Petr Pomkla natočil pro Český rozhlas kompletní flétnové sonáty Jiřího Čarta, v roce 2012 je vydal Radioservis na CD. Sólová nahrávka prvního flétnisty Filharmonie Brno přináší líbeznou, nekomplikovanou, ale výborně a stylově provedenou hudbu.
Jiří Čart (8. 4. 1708, Vysoká [dříve Hochtánov] u Havlíčkova Brodu, zemřel po roce 1778 v Mannheimu) patřil k mnohým hudebníkům, o nichž dnes mluvíme jako o českých, i když oni sami by svoji příslušnost k národu podle našich měřítek sotva chápali. Pravda je, že se narodil na panství Pachtů z Rájova, hudební základy získal v Havlíčkově Brodě a dál studoval v Praze, ale už jako sedmnáctiletý hrá s kapelou Jana Jáchyma Pachty ve Vídni a potom už se do Čech nikdy nevrátil. Ve Vídni se seznámil s Františkem Bendou a utekl s ním do Varšavy, po dalších peripetiích se stal členem kapely korunního prince a později pruského krále Fridricha II. Jeho hudební dráha se uzavřela v Mannheimu, kde v letech 1758–78 působil v kurfiřtské kapele. Jeho sbírka flétnových sonát vyšla v Paříži v roce 1753, stejně jako sbírka sonát houslových.
Pokládal jsem tento krátký pohled do historie za nutný, protože Jiří Čart určitě nepatří k obecně známým jménům. Jeho hudební odkaz je nevelký, mnoho skladeb se nedochovalo, flétnové sonáty ale pěkně charakterizují nejen jeho dílo, ale i svou dobu. Z hudby samotné je opravdu těžké vyčíst nějakou specifickou českost, která by mohla být spatřována ve výrazných a krásných melodiích. V bookletu se říká, že se jedná o hudbu na pomezí pozdního baroka a rodícího se klasicismu, což bych jednoduše označil jako galantní styl. Ten požadoval nejen ony krásné melodie, na nichž nic typicky českého není, ale i jakousi hudební přímočarost. Continuo zde má opravdu funkci pouhého doprovodu, na polyfonii nenarazíme. Je to líbezná hudba, která potěší a zahřeje. Melodie a zpěvnost jsou na prvním místě a tlačí se do popředí vlastně nepřetržitě. Svědčí o tom už první věty – u všech šesti sonát jsou v pomalém tempu, případně ke zpěvnému výrazu přímo vybízejí (Adagio – Arioso – Cantabile – Largo – Un poco andante – Largo). K hřejivému pocitu přispívá i to, že čtyři ze šesti sonát jsou v durových tóninách.
Z toho, co jsem napsal, je jasné, že v popředí nahrávky stojí Petr Pomkla. Nechci tím nijak shazovat výkon continua, které tvoří cembalistka Lucie Fišerová a violoncellista Dalibor Pimek. Oba hrají citlivě, jemně, ale zcela v duchu interpretované hudby zůstávají v pozici spolehlivého a nenápadného základu, nad nímž se klene flétnový part. Petr Pomkla jej natočil stylově na dřevěnou příčnou flétnu, s níž vytváří krásné, měkké melodické oblouky. Nejzřetelnější je to v pomalých větách, ale zpěvný výraz se neztrácí ani v rychlých, virtuózních částech. Celá nahrávka je vyrovnaná a ubíhá dopředu jakoby sama od sebe. Nejedná se tu o žádné hudební hledačství, ale zdánlivě zcela samozřejmé a radostné muzicírování, které nespřádá intelektuální kličky a nepředvádí se, i když je za ním velký kus hudebních zkušeností a umu.
Nahrávka a vydání kompletních flétnových sonát Jiřího Čarta není vyloženě nápadný hudební počin. Je to ale pěkný příspěvek do mapy hudebníků, kteří se narodili na území Čech a ještě v mládí se rozběhli do celé Evropy. Co je ale přes všechny encyklopedické zásluhy nejdůležitější – opravdu dobře se poslouchá.
Jiří Čart: Sonáty pro flétnu a continuo. Petr Pomkla – flétna, Lucie Fišerová – cembalo, Dalibor Pimek – violoncello. Vydal Radioservis 2012, celková stopáž 69:38, nahráno v Besedním domě.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..