Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.
Hudební nastudování je prvním samostatným projektem mladého dirigenta Roberta Kružíka. Dal svižné hudbě takové impulsy, jaké jsou u Rossiniho komických oper potřeba, udržel tah a gradace, podpořil pěvce v nelehkých zdobených partech a pomohl utvrdit dojem, že se tato komedie s libretem Eugena Scriba skladateli v Paříži před 190 lety opravdu povedla.
Hrabě se neváhá převléknout za jeptišku, jen aby se dostal do blízkosti žen. Podaří se mu to, ale je nakonec odhalen a potupně vyhnán… Scéna, kdy se předtím s kumpány v šatech řádových sester v domě, kam pronikl, bez zábran opije, je neodolatelná: nejen sama o sobě jako autorský nápad, ale i v brněnském provedení, kde je dovedena ke komediální dokonalosti. Je podpořena přesně vyhmátnutou a výstižnou hudbou a je tu zazpívána a zahrána s mimořádnou chutí. Okamžik, kdy pak rozjaření vetřelci musí na chvíli předstírat nábožnou nevinnost, je k popukání.
Předlohou byl libretistovi vlastní vaudeville, vycházející ze starších příběhů a tradovaných písní. Pro operu bylo ovšem třeba kvůli francouzské cenzuře změnit původní umístění z kláštera do hradu. V nebezpečí z mužského vpádu tedy u Rossiniho už nejsou řeholnice, ale urozené dámy čekající na své chotě, kteří se vracejí z křížové výpravy. Zápletka jinak zůstává. A klíčovou postavou je páže, mladíček Isolier, který hraje na dvě strany – radí hraběti Orymu a zároveň ho ženám prozradí, protože se zajímá o tu stejnou jako jeho pán.
Ve verzi Lenky Flory se jde ještě dál: v hotýlku jsou shromážděny mladé ženy, jejichž manželé se vydali na ragbyový zápas; ženy jim zřejmě slíbily, že za jejich nepřítomnosti do budovy nevstoupí cizí muž. Pikantní jeptiškovský převlek mladého pana Oryho, patrně nějakého synka z bohaté rodiny, který unikl z dohledu otce a vychovatele, zůstává… Tedy aktualizace, ale šikovná a citlivá. Příběh je nenásilně situován do moderní doby, ale nejde o příklad kontroverzní režijní svévole vyvolávající odmítavé reakce. Naopak.
Pěvecké obsazení první premiéry bylo 26. 5. vynikající. Vévodila mu Kateřina Kněžíková v hlavní ženské roli Adély. Hlasově dozrává k plnosti témbru a skvěle si poradila s rossiniovskými koloraturami. Navíc s potěšením a naprosto přirozeně svou postavu hrála - do všech detailů typicky ženských hnutí mysli. Orym byl mladý maďarský tenorista György Hanczár, komediant vládnoucí ne úplně dostatečně velkým, ale charakteristicky pohyblivým a vhodně vysoko posazeným hlasem. V druhém obsazení se s ním vystřídá Petr Nekoranec, vycházející tuzemská hvězda s mezinárodními cíli. Hovoří se o tom, že právě on by snad měl být i v pěvecké sestavě, která přijede s tímto dílem v září do Prahy na festival Opera. Jako Isolier byla v kalhotové roli pěvecky i herecky velmi dobrá Václava Krejčí Housková. Nedlouho po opeře Láska na dálku od Kaiji Saariaho, v níž v brněnském Národním divadle ztvárnil závažně lyrickou hlavní postavu trubadúra, je v Rossiniho Hraběti Orym na scéně ve větší roli opět mladý barytonista Roman Hoza – a opět výborný; hraje trochu extrovertní postavu Oryho společníka Raimbauda, je suverénní, má pěkný velký hlas. V dalších rolích se na jevišti výrazně objevili Boris Prýgl a Andrea Široká. A nádherně se uplatnil sbor, nejen dobře pěvecky připravený, ale také uvolněně hrající - zejména pochopitelně mužská část v hábitech a čepcích falešných řeholnic.
Lenka Flory, divadelnice doposud s nemnoha operními zkušenostmi, přinesla do tohoto projektu a do operní režie nový vítr. Přišla nejen s mnoha dobrými nápady, cílevědomě a inspirativně režírovala, ale na mnoha místech se pustila doslova do choreografie. Spektrum situací, jichž se tento postřeh týká, je pestré: začíná u detailů a vychytávek, pokračuje přes převlekový trojzpěv Adély, Isoliera a Oryho geniálně umístěný na pohovku a končí u koncepce celých scén, nejzřetelněji snad v případě bouřky, která zuří za okny. Rossiniho zralé dílo, v tuzemsku neuvedené dlouhá desetiletí, pod jejíma rukama - ve shodě s vkladem dirigenta Kružíka - prokouklo. Sólisty i sbor pohnula k uvolněnému hraní. Ale stejně potěšitelné je, že se i u nás najdou zpěváci, kteří si mohou troufnout na Rossiniho virtuózní styl.
Nová inscenace Hraběte Oryho je opravdové hudební divadlo. Má mnohé plusy - a je dobrým diváckým tipem - jak z důvodů hudebních, tak i divadelních. Kdy naposledy jsme se na opeře opravdu upřímně rozesmáli?
Kateřina Borková
28. květen 2017, 17:28