Skupina Plachý host vznikla v Brně kolem kytaristy a skladatele Martina Kostaše a zpěváka Pavla Kudrny. V souvislosti s jejím prvním albem, natočeným v roce 2015, jsem upozorňoval na sympatickou „plachost“, která jako by se z názvu tělesa přenesla do samotných písní. Skladby to byly opravdu tiché a jejich meditativní atmosféru jen občas narušovaly rockovější rejstříky Kudrnova hlasu a výpomoc hostů. Ostatně skupinu na debutu vedle obou zakladatelů teoreticky tvořili saxofonista Marek Bílý a hráč na perkuse Lukáš Krejčí, avšak celá sestava se představila pouze ve čtyřech skladbách. Na druhém albu Sbírka otazníků, natočeném v roce 2017 je to jinak. Vedle zmíněné čtveřice jsou jako členové skupiny uvedeni baskytarista Radovan Leskovský a bubeník Pavel Magnusek, a i když se všech šest hráčů sejde pouze v písni Uvnitř, zvuk Plachého hosta zhutněl, lehce zrockověl, vybarvil se. Písně jsou méně plaché, a tak zatímco minulé album mi svou náladou připomínalo Oldřicha Janotu nebo sólového Vladimíra Václavka, tentokrát jako bych za některými písněmi slyšel AG Flek.
Dost ale srovnávání s jinými. Sbírka otazníků je sice jiná než bezejmenný debut, ale zachovává základní atributy, které ke kapele za krátkou dobu její existence patří. Je to jednak důležitá role Kostašových kytar – ne náhodou album otevírá fragment instrumentální skladby Skládáš – a dále poetické texty, jejichž autorkou je opět především Vladana Kudrnová. Její verše se místy tváří pravidelně až primitivně, a přitom při pozorném poslechu nebo čtení zaujmou drobnými a přitom důležitými detaily. U titulní písně Sbírka otazníků je to schéma rýmů ABBC ADDC, u písně Myslím střídání rýmů a asonancí (dosti/kosti, v noci/ptáci), sedmiminutová píseň Na bílých místech pracuje s jakoby nahodilými rýmy v jinak naprosto volném verši.
Podobně jako forma však stojí za pozornost i obsah textů. Píseň Myslím například vychází z obrazu knihovny plné knih (a toho, „co vyčetl jsem z nich“), ale na něj se nabalují metafory (myšlenky jako „draví ptáci proudící bludištěm“), aby skladba překvapivě skončila ne jako óda na moudrost nebo nevědění, ale jako píseň o samotě, která „je jediným mým bohem“. Působivý je také kontrast mezi letními bílými racky a zimními černými havrany v písni Zimní. Mimochodem na verši „Ještě včera na římsu ťukal déšť“ by si leckterý popový zpěvák zlámal jazyk. Pavel Kudrna, který místy spíše vypráví, než zpívá, to však zvládá padat působivě a důvěryhodně. Ostatně – a platí to například i o písni Sbírka otazníků – sopránový saxofon dodává skladbám právě tu zpěvnost, která by jim jinak možná chyběla.
Ale pozor, neznamená to, že by písně bez saxofonu (kterých je na albu polovina) zněly chudokrevně. Například Žízeň, vystavěná na základní rytmické figuře, ke které se po několika taktech přidá zpěv, na úsporném a přitom smyslově (nikoli smyslně) bohatém textu a decentním doprovodu varhan, patří k nenápadným vrcholům alba. A svěže zní i docela obyčejný akustický folkrock Hvězda, svižnější píseň, v níž opět vynikne Kostašova kytara. Naprostou specialitou je pak skladba Uvnitř, a to nejen díky recitativu ve slovenštině, ale především díky téměř jazzovým instrumentálním pasážím.
Téměř hodina je na řadové album folkové skupiny poměrně dost. Plachý host však žádnou z těch sedmapadesáti minut nepromarnil. Rozvíjí to, co načrtl na své první desce, představuje se jako kapela s citem pro formu i obsah, umí pracovat s písňovým tvarem i s delšími plochami. To vše sice buduje z kamenů, které jednotlivě už možná někdo použil (a které jsou občas povědomé), ale výsledná stavba je solidní a na pohled, vlastně na poslech velmi příjemná.
Plachý host – Sbírka otazníků. Vyšlo vlastním nákladem 2017, 11 skladeb, celkový čas 57:01
Zatím nebyl přidán žádný komentář..