Zařazením Patricie Barber do koncertní série Národního divadla Brno plnil dramaturg Filip Haberman sny nejen sobě. Neokoukaný klenot americké jazzové scény naplnil Mahenovo divadlo posluchači a přinesl velkolepý hudební zážitek. Jako by tento divadelní prostor byl předurčen pro konání tohoto koncertu. Divadelní sál podtrhnul zpěvaččinu vznešenost, ale zároveň dokázal vytvořit komorní, téměř klubové, prostředí. Tentokrát Patricia Barber přicestovala do Čech z rodného Chicaga v triu s mladými muzikanty - kontrabasistou Patrickem Mulcahym a bubeníkem Natem Friedmanem.
Patricia Barber se řadí mezi spontánní a velmi přirozené interprety. Účinkuje naboso, nedělá koncertní setlisty, takže i tentokrát písně a skladby ze společného repertoáru aktuálního tria vybírala podle momentální nálady a okolních vjemů. Střídala vlastní tvorbu, standardy až ke komorní klasické hudbě v jazzovém kabátu.
Úvodní instrumentální skladba postupně představila v sólech celé trio a naladila všechny přítomné na stejnou vlnu. Při Patriciině virtuózní hře na klavír se nezapře její klasické vzdělání, ale experimenty se zvukem piana a výlety do muzikantských vyšších myšlenkových sfér, doplněné mimoděk výkřiky, nezapřou jazzové smýšlení i srdce. To se projevuje i při jejích úpravách dobře známých písní a standardů, jako byl kupříkladu I Could Have Dance All Night. V jejím podání, jako by ten padesát let starý text dostal zcela nový význam. Textu přikládá velký důraz i ve své autorské tvorbě a na koncertě mu pak nechává vyniknout přednesem, frázováním a dokonalou výslovností. To předvedla také v písni The Wind Song nebo Higher z komorního cyklu Angels, Birds and I, který se objevil také ve světě klasické hudby v podání Renée Fleming. Na klasickou hudbu navázala také jazzovým zpracováním kompozice L’heure exquise, napsané v první polovině 20. století Reynaldo Hahnem (pro mne jeden z vrcholů večera). Své jazzové muzikantské kořeny pak doplnila skladbou z repertoáru Duke Elington Orchestra, jehož součástí byl i Patriciin otec. Celý večer pak příznačně zakončila skladba You Gotta Go Home, kterou její autorka zařadila do kategorie nazlobených písní, které podle ní, mají posluchači rádi.
Viditelný věkový rozdíl mezi jazzovou divou a jejími spoluhráči v hudbě naopak nebyl vůbec znát. Všichni se navzájem skvěle doplňovali, ale také zajímavě využívali sólový prostor. Publikum pak ocenilo intenzivní devadesátiminutový výkon všech hudebníků ovacemi ve stoje. Za odměnu došlo dokonce na dva přídavky a příslib návratu do Brna.
Závěrem je třeba ocenit nejen práci zvukaře i osvětlovače, který citlivě navazoval na náladu a atmosféru jednotlivých skladeb. Vokální skladby doplnil o decentní světelné akcenty stropních maleb divadla a jeho křišťálového lustru, což vytvářelo okouzlující efekty. U intimnějších instrumentálních kompozic naopak stáhl osvětlení na minimum a jemně zdůrazňoval pouze hrající muzikanty. Jeho finálním nasvícením sálu byla uchvácena i samotná Patricia.
Střípek z nálady:
Mára
7. duben 2017, 11:56