Ondřej Havelka jásá, hladí, doplňuje. Příhody lišky Bystroušky z Prahy

27. listopad 2014, 11:15

Ondřej Havelka jásá, hladí, doplňuje. Příhody lišky Bystroušky z Prahy

Festival Janáček Brno sice letos uzavírá teprve prvních deset let své existence v pouhé pětici realizovaných ročníků (k prvnímu ročníku v roce 2004 se pořadatel, Národní divadlo Brno, z nejasných důvodů nehlásí, proto letošek propaguje jako čtvrtý ročník), přesto v něm již stihlo vykrystalizovat několik zvyklostí, které jej charakterizují. Především má festival svůj originální mix publika sestávajícího z místních i přespolních z celé Evropy. Nezvykle vysoký podíl návštěvníků je v divadlech vídán denně a mnozí z nich provokují pátrání v hlubokých patrech paměti, kde jsou uloženy dva nebo i čtyři roky staré vzpomínky na minulé ročníky. K zažitým a neměnným tradicím patří také to, že největší pozornosti a zájmu publika se bez ohledu na skladbu nabídky domácích a pohostinských představení vždy těší soubor opery pražského Národního divadla. Po Průdkově a Bělohlávkově Pastorkyni z prehistorie festivalu (1998), po stejné opeře v Nekvasilově a Lenárdově podání (2008) a po Wilsonově a Jindrově Káti Kabanové (2010) přijela letos Praha ukázat svoji čerstvou, 20. března 2014 premiérovanou inscenaci Příhod lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky pod taktovkou Roberta Jindry.

Havelkovo režijní pojetí opět nese výrazný a nezaměnitelný rukopis, který nejednou zasahuje i do hudební stránky. Na pole opery opakovaně přichází s jednoznačným a logicky vystavěným dramaturgickým postojem, jehož opakovaná realizace dosud neunavuje, naopak nebývale osvěžuje a člověk si hned představí pár desítek dalších oper, kterým by tato havelkovská resuscitace velmi prospěla. V české opeře se Havelka představil brněnskému publiku již v roce 2006 Prodanou nevěstou, která dodnes patří k oblíbeným stálicím repertoáru. V pražské Lišce Bystroušce udělal víceméně to samé, co tehdy v Brně: pečlivě promyslel zápletky, tu a tam je za účelem utužení a zesílení logiky děje doplnil či nepatrně pozměnil, vymetl bezezbytku vše bizarní a nefunkční, přestože stokrát tradiční a zažité, a všemu jednání dodal přirozenost, rozvernost, laskavost a radost. Během této práce jej pak napadají další vtípky a legrácky, které neváhá v inscenaci použít, ovšem vysokou mírou vkusu a inteligence. I kdyby nic jiného, patří Havelkovi velký dík za to, že vyčistil často již překonanou stylizovanou komiku, jak ji známe z většiny dosavadních českých Bystroušek, a umožnil publiku opět se po letech od srdce a nahlas zachechtat šprýmům trojice Lolek – Těsnohlídek – Janáček.

„Něco jiného“ tam ovšem přece jenom je. Scéna Martina Černého možná poněkud překvapivě není primárně vizuálně atraktivní, nýbrž jen náznaková, prioritně ovšem funkční. Prudký náklon travnatého zeleného podkladu směrem do publika skrývá čtyři nestejně veliké kruhy rotující v důsledné horizontále, díky nimž se scéna s ochotnickou jednoduchostí během vteřiny změní v doupě či cestu, kterou „vybral déšť“, a je tolik nebezpečná pro opilce. Místo stromů tu všemi směry čouhají dlouhé oholené kmeny, jejichž úhel se během otáčení také mění. Pouze dvůr myslivny a hospoda U Pásků mají své vlastní miniaturní, ovšem propracované a pestré kulisy.

Kostýmní koncepce (Kateřina Štefková) vychází v prvé řadě z požadavku na vizuální atraktivnost, kontrastující s nenápadnou scénou, názornost a vtip. Odezvu tu našel i Havelkův oblíbený meziválečný retrostyl – Bystrouška je zároveň elegantní (klobouk), zvířecí (mohutný ocas) a jako žena atraktivní (díky Bohu!). Zlatohřbítek v placaté čepce vypadá opravdu jako kluk, který právě objevil kouzlo žen. Jejich námluvy, které dosud vinou kostýmů i nevhodného obsazení bez sebemenšího přehánění často vypadaly jako představení pro transvestity, byly věrohodné a spontánní, navíc správně teenagersky ztřeštěné. V baletu nechybějí ani výrazně barevné folklorně-geometricky-abstraktní kostýmy, u nichž jsem sice jako u jediných nepoznal druh představovaného zvířete či hmyzu, ale ani jsem o toto poznání nestál a nepátrám po něm.

Hlavní Havelkův dramaturgický zásah do opery spočíval v dovyprávění Revírníkova příběhu, což dalo jednak vzniknout paralele mezi během života u Bystroušky a jeho vlastním životním zlomem a jednak to dodalo jeho závěrečnému dojemnému dialogu působivou souvislost. Tyto změny udělaly ze stárnoucího revírníka mladíka na vrcholu sil, z Harašty neodbytného mládence a z Terynky společný objekt zájmu tří ze čtyř mužských postav (jen Farář je ponechán s hořkou vzpomínkou na tu, jež měla „oči jako tůň“). Tím objektem je dlouhonohá servírka v hospodě U Pásků, kterou jako němou roli představuje jistá Nikol Kouklová, dle wikipedie „česká herečka a příležitostná modelka“. Když je publikum konfrontováno s prvním intimním lesním dostaveníčkem Revírníka s Terynkou, působí to ještě jako rušivý naschvál. Když však Terynka s dostaveníčky náhle skončí, vymaní se ze vztahu se sobeckým Revírníkem a svolí ke sňatku s neodbytným Haraštou, uvědomí si Revírník, že ji vlastně miloval. Zpráva o Terynčině zasnoubení a o smrti v hospodě tolik probírané lišky Bystroušky („má nový štuc“), symbolu živelnosti a nespoutanosti, dodala poslední hospodské scéně dojemnost a hluboký smutek. Závěrečný revírníkův monolog zde pak znamená katarzi a prozření do pokornějšího životního postoje a přijetí místa v koloběhu života. Je to vítané osvěžení příběhu, krásné a jímavé.

Již třetí janáčkovská festivalová role Svatopluka Sema během tří dnů, zde v roli Revírníka, byla opět jistá, sytá, výrazově bohatá, navíc jeho velký hlas mohutnému prostoru Janáčkova divadla dobře vyhovuje. Alžběta Poláčková jako liška a vlastně ani Michaela Kapustová jako Zlatohřbítek naopak velkými hlasy nejsou a tato jenůfkovská mírnost a oproštěnost jejich rolím perfektně sedla. Rechtor Jaroslav Březina byl jako Rechtor k nepoznání vizuálně i pěvecky, představoval hlavní komický prvek. Jeho opilecké vrávorání bylo nedostižné. Celkové pěvecké obsazení bylo vzácně vyrovnané, bez výkyvů, a v Havelkově koncepci plně funkční.

Orchestr pod vedením Roberta Jindry nepřišel s ničím novým, což lze ovšem chápat jako výtku pouze v porovnání s Ivanovićovou skvěle vyhraněnou Makropulos. Jindrův orchestr měl barvu, efekt byl postaven především na zvuku žesťů, což je správné, zatímco opomíjel tympány, což naopak správné není. V tempech, rytmice a dynamice nic nového.

Snad jediné, co mohl divák v Havelkově Lišce postrádat, je větší barvitost zobrazované přírody, najmě lesa, jinak lze ovšem návštěvu této inscenace v Národním vřele doporučit. Lze ji totiž tím správným způsobem prožít.

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, libreto skladatel podle Rudolfa Těsnohlídka. Hudební nastudování: Robert Jindra, režie: Ondřej Havelka, scéna: Martin Černý, kostýmy: Kateřina Štefková, choreografie: Jana Hanušová, sbormistr: Martin Buchta, dramaturgie: Ondřej Hučín, sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála. Bystrouška – Alžběta Poláčková, Lišák – Michaela Kapustová, Revírník – Svatopluk Sem, Rechtor / Komár – Jaroslav Březina, Farář / Jezevec – Luděk Vele, Lapák – Jana Sýkorová, Revírníková / Sova – Jitka Svobodová, Chocholka – Michaela Šrůmová, Pásková / Datel – Lenka Šmídová, Harašta – Jiří Brückler, Pásek – Jan Markvart, Kohout – Sylva Čmugrová. Orchestr a sbor Národního divadla v Praze, Kühnův dětský sbor, balet Opery Národního divadla. 26. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Ilustrační foto s Lenkou Máčikovou v roli Bystroušky Hana Smejkalová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.  více

Nápěvky mluvy z Janáčkových zápisníků na nové brdo upravené – tak by možná označil kompozici Alessandra Bosettiho Josef Váchal. Asi čtyřicetiminutové představení mělo svoje silná i slabá místa, ale celkově nakonec především potěšilo.  více


Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více