nesčetněkrát.
Inscenaci ani nepomohlo ne zcela smysluplné krácení – z díla nevznikla úderná komická jednohubka a už vůbec z něj nezůstala původní Caldarova opera. Náhlý konec, během kterého se Tirsi hrne do svazku manželského s dívkou, o kterou předtím vůbec nestál, a to navíc pár okamžiků poté, co se snažil vlastní rukou připravit o život, výsledné nekonzistentní a vnitřně nefungující provedení jen zdůraznilo. Náhlá vzplanutí lásky i nenávisti a nelogické chování postav jistě nalezneme i v jiných operách, je však na režisérovi, aby tyto hrany obrousil. Z inscenace L’Amor non he legge vznikla navzdory výtečným výkonům instrumentalistů i zpěváků věc rozporuplná a schizofrenní. Na této operní inscenaci bylo vidět mnoho dobré a poctivé práce, ale také neméně špatných rozhodnutí.
Antonio Caldara: L’Amor non ha legge
Olomouc 16. července 2018
Obsazení:
Ortensio, šlechtic – Jaromír Nosek
Dorinda, pastýřka – Dora Rubart-Pavlíková
Albondi, její otec – Václav Jeřábek
Millène, pastýřka – Aneta Petrasová
Tirsi, milenec Dorindin – Ondřej Holub
Serpilla, sestra Dorindina – Hana Holodňáková
Nicori, její milý – Filip Dámec
Bottandro, myslivec – Jiří Poláček
Agneti, děvečka – Juliana Synková
Satyr – Bedřich Lévi
Amor – Šimon Hron
Zamilovaný zahradník – Vincenc Ignác Novotný
Ensemble Damian
Režie, choreografie, scéna, umělecké vedení – Tomáš Hanzlík
Kostýmy – Tomáš Hanzlík, Vendula Johnová
Produkce – Kateřina Zahradníčková, Karel Valenta
Videoprojekce – Karel Valenta, Pavel Láhner
Animace – Jan Flaška
Zatím nebyl přidán žádný komentář..