Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.
Janovy pašije dávají vyniknout nejdramatičtějším prvkům Bachovy hudby. Již jen úvodní sbor svým sugestivním zvoláním dokáže usadit posluchače v pokorném úžasu. Sugestivní náboj a časté střídání hudebních částí – recitativy Evangelisty, árie Ježíše, Piláta a dalších, krátké a úderné sbory davů, vznosné a klenuté sbory meditativní – to vše zaručuje, že navzdory délce díla, zůstává hudební sdělení svěží a barvité. Tato pestrost však dává vyniknout spoustě hudebních faktorů, které nesmí dirigent a interpreti opomenout, pokud chtějí docílit co nejautentičtější podoby. Czech Ensemble Baroque dokázal již v minulosti, že jeho interpretace je historicky poučená a pěvecky i orchestrálně na výši. Podařilo se však tělesu využít a zohlednit všechny prvky takto náročného a významného díla? Ačkoliv na tyto otázky většinou neexistuje jednoduchá odpověď, zde si můžeme dovolit výjimku. Zní bezesporu: ano. Czech Ensemble Baroque připravili milovníkům staré hudby opravdovou lahůdku.
Od prvních taktů ikonického vstupního sbor Herr, unser Herrscher bylo zřejmé, že se Roman Válek rozhodl uchopit zvuk díla netradičním způsobem. Jindy dlouhá zvolání a vzývání pána byla nahrazena krátkým, úsečným, ale stejně tak dramatickým oslovením. Tento úvod dal posluchačům jasně na srozuměnou, že ačkoliv v Czech Ensemble Baroque ctí a dodržují zažité konvence, nebojí se jít vstříc nové zvukovosti. V souladu s interpretační tradicí tělesa bylo i zde zvoleno poměrně svižné tempo, které ovšem s vyzněním díla naprosto souznělo. Sboristé navzdory slyšitelné hlasové individualitě tvořili jednotný a organický celek. V relativně střídmém počtu interpretů musely charakteristické prvky jednotlivých hlasů zákonitě vystupovat ven z hudební faktury, vzhledem k precizní práci s dynamikou však zůstával sbor vyrovnaný a hudební sdělení plné a barevné.
Významnou část Bachova oratoria zastávají sólisté a jejich počet je přímo úměrný délce představení. Často tak hrozí, že ačkoliv většina zpěváků dostojí svým kvalitám, objeví se zádrhel například v postavě Petra, Piláta, Ježíše nebo nedej bože přímo Evangelisty. Nejde vždy jen o intonaci nebo autentické historické provedení, představení může ztroskotat i na laxním výrazu, nedostatečné technice nebo operních manýrech. Czech Ensemble Baroque však ví, že s jejich renomé by jim to neprošlo. A tak všichni sólisté – a to zdůrazňuji – dostáli vysokým očekáváním, která na ně byla mistrem Válkem naložena. Právě výraz byl ve většině případů vytříben do absolutních detailů, sólisté věděli, co zpívají a podle toho zněl také výsledek. Každé slovo, které mohlo být zdůrazněno nebo ozdobeno, postoupilo k uším posluchačů. Výtečná první árie tenoristy Jaroslava Březiny může sloužit jako jeden z příkladů. Petr, poté co potřetí zapřel Ježíše sluhovi velekněze, lituje svých činů a ve vyhrocené árii spílá sám sobě. Březina se slyšitelným zhnusením zvýraznil zpěvem právě ono slovo „sluha“. Také Michal Marhold dodal Pilátovi lidskou hloubku a uvěřitelné chování – ze svého svrchovaného majestátu praví Pilát k Židům, že neshledává na Ježíši nic špatného s pevnou jistotou a nadřazeností. Když na jejich výtky o označení Ježíše jako židovského krále odpovídá: „Co jsem napsal, napsal jsem“, bylo z Marholdova projevu zřejmé, že další odpor by měl neblahé konsekvence. Postavy tak především díky sólistům dostaly živoucí obrysy a jejich emoce a pohnutky působily veskrze uvěřitelně. Ježíš v podání neméně kvalitního Romana Hozy naopak blahosklonně přijímá svůj osud. Křehká scéna pod křížem, ve které Ježíš praví matce: „Ženo, hle, tvůj syn“, udržela posluchače v zahloubaném tichu. Hozova interpretace právě na tomto místě dosáhla svého vrcholu.
Nejzářivější postavou oratoria je však Evangelista sám. Jakub Kubín, který se této nelehké role zhostil, dokázal s přehledem, lehkostí, vhodně zvolenou dynamikou, intonační jistotou a výrazovou plností obejmout a zvýraznit širokou škálu emocí, která je pro Bachovo oratorium typická. Pozornost zaslouží také důsledná změna dikce u záměrně zpěvnějších části hudebního díla – zpravidla se jedná o textové citace nebo nápis na kříži. Všichni zpěváci zaslouží také pochvalu za zcela uměřené, poučené a situaci adekvátní užívání vibrata.
Orchestr zdařile vystihl závažná místa díla a neprojevoval se až na drobné zaváhání violoncella intonačními nedostatky. Také zde je na místě pochválit zdařilé sledování vnitřních souvislostí děje. Bylo slyšet, že tomuto Roman Válek věnuje speciální pozornost. A právě tady se nejvíce při brněnském uvedení projevila síla hudebního sdělení Czech Ensemble Baroque i Johanna Sebastiana Bacha.
S. Bach Passio Secundum Johannem, BWV 245
Evangelista: Jakub Kubín
Ježíš: Roman Hoza
Pilát: Michal Marhold
Petr: Tadeáš Hoza
Služebnice, služebník: Markéta Böhmová, Tomáš Kočan
Soprán: Lenka Cafourková Ďuricová, Romana Kružíková
Alt: Monika Jägerová
Tenor: Jaroslav Březina
Koncertní mistr: Petr Zajíček
Sbormistryně: Tereza Válková
Dirigent: Roman Válek
Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie
Zatím nebyl přidán žádný komentář..