Ondřej Havelka jásá, hladí, doplňuje. Příhody lišky Bystroušky z Prahy

27. listopad 2014, 11:15

Ondřej Havelka jásá, hladí, doplňuje. Příhody lišky Bystroušky z Prahy

Festival Janáček Brno sice letos uzavírá teprve prvních deset let své existence v pouhé pětici realizovaných ročníků (k prvnímu ročníku v roce 2004 se pořadatel, Národní divadlo Brno, z nejasných důvodů nehlásí, proto letošek propaguje jako čtvrtý ročník), přesto v něm již stihlo vykrystalizovat několik zvyklostí, které jej charakterizují. Především má festival svůj originální mix publika sestávajícího z místních i přespolních z celé Evropy. Nezvykle vysoký podíl návštěvníků je v divadlech vídán denně a mnozí z nich provokují pátrání v hlubokých patrech paměti, kde jsou uloženy dva nebo i čtyři roky staré vzpomínky na minulé ročníky. K zažitým a neměnným tradicím patří také to, že největší pozornosti a zájmu publika se bez ohledu na skladbu nabídky domácích a pohostinských představení vždy těší soubor opery pražského Národního divadla. Po Průdkově a Bělohlávkově Pastorkyni z prehistorie festivalu (1998), po stejné opeře v Nekvasilově a Lenárdově podání (2008) a po Wilsonově a Jindrově Káti Kabanové (2010) přijela letos Praha ukázat svoji čerstvou, 20. března 2014 premiérovanou inscenaci Příhod lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky pod taktovkou Roberta Jindry.

Havelkovo režijní pojetí opět nese výrazný a nezaměnitelný rukopis, který nejednou zasahuje i do hudební stránky. Na pole opery opakovaně přichází s jednoznačným a logicky vystavěným dramaturgickým postojem, jehož opakovaná realizace dosud neunavuje, naopak nebývale osvěžuje a člověk si hned představí pár desítek dalších oper, kterým by tato havelkovská resuscitace velmi prospěla. V české opeře se Havelka představil brněnskému publiku již v roce 2006 Prodanou nevěstou, která dodnes patří k oblíbeným stálicím repertoáru. V pražské Lišce Bystroušce udělal víceméně to samé, co tehdy v Brně: pečlivě promyslel zápletky, tu a tam je za účelem utužení a zesílení logiky děje doplnil či nepatrně pozměnil, vymetl bezezbytku vše bizarní a nefunkční, přestože stokrát tradiční a zažité, a všemu jednání dodal přirozenost, rozvernost, laskavost a radost. Během této práce jej pak napadají další vtípky a legrácky, které neváhá v inscenaci použít, ovšem vysokou mírou vkusu a inteligence. I kdyby nic jiného, patří Havelkovi velký dík za to, že vyčistil často již překonanou stylizovanou komiku, jak ji známe z většiny dosavadních českých Bystroušek, a umožnil publiku opět se po letech od srdce a nahlas zachechtat šprýmům trojice Lolek – Těsnohlídek – Janáček.

„Něco jiného“ tam ovšem přece jenom je. Scéna Martina Černého možná poněkud překvapivě není primárně vizuálně atraktivní, nýbrž jen náznaková, prioritně ovšem funkční. Prudký náklon travnatého zeleného podkladu směrem do publika skrývá čtyři nestejně veliké kruhy rotující v důsledné horizontále, díky nimž se scéna s ochotnickou jednoduchostí během vteřiny změní v doupě či cestu, kterou „vybral déšť“, a je tolik nebezpečná pro opilce. Místo stromů tu všemi směry čouhají dlouhé oholené kmeny, jejichž úhel se během otáčení také mění. Pouze dvůr myslivny a hospoda U Pásků mají své vlastní miniaturní, ovšem propracované a pestré kulisy.

Kostýmní koncepce (Kateřina Štefková) vychází v prvé řadě z požadavku na vizuální atraktivnost, kontrastující s nenápadnou scénou, názornost a vtip. Odezvu tu našel i Havelkův oblíbený meziválečný retrostyl – Bystrouška je zároveň elegantní (klobouk), zvířecí (mohutný ocas) a jako žena atraktivní (díky Bohu!). Zlatohřbítek v placaté čepce vypadá opravdu jako kluk, který právě objevil kouzlo žen. Jejich námluvy, které dosud vinou kostýmů i nevhodného obsazení bez sebemenšího přehánění často vypadaly jako představení pro transvestity, byly věrohodné a spontánní, navíc správně teenagersky ztřeštěné. V baletu nechybějí ani výrazně barevné folklorně-geometricky-abstraktní kostýmy, u nichž jsem sice jako u jediných nepoznal druh představovaného zvířete či hmyzu, ale ani jsem o toto poznání nestál a nepátrám po něm.

Hlavní Havelkův dramaturgický zásah do opery spočíval v dovyprávění Revírníkova příběhu, což dalo jednak vzniknout paralele mezi během života u Bystroušky a jeho vlastním životním zlomem a jednak to dodalo jeho závěrečnému dojemnému dialogu působivou souvislost. Tyto změny udělaly ze stárnoucího revírníka mladíka na vrcholu sil, z Harašty neodbytného mládence a z Terynky společný objekt zájmu tří ze čtyř mužských postav (jen Farář je ponechán s hořkou vzpomínkou na tu, jež měla „oči jako tůň“). Tím objektem je dlouhonohá servírka v hospodě U Pásků, kterou jako němou roli představuje jistá Nikol Kouklová, dle wikipedie „česká herečka a příležitostná modelka“. Když je publikum konfrontováno s prvním intimním lesním dostaveníčkem Revírníka s Terynkou, působí to ještě jako rušivý naschvál. Když však Terynka s dostaveníčky náhle skončí, vymaní se ze vztahu se sobeckým Revírníkem a svolí ke sňatku s neodbytným Haraštou, uvědomí si Revírník, že ji vlastně miloval. Zpráva o Terynčině zasnoubení a o smrti v hospodě tolik probírané lišky Bystroušky („má nový štuc“), symbolu živelnosti a nespoutanosti, dodala poslední hospodské scéně dojemnost a hluboký smutek. Závěrečný revírníkův monolog zde pak znamená katarzi a prozření do pokornějšího životního postoje a přijetí místa v koloběhu života. Je to vítané osvěžení příběhu, krásné a jímavé.

Již třetí janáčkovská festivalová role Svatopluka Sema během tří dnů, zde v roli Revírníka, byla opět jistá, sytá, výrazově bohatá, navíc jeho velký hlas mohutnému prostoru Janáčkova divadla dobře vyhovuje. Alžběta Poláčková jako liška a vlastně ani Michaela Kapustová jako Zlatohřbítek naopak velkými hlasy nejsou a tato jenůfkovská mírnost a oproštěnost jejich rolím perfektně sedla. Rechtor Jaroslav Březina byl jako Rechtor k nepoznání vizuálně i pěvecky, představoval hlavní komický prvek. Jeho opilecké vrávorání bylo nedostižné. Celkové pěvecké obsazení bylo vzácně vyrovnané, bez výkyvů, a v Havelkově koncepci plně funkční.

Orchestr pod vedením Roberta Jindry nepřišel s ničím novým, což lze ovšem chápat jako výtku pouze v porovnání s Ivanovićovou skvěle vyhraněnou Makropulos. Jindrův orchestr měl barvu, efekt byl postaven především na zvuku žesťů, což je správné, zatímco opomíjel tympány, což naopak správné není. V tempech, rytmice a dynamice nic nového.

Snad jediné, co mohl divák v Havelkově Lišce postrádat, je větší barvitost zobrazované přírody, najmě lesa, jinak lze ovšem návštěvu této inscenace v Národním vřele doporučit. Lze ji totiž tím správným způsobem prožít.

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, libreto skladatel podle Rudolfa Těsnohlídka. Hudební nastudování: Robert Jindra, režie: Ondřej Havelka, scéna: Martin Černý, kostýmy: Kateřina Štefková, choreografie: Jana Hanušová, sbormistr: Martin Buchta, dramaturgie: Ondřej Hučín, sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála. Bystrouška – Alžběta Poláčková, Lišák – Michaela Kapustová, Revírník – Svatopluk Sem, Rechtor / Komár – Jaroslav Březina, Farář / Jezevec – Luděk Vele, Lapák – Jana Sýkorová, Revírníková / Sova – Jitka Svobodová, Chocholka – Michaela Šrůmová, Pásková / Datel – Lenka Šmídová, Harašta – Jiří Brückler, Pásek – Jan Markvart, Kohout – Sylva Čmugrová. Orchestr a sbor Národního divadla v Praze, Kühnův dětský sbor, balet Opery Národního divadla. 26. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Ilustrační foto s Lenkou Máčikovou v roli Bystroušky Hana Smejkalová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.  více

Nápěvky mluvy z Janáčkových zápisníků na nové brdo upravené – tak by možná označil kompozici Alessandra Bosettiho Josef Váchal. Asi čtyřicetiminutové představení mělo svoje silná i slabá místa, ale celkově nakonec především potěšilo.  více


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více