Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaud.
Na úvod večera provedla Filharmonie Brno Suitu č. 2 z Ravelova baletu Dafnis a Chloé, který skladatel napsal pro Ballets russes impresária Sergeje Ďagileva a ihned po dokončení vytvořil dvě suity, z nichž se ujala především ta druhá, provedená na čtvrtečním koncertu. Filharmonii Brno pod vedením Dennise Russella Daviese ve čtvrtek perfektně sedla poloha vytváření zvukomalby a různého zvukového ševelní, i části, kdy bylo zapotřebí výraznější energie a přesného rytmického zařezávání. Ačkoliv v závěru první části Lever du jour dřevěné dechové nástroje chvíli neladily úplně přesně, jednalo se o pouhou chvíli trvající problém. Ve zbytku skladby byla intonace v naprostém pořádku. Taktéž rytmická sehranost orchestru byla vynikající. Dirigent si povedeně pohrával s dynamikou a v těch nejexponovanějších místech se nebál jít do opravdového forte. Taktéž se mu dařilo vytahovat nástroje, které hrály v danou chvíli melodii nad zvukomalbou ostatních. V suitě se objevilo několik sólových vstupů, ze kterých nejvíce vyčnívala flétna. Všechny postupy i náročnější běhy vyzněly velmi hezky a bez výraznějších chyb.
První polovinu zakončil Koncert pro klavír levou rukou a orchestr. Maurice Ravel se připojil k řádce skladatelů, která napsala takový typ kompozice pro klavíristu Paula Wittgensteina, který přišel o pravou ruku v první světové válce. Wittgenstein měl výhradní právo na provádění koncertu po dobu šesti let po dokončení. Ravel byl ale později nemile překvapen, když zjistil, že si Wittgenstein koncert výrazně upravil: zasáhl do instrumentace, rytmu, harmonie, přidal jednu kadenci, a naopak vyškrtl několik taktů. Roztržka mezi oběma muzikanty nikam nevedla, neboť ani jeden nechtěl ustoupit. Svět si tak musel na premiéru neupraveného koncertu počkat až do roku 1937.
Klavírista Alexandre Tharaud demonstroval brněnskému publiku naprosto bezchybnou techniku, kterou předvedl ihned po orchestrální introdukci v rozsáhlé kadenci,
a ve zbytku koncertu ve výborné interpretaci pokračoval. Bez zaváhání si poradil s rozsáhlejšími rychlými technickými postupy i s výraznými skoky mezi velmi vzdálenými tóny. Tam, kde to bylo potřeba, se nebál do klaviatury opřít, aby mohl následně přejít do intimního a tichého výrazu. Tyto výrazové i dynamické rozdíly plně ctila Filharmonie Brno a sólistovi se vždy povedeně podřídila. Během kompozice se sice objevilo pár míst, ve kterých nebyl orchestr se sólistou sehraný úplně přesně, velmi dobrá rytmická sladěnost mezi oběma subjekty ale výrazně převládala. Co se výrazové kvality týče, navázala Filharmonie Brno pod Daviesovým vedením na první skladbu večera a podobně jako hra sólisty, byl i orchestrální part plný výrazných kontrastů.
Po přestávce se na pódium vrátila Filharmonie Brno i klavírista Alexandre Tharaud, aby společně provedli Klavírní koncert G dur, který Maurice Ravel komponoval souběžně s tím „levorukým“. Oproti němu je ovšem první jmenovaný žertovnější, méně temný a svojí tradiční třídílnou formou se mnohem více přibližuje klasickým koncertům v duchu Mozarta či Saint-Saënse. Přesto do kompozice pronikly i jazzové prvky, podle slov autora ale pouze mírně. Alexandre Tharaud zopakoval svůj výkon z první poloviny. Na výbornou se mu povedly všechny technické běhy a dynamická i výrazová hloubka projevu byla skvělá. Přesto se sólistovi nedařilo s orchestrem vždy stoprocentně rytmicky sejít. To bylo výrazně slyšitelné především v první větě, v následujících dvou se to zlepšilo. Orchestr se opět povedeně dynamicky podřizoval klavíristovi, a především jemné pasáže muzikantům sedly dobře. Kromě problémů koordinace se sólistou, se orchestr potýkal sám s problémy v souhře, a to zejména ve třetí větě. Hra Filharmonie Brno nebyla sice vyloženě nepřesná, ale orchestr zde nepůsobil jistě. Alexandre Tharaud poté jako přídavek předvedl ukázkovou interpretaci Gnossienne č. 1 Erika Satieho (1866–1925).
Závěr čtvrtečního koncertu patřil Ravelově choreografické básní La valse, zkomponované taktéž pro Ballets russes Sergeje Ďagileva. Přílišná stručnost a absence libreta s dějovou linií ale impresária dovedla k tomu, že partituru skladateli vrátil, což navždy poškodilo jejich přátelské vztahy. Pokus Idy Rubinsteinové vdechnout skladbě scénický život v pařížské Opeře taktéž neskončil větším úspěchem. Dílo si přesto našlo cestu na koncertní pódia a stalo se efektním repertoárovým kusem. Filharmonie Brno si pod taktovkou Dennise Russella Daviese s Ravelovým Valčíkem poradila obstojně. Výraznější chyby v souhře či intonaci se neobjevovaly a práce s dynamikou opět nebyla vůbec špatná. Provedení ovšem chyběl výraznější náboj.
Jako celek lze koncert označit za povedený. Klavírista Alexandre Tharaud se brněnskému publiku předvedl ve výborném světle. Jeho technika, tón i celkový výraz byly obdivuhodné a ač došlo během koncertů k pár nepřesnostem v souhře, zmíněnými pozitivy to bylo vykoupeno. Také Filharmonie Brno předvedla hezký výkon. Úvodní suita z Dafnis a Chloé měla neskutečný šmrnc a orchestr její interpretací nasadil celému koncertu laťku velmi vysoko. Tato laťka bohužel nebyla ve zbylém průběhu nejen překonána, ale ani dosažena. Přestože ani druhá polovina koncertu nebyla špatná, Filharmonie Brno ty nejsilnější náboje vystřílela do přestávky.
Maurice Ravel:
Dafnis a Chloé, suita č. 2
Koncert pro klavír levou rukou a orchestr
Klavírní koncert G dur
La valse, poème chorégraphique
Alexandre Tharaud – klavír
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
čtvrtek 16. 1. v 19 hodin, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..