Plastici a Filharmonie Brno propojili a neutralizovali dva světy

Plastici a Filharmonie Brno propojili a neutralizovali dva světy

Čtvrteční večer byl v Brně vskutku nabitý, a to přinejmenším díky dvěma legendám, jež tu zpřeházely, co mohly. V Janáčkově divadle nehrála filharmonie, nýbrž Brad Mehldau se svým jazzovým triem. Filharmonie Brno hrála na Vaňkovce v Richard Adam Gallery, ovšem nikoliv klasiku, nýbrž aranžovaný doprovod k undergroundové legendě – poslednímu ucelenému albu kapely The Plastic People of the Universe vzniknuvšímu v podzemí normalizačního Československa – Co znamená vésti koně (1981).

Příběh, který provázel uvedení alba na svět, tehdy již nebyl ničím novým. Jediné úspěšně uskutečněné koncertní uvedení (15. března 1981) bylo provázeno detailní konspirací, nicméně dům v Kerharticích u České Lípy, kde se utajené vystoupení uskutečnilo, tajná policie v souladu se svým nejednou realizovaným nápadem za trest podpálila a nechala shořet. Album pak bylo v dubnu nahráno na Hrádečku u Václava Havla a tím se uzavřela tvůrčí kapitola působení původních Plastic People během normalizace. Z plánovaného solženicynovského projektu vznikly pouze tři písně a záhy po jejich natočení odjíždí Brabenec pod nátlakem do emigrace.

Je potěšitelné i kuriózní, že kapela, která svým zaujetím progresivními hudebními směry podstatně ovlivnila dějiny Československa ve druhé polovině 20. století, stále hraje, a to nikoliv jako celebrity na velkých stadionech jednou za uherský rok, nýbrž prakticky týden co týden, kdykoliv a kdekoliv, bez slávy a humbuku. Neřeší, jak moc jsou oblíbení nebo co je zrovna vhodné, prostě se jen věnují hudbě, protože to považují za správné. Ať už je její aktuální podoba jakákoliv a jejich tvůrčí potenciál jakýkoliv, odešedší členy nahrazují novými a úspěšně vzdorují všemožným „proměnám času“. Přitom jsou zatím posledním zářným dokladem faktu, že v historii žádného jiného národa nehrála hudba tak zásadní roli, jako u Čechů. Počínaje Velkou Moravou přes husitství, hudební emigraci, smetanovskou operu a Národní divadlo až po Ivana Jirouse a proces s kapelou Plastic People v roce 1976. Ten se stal jedním z hlavních impulsů ke vzniku Charty 77, dosud jednoho z nejobdivovanějších světových protestních hnutí 20. století. Za zmínku stojí také srovnání historie obou těles, díky němuž koncert tak trochu připomínal zpěv národní hymny v listopadu 1989 na Václavském náměstí v podání Karla Gotta a Karla Kryla. Plastic People vznikli již v roce 1968, tedy pouhých 12 let po tehdejší Státní filharmonii Brno.

Spojení amplifikovaného psychedelického bigbítu se symfonickým orchestrem je nejen velkolepé a umocňující, má také určité mouchy. Bigbítová kapela dokáže díky amplifikaci naplnit zvukem jakýkoliv prostor a není třeba usilovat o větší zesílení. Posílení o orchestrální aranže má především účinek optický a mám za to, že zvuková stránka bude o mnoho zajímavěji znít z nahrávky. Při tomto spojení musí původní syrový zvuk kapely ustoupit do pozadí, orchestr ve velkém obsazení ovšem také není slyšet tak, jak je zvyklý, a to jak z pohledu posluchače, tak i samotných hráčů. Při živém provedení v mamutí hale se tak ztrácejí jak přednosti hlasitého bigbítu, tak i zvukové nuance orchestru. Přitom si myslím, že největší odklon od původní zvukové drsnosti nepředstavovalo vůbec první spojení Plastic People s orchestrem, kterým byl v roce 2004 Kofroňův Agon v Pašijových hrách, ale právě rozdíl mezi stylově drsným a expresivním Agonem a studiově klidným doprovodem Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviče. Výsledkem bylo, že na poměry undergroundu byl zvuk příliš potichu, na poměry PPU jsme takřka nedokázali rozeznat jejich charakteristický zvuk, především violu Jiřího Kabeše a klávesy Josefa Janíčka, zatímco kytara Joe Karafiáta i baskytara Evy Turnové přespříliš dominovaly, a na poměry posluchačů Filhahrmonie Brno bylo zase těžko přijatelné, že dobře známý zvuk orchestru byl nahrazen nepřehlednou zvukovou koulí, z níž občas vypluly trombony, tuba či dřeva jako celek. Smyčců mohlo být na počet méně, ale každý nástroj měl mít svůj snímač.

Lze ovšem předpokládat, že úterní koncert v Arše, která se zvukem naplní snadno, bude znít mnohem lépe. Koncerty Filharmonie Brno ve Vaňkovce jsou obecně nešikovné, vždycky nešikovné byly, a přestože často přinášely atraktivní repertoár, vyznělo by to vše mnohem lépe kdekoliv jinde, v tomto případě třeba na Flédě, kde hrají Plastici samostatně v sobotu v rámci tradiční Vzpomínky na Mejlu Hlavsu. Bude to dozajista zajímavé srovnání.

Spojení obou světů – undergroundu Plastic People se vznešeným establishmentem – přineslo několik pozoruhodných momentů. Zhruba dvě třetiny publika se rekrutovaly z prostředí tzv. mániček, jež ovšem hlavně zpočátku úzkostlivě dodržovaly dekorum filharmonického koncertu. Živěji naopak působila zhruba třetina publika, jež přišla na svoji filharmonii. Ke škrobené atmosféře přispělo i to, že bylo celé auditorium zaplněno číslovanými židlemi a nebyl prostor pro stojící pohupující se obecenstvo. Naopak blíže k bigbítu měla ta okolnost, že si přítomné máničky po každé písni odskakovaly na WC.

Atmosféra se ovšem spolu s gradujícím programem stávala uvolněnější a ke konci již každý další aplaus méně a méně připomínal Janáčkovo divadlo. Koncert byl orámován na začátku dlouhým čtením a vyprávěním Josefa Janíčka, na konci pak legendárním přednesem Modlitby za Osipa Mandelštama a existenciálním saxofonovým free-sólem, obojí v podání Vratislava Brabence, který do té doby jen seděl a pozoroval. Večer působil velkolepě a zajímavě – v podání vystrašeně působících členů PPU schovaných za velkými notovými pulty ovšem nepřinesl to, co by člověk automaticky očekával od průkopníků české rockové psychedilie.

Milan Hlavsa a Michal Nejtek: Co znamená vésti koně, texty Vratislav Brabenec a Pavel Zajíček, orchestrální aranžmá Michal Nejtek. The Plastic People of the Universe: Joe Karafiát – kytara, zpěv; Eva Turnová – baskytara, zpěv; Jaroslav Kvasnička – bicí, zpěv; Vratislav Brabenec – altsaxofon, zpěv; Jiří Kabeš – viola; Josef Janíček – klávesy, zpěv. Filharonie Brno, dirigent Marko Ivanovič. 6. března 2014, Richard Adam Gallery. Na stejném místě je koncert reprízován dnes v 19:30 hodin, v divadle Archa v Praze pak v úterý 11. března 2014 od 20:00 hodin.

Foto Jiří Pichl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Filharmonie Brno pod vedením Petra Vrábela podává velmi dobré výkony, jejich spolupráce mi dělává radost a nezklamala ani tentokrát.  více

Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více


Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce

V duchu romantických děl známých i méně známých autorů, která nejsou často zahrnována do repertoáru orchestrů, se nesl včerejší koncert v Janáčkově divadle. Filharmonie Brno s hostujícím dirigentem Robertem Kružíkem zde představila poutavý program pojmenovaný Skryté poklady romantismu, při kterém se publiku představil i tuzemský houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodičkavíce

Dvacátý druhý ročník cyklu koncertů staré hudby s názvem Barbara Maria Willi uvádí… přivítal v úterý 25. února v Konventu Milosrdných bratří soubor Capella Mariana s uměleckým vedoucím a tenoristou Vojtěchem Semerádem. Ansámbl se svými kmenovými členy Hanou Blažíkovou (soprán, gotická harfa), Jakubem Kydlíčkem (flétny) a Ondřejem Holubem (tenor) z důvodu hlasové indispozice zbylých kolegů mezi sebe na poslední chvíli přijal jako výpomoc barytonistu Jana Kukala. Večer byl unikátní propojením filmové epopeje Svatý Václav s živou hudbou, jež měla podpořit stylovost i historičnost svatováclavské epochy zachycené v němém snímku.  více

Vojtěch Semerád je uměleckým vedoucím vokálního souboru Cappella Mariana, se kterým interpretuje zapomenutá díla středověké a renesanční vokální polyfonie. Soubor pravidelně vystupuje na prestižních festivalech v České republice i v Evropě. Hlavním tématem našeho rozhovoru byla chystaná projekce prvního československého velkofilmu Svatý Václav se živým hudebním doprovodem sestaveným z památek období středověku vázaných na svatováclavskou legendu.  více

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Nejčtenější

Kritika

Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce