Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.
Výsledek má ambici oslovit nejen pamětníky, pro které je abstinující westman nedotknutelnou legendou, ale také mladší generaci či zdejší muzikálové diváctvo. A Gazdík na to šel po svém. Pro ty mladší do inscenace propašoval třeba choreograficky velmi vydařenou citaci slavné Jacksonovy měsíční chůze a to včetně názvuku písně krále popu nebo číslo v současném tanečním stylu. Choreografii Lucie Holánkové lze označit za zdařilou napříč celým večerem. Starší se zase v příběhu hrdiny, který místo whisky pije limonádu a přísně dbá na mravnost, dočkají ústrojně použitého názvuku z Morriconeho hudby k filmové westernové legendě Tenkrát na západě. Nebo si vyslechnou dlouhý úryvek z kdysi proslulého romantického klavíru Jiřího Maláska. A pro milovníky a fanoušky muzikálových produkcí Městského divadla Brno Gazdík ještě inscenaci vyvložkoval jemnými narážkami na zdejší tituly. A tak se v jednom momentě dočkáte světelného obrazu upomínajícího na zdejší romantický muzikál Duch či vám do ucha brnknou tóny z West Side Story.
Aby ovšem nedošlo k mýlce. Nejde o žádný obrazoborecký přístup zásadně reinterpretující předlohu milovanou Čechy už sedmdesát let. Publikum samozřejmě čeká poctivá Koňská opera, jak se Limonádový Joe v podtitulu jmenuje. Přihlížející si dosyta užijí střílení z koltů, westernových oblečků a atmosféry Divokého západu. Jen se to tady vše děje v přiznaném zdůraznění divadelnosti a třeba výše popsaném způsobu hledání nového humoru ve staré story. Ostatně už původní Brdečkův scénář byl tvořený na způsob hravé divadelní estrády. A tento rozměr inscenaci přiznává i scéna Petra Hlouška, který vytvořil opuletní malované kulisy jakoby z amerického kukátkového divadla konce devatenáctého století. Což má samozřejmě svoji logiku, protože děj nás zavádí do arizonského městečka roku 1885, kde se všichni scházejí v místním saloonu a poslouchají arizonskou pěnici Tornádo Lou. Hlouškova zdařilá výprava (čekají vás opět jeho výtečné animované projekce) kýžený starosvětský rozměr ještě podtrhuje šrafováním, schodiště, nábytku, baru i dalšího mobiliáře ve stylu litografických ilustrací tiskovin právě z konce předminulého věku.
K poněkud zjednodušenému a přepjatému až operetnímu herectví jistých velkolepých muzikálových produkcí vede Gazdík záměrně také ansámbl. Limonádový Joe Lukáše Janoty je oním klaďasem na první dobrou. Svého hrdinu protagonista v komickém odstupu nekomentuje, on prostě tím správňákem s averzí proti lihovinám prostě je. Nevinnost Winnifred je tady v podání Ivany Odehnalové rovnou na druhou běloskvoucí, nejde ale o banálně podanou nezkaženou blondýnku koulející infantitilně očima. Potměšilost Horáce s navoskovaným knírkem, jak ho hraje Viktor Skála, je tady také násobená a hrubě obtahovaná předpisovou úskočností zloducha jakoby z filmových grotesek. Zdůrazňovaná divadelní přeťáplost, od níž herci naoko nemají distanc, je ponejvíce zřejmá u Buffalo Billa, jak ho udělal Lukáš Kantor. Tento symbol Divokého západu je tady vlastně snaživý nekňuba, který se dokáže na jevišti (samozřejmě, že „nechtěně“) zaplést do opony či žertovně zakopávat. Všichni prostě hrají s vervou bez přehnané herecké stylizace, ale s barvotiskovostí rodokapsových hrdinů. Dlužno říci, že to pospolu funguje, Gazdíkovy přimyšlené hudební či divadelní fórky inscenaci nedrobí, nepůsobí rušivě, ale naopak ji organicky tmelí. Je to způsobeno hlavně tím, že režisér správně odhadnul míru zmiňovaných legračních vsuvek.
Také tento Limonádový Joe si samozřejmě zakládá na perfektním zvuku (Gazdík byl i jeho supervizorem) a dosahuje ho. Však to bylo při premiéře slyšet i z hudebního nastudování dirigenta Dana Kalouska. Nešlo jen o sólové písničky, ale také o sborová čísla, která nejen díky nasazení lechtivě oblečených kankánových tanečnic dodávají večeru onu správnou halasnost zábavné šou. A nic více než kratochvíli ani není třeba v této inscenaci hledat. Strůjci této divácky relaxační legrace, která si už díky Brdečkově vkladu střílela z lásky, smrti a citu obecně, vzali rozptylování hlediště z gruntu. Dokládá to i fakt, že si v jemných aluzích dokážou jemně utahovat ze zdejšího muzikálového snažení sebe samých. Pokud toužíte po obveselení v takovém duchu, musíte si pospíšit. Inscenaci Limonádový Joe Městské divadlo Brno na Hudební scéně uvádí pouze v říjnu a listopadu v bloku sedmatřiceti repríz.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..