Protnutí staré a nové hudby přinesl třetí koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál 4. dubna v brněnském kostele sv. Janů. Večer s podtitulem Hlásám milost patřil komornímu orchestru L´Armonia Terrena fungujícího pod vedením kmenového dirigenta Zdeňka Klaudy. Basového partu v jediné vokálně-instrumentální skladbě se ujal sólista Jan Martiník. Koncert z hlediska dramaturgie byl nápaditě orámovaný dílem Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) v instrumentačně novodobém hávu.
První ze dvou Bachových skladeb Ricercar a 6 z cyklu Hudební obětiny (BWV 1079) si posluchači vyslechli v instrumentaci Antona Weberna (1883–1945). Jedná se o šestihlasou kontrapunktickou kompozici založenou na tzv. královském tématu, které Johannu Sebastianovi Bachovi zadal pruský král Bedřich Veliký. Webernova orchestrální úprava se vyznačuje specifickou prací s technikou fragmentace. Nejlépe ji lze postřehnout v samotné barevné a neotřelé mozaice nástrojových partů. Melodický materiál je štěpen na co nejmenší (někdy i jednotónové) motivy, které jsou témbrově ozvláštněny rozmanitým užíváním dusítka či pizzicata. Ledový bachovský klid podpořený střídmou dynamikou a menšími vrcholy při provedení prostupoval celým chrámem. Rušivá ovšem byla dirigentská gesta, která mnohdy absolutně nekorespondovala s plochým, stoickým plynutím hudebního toku, což je postřeh samozřejmě pouze estetický. Rozevláté pohyby Zdeňka Klaudy nijak výrazně neovlivňovaly samotné hráče a svou funkcí nenarušovaly zmíněný klid. Posluchačům ale mohly odvádět pozornost od znějícího díla k samotnému dirigentskému výkonu.
Šestidílný cyklus písní pražského skladatele Jana Hanuše (1915–2004) Dřevěný Kristus pro nižší hlas a orchestr je zhudebněním stejnojmenné sbírky básníka Kamila Bednáře (1912–1972). Výrazná motivická práce či nápaditá instrumentace díla – kupříkladu spojení sólového dechového nástroje s harfou – podtrhávají jeho pašijový charakter. Niternost díla je následně dovedena do vrcholu závěrečnou recitací. Emocionálně vypjatá kompozice tvořila osvěžující kontrast oproti první skladbě. Motiv kontrastu prostupoval celým dílem a zrcadlil se v intimních momentech, např. sólových pasážích a capella. Basista Jan Martiník svým zvučným, pronikavým hlasem dosyta naplnil kostel sv. Janů. Jeho hudební projev byl intimní zpovědí plnou nářků a proseb vyvěrajících z veršů (např. Poslal Herodes žoldáky či Zvedněte mne). Precizní interpretova deklamace dopomáhala textům i hudbě k jejich jemnému, přesto detailnímu vyznění, které však bohužel mnohdy bylo dynamicky zastíněno orchestrem.
Následovala Symfonie č. 2. pro trubku a smyčce francouzského autora Arthura Honnegera (1892–1955). Třívětá skladba byla napsána mezi lety 1937–1941. Byť se nejednalo o skladatelův záměr, najdeme v ní odkazy na německou okupaci Paříže za druhé světové války, kterými i tato skladba zapadla do konceptu koncertu. Tesklivý motiv viol v úvodu symfonie střídala napětí plné disonancí a chromatických postupů. To se přelévalo do druhé věty utvořené na půdorysu passacaglie. Výrazné téma ve violoncellech a kontrabasech bylo podloženo protivětou ve vyšších smyčcích. Kontrapunktická forma v posluchači zanechává pocit naléhavosti a tíhy. Umocněn je závěrečnou částí, v níž vícevrstevnatost a vyvrcholení zdrsnělé quasi bartókovskou akcentací v podání L´Armonia Terrena narušil part sólové trubky. Z hlediska prostorové dramaturgie hrál sólista z kazatelny. Myšlenka byla dobrá, nicméně nepřinesla očekávaný efekt, protože se trumpetista na place (před publikem) objevil zbytečně brzo.
Celý koncert uzavřela chorální předehra (BWV 668) opět od Johanna Sebastiana Bacha Vor deinen Thron tret ich hiermit v aranži vedoucího ansámblu Zdeňka Klaudy. Z pohledu dramaturgie večera kvituji myšlenku orámování programu jmenovaným barokním velikánem. Diskutabilnější je však fakt, že ani jedna z jeho skladeb nezazněla v původním znění, nýbrž se jednalo o aranže. I takto bychom nemuseli mluvit o problému, ale riziko tkví v samotném přístupu aranžéra k Bachovu dílu. V případě poslední skladby jsem měla pocit, že autor této verze mnohem více upřednostňuje sám sebe jako aranžéra, než aby ctil základní rysy Bachova díla. V jisté optice by někdo mohl instrumentaci označit za nápaditou – kupříkladu častými unisony smyčcových a dechových nástrojů. Na druhou stranu Klaudova verze chorální předehry mohla působit jako hudební prostor, v němž si upravovatel chtěl pouze mnohé vyzkoušet. Proto na velmi malé ploše projevil snahu využít co nejvíce hudebních kombinací a prostředků, které se ale nevyznačovaly takovou rafinovaností, jakou známe z originálu skladatele.
Orchestr po celou dobu bojoval s akustickými podmínkami kostela. Tím bychom mohli argumentovat, proč v jistých pasážích nebylo využito mnohem silnější, expresivnější dynamiky, byť by si to některá díla vyžadovala. Nelze však omluvit určité intonační, rytmické, ale především nástupové nejistoty, které ve výsledku zkreslovaly výsledný dojem z koncertu. I přes formulované výtky byl večer v mnoha ohledech nápaditý a publiku nastínil, jak může vypadat střet různorodých kompozičních stylů, forem a principů, které koexistují po staletí.
Program
Johann Sebastian Bach, arr. Anton Webern – Ricercar a 6 z Hudební obětiny BWV 1079
Jan Hanuš, arr. Jaroslav Pelikán – Dřevěný Kristus
Arthur Honneger – Symfonie č. 2 pro trubku a smyčce
Johann Sebastian Bach, arr. Zdeněk Klauda – Vor deinen Thron tret ich hiermit: chorální předehra BWV 668 z Umění fugy
Obsazení
Jan Martiník – bas
L´Armonia Terrena
Zdeněk Klauda – dirigent
Zatím nebyl přidán žádný komentář..