Třetí koncert abonentního cyklu brněnské filharmonie (Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“) s názvem Paris, Paris včera vzdal svým programem hold významné evropské metropoli a hlavnímu městu Francie. V průběhu večera zazněla díla Wolfganga Amadea Mozarta, Charlese-Marii Widora a současného skladatele Kryštofa Mařatky. Kromě Filharmonie Brno vystoupili klarinetista Michel Lethiec a varhaník Christian Schmitt, představení dirigoval Jiří Rožeň.
Filharmonický cyklus s názvem Klasicky i moderně si klade za cíl stavět léty prověřená díla uznávaných autorů do souvislostí s hudbou moderní a postmoderní. Tato šalamounská koncepce dává dramaturgům svobodu sestavit program z děl, která by vedle sebe jen tak nestanula. Divoké kombinace modernistických a tradičních kompozic se nestávají problémem, ale naopak bránou k bohatšímu hudebnímu zážitku a přehlédnutí hudební tvorby z ptačí perspektivy.
Koncert zahájila Symfonie č. 31 D dur Wolfganga Amadea Mozarta, zvaná též Pařížská. Toto své později přidané pojmenování si zaslouží plným právem, neboť při její kompozici skladatel obzvláště pečlivě dbal na dobový francouzský vkus, kterému se toužil zavděčit. Přestože si dle dopisů otci na samotné zkoušení stěžoval, s provedením Filharmonie Brno by určitě mohl být spokojený. Pod vedením Jiřího Rožně vystoupila na povrch jemnost a elegance Mozartovy hudby. Zvuk orchestru byl průzračný, intonačně jistý, lehký a samozřejmý. Ani rychlé běhy nedělaly instrumentalistům problémy, naopak, právě v nich se snoubila ona francouzská galantnost s jiskrnou povahou Mozartovy hudby. Jednalo se tak o povedený, byť s následující skladbou kompozičně zcela nesouvisející, úvod.
Nejdůležitější bod programu představovalo dílo Luminarium českého skladatele Kryštofa Mařatky. Autorův experimentální koncert pro klarinet a orchestr se nechal inspirovat harmoniemi a zvuky měst a kultur z celého světa – v devíti větách zazněly útržky posbírané ze všech koutů planety Země. Své místo zde našla Indonésie, Albánie, Makedonie, Sýrie i připomínaná Francie. Mařatkovo dílo nebylo ve své podstatě ani tak syntézou jako spíše kaleidoskopickým cirkusem a výstavou. Skladateli se podařilo zachovat odlišný ráz u všech vět i států – Indonésie se nesla v duchu rituálu vycházejícího slunce, Tibet charakterizovala buddhistická psalmodie a Čechy vybarvil křehký chorál technikou col legno. Největší kompoziční zvrat však nastal v případě židovského, moldavského a řeckého tance, které na rozdíl od předcházejících vět nestavěly na expresivitě, ale na humoru a tonalitě. Skladateli se podařilo nejen abstrahovat charakteristické prvky různých hudebních kultur, ale dokázal vytvořit obraz celého živoucího města se všemi hluky a lomozy, které k tomu náleží. Místo si tak mezi tradičními nástroji orchestru nalezla také dřevěná řehtačka. Klarinetista Michel Lethiec, kterému skladatel dílo věnoval, přesvědčivě a interpretačně bezchybně využil technických možností, které nástroj skýtá. Intonační jistotu si Lethiec uchoval i ve vysoce náročných pasážích a navzdory takřka závratným tempům některých frází si podržel také rytmickou přesnost a plnou výrazovou výbavu.
Závěrečnou skladbou večera byla Symfonie č. 3 varhaníka a skladatele Charlese-Marii Widora. Skladatel se zde nechal inspirovat proslulou Saint-Saënsovou dvouvětou Symfonií č. 3 s exponovaným varhanním partem. Bohaté orchestrální sazbě čelil varhaník Christian Schmitt statečně, ale ne vždy zcela úspěšně. Dirigent Jiří Rožeň se plně oddal svůdné moci orchestrálního zvuku a závěrečné varhany tak nebyly tím jediným, co v hřmotu žesťových nástrojů zanikalo. Stejným způsobem se například vytratily i pizzicatové běhy houslí, které byly přehlušeny ostatními nástroji. Dirigent tak svým způsobem rezignoval na část barevného spektra orchestru. Na druhou stranu nelze pominout, že se hudebníkům podařilo vytvořit impozantní hradbu zvuku, která svojí mohutností evokovala velká symfonická díla wagneriánských skladatelů. Varhaníkova interpretace Widorovy symfonie šla v souladu s předlohou a instrumentalistova hra tak skutečně tvořila převážně mírného společníka burácejícího orchestru, tedy jakýsi umravňující protipól.
Přestože z ryze hudebního hlediska nespojovalo skladby téměř nic, ve své přiznané stylizaci fungoval program bez větších problémů. Nedá se předpokládat, že by večer oslovil všechny příznivce artificiální hudby. Těm s otevřenou myslí a touhou po hudebních experimentech ale nabídl nevšední a pestrý hudební zážitek.
WOLFGANG AMADEUS MOZART Symfonie č. 31 D dur KV 297 „Pařížská“
KRYŠTOF MAŘATKA Luminarium, koncert pro klarinet a orchestr
CHARLES-MARIE WIDOR Symfonie č. 3 e moll op. 69 pro varhany a orchestr
Michel Lethiec klarinet
Christian Schmitt varhany
Filharmonie Brno
dirigent Jiří Rožeň
Zatím nebyl přidán žádný komentář..