Někdo má rád Hugha Laurieho a hudbu, kterou hraje. Někdo má rád Hugha Laurieho hlavně pro jeho herecké výkony a někdo má rád prostě jen dr. House. Ať už byly pohnutky návštěvníků brněnského koncertu jakékoliv, Hugh Laurie nezůstal nikomu z nich nic dlužen.
Úvodní přivítání kapely na scéně předznamenalo, že lidé vědí, proč přišli. Hned při zahajovací písni Iko Iko se publikum téměř automaticky roztleskalo a entuziasmus se v průběhu večera už jen stupňoval. Jako herec a komik se Laurie nezapře a celému vystoupení to dodává vstřícnou atmosféru. Navíc k americké hudební klasice to vlastně tak trochu patří, tak proč se tomu bránit. Vstupní scénku věnoval češtině, obtížím s její výslovností s důrazem na slovo Brno. S průpovídkou „I am a typical english idiot…“ pobídl anglicky rozumějící diváky k překládání ostatním a při té příležitosti k navázání nových přátelství či něčeho víc. Společně jsme si pak všichni mohli zazpívat píseň Let The Good Times Roll.
Zřejmě především divačky nashromáždily na podium květiny již před samotným vystoupením. Laurie neváhal a využil je pro svou další komickou vložku hned po písni Evenin‘, kdy seskočil z pódia a věnoval jednu z darovaných růží smutnému muži v první řadě. Snad pánovi přišlo vhod, že potom dostaly větší prostor vokalistky Jean McClain a Gaby Moreno v písni What Kind Of Man Are You nebo Day And Night. Při argentinském tangu El Choclo v americké verzi Kiss Of Fire došlo i na tanec s růží v zubech a Laurie opět poděkoval za květiny. Zavtipkoval, že je neprodleně dá do whiskey a pustil se do písně Junco Partner.
Se strhujícími pěveckými výkony pak opět přišly Jean McClain v písni Send Me To The 'Lectric Chair a Gaby Moreno v The Weed Smoker’s Dream. A v jednom dechu je potřeba dodat, že nepostradatelným členem celého večera byl i celý The Copper Bottom Band. Rytmická i dechová sekce šlapala jako hodinky a tak po zásluze zhruba uprostřed koncertu přišel Bill a donesl občerstvení v podobě panáka whiskey pro všechny. Neboť whisky pijí přece všichni muzikanti a pitný režim se dodržovat musí. V drobné pauze Laurie jako správný profesionál neopomněl pochválit město a přívětivost místních lidí a navnadil si publikum na další písně ať už z nového alba Didn’t It Rain nebo z prvotiny Let Them Talk.
Ozdobou druhé poloviny koncertu byla vokální vložka mužské části souboru. Saxofonista, který v průběhu večera hrál také na klarinety či foukací harmoniku, ukázal dokonce stepařské vlohy, což jen potvrdilo všestrannost a profesionalitu všech účinkujících. Hlas Jean McClain nenechal naprosto nikoho chladným a při písni I Wish I Knew How It Would Feel přišlo na ovace ve stoje, kterých potom plynule využili tance chtiví diváci. Nahrnuli se před pódium a zbytek koncertu už pak „rock’n’rollově protrsali. To nakoplo i samotné muzikanty a po dvou hodinách poctivého hraní protáhli koncert o tři přídavky.
Celé vystoupení korunovala píseň Chucka Berryho You Never Can Tell dobře známá díky filmu Pulp Fiction. Při ní jsem si naposledy posteskla nad zvukem, který hala Rondo poskytuje a zauvažovala jsem, zda by si koncert nezasloužil lepší místo. Nebo dokonce drobný risk a v letním festivalovém období třeba nějaký open air prostor. Jinak to byl velmi vydařený večer až na blýskající fotoaparáty, na jejichž majitele se neustále v průběhu koncertu vrhali členové security. Hugh Laurie a jeho Copper Bottom Band s grácií a nadšením oprášil dnes už skoro stoleté písně, které padly do noty jak náctiletým tak jejich babičkám. A všichni pak po společně strávených dvou a půl hodinách odcházeli spokojení a s úsměvem na rtech.
Hugh Laurie a The Copper Bottom Band. 22. července 2014, hala Rondo, Brno.
Katka
12. prosinec 2014, 0:02