V pořadí druhý koncert slavnostní desáté sezóny hudebního tělesa Brno Contemporary Orchestra nazvaný Kamenné mantry představil v pondělí 22. listopadu v brněnském pavilonu Anthropos skladby Fausta Romitelliho, Michala Rataje, Miloslava Ištvana a nedávno zesnulého (brněnským posluchačům dobře známého) litevského skladatele Bronia Kutavičiuse. Vedle samotného orchestru vystoupili také sopranistka Irena Troupová, hráč na marimbu Martin Opršál a recitátor Pavel Zajíc, který nahradil v programu původně uvedeného Otakara Blahu. Koncert pořádaný ve spolupráci s Moravským zemským muzeem řídil umělecký vedoucí tělesa Pavel Šnajdr.
Zahajovací koncert 10. sezóny We Are The World ansámblu Brno Contemporary Orchestra s titulem Hrášek v lusku vzdával nápaditým způsobem hold především Gregoru Mendelovi a Pavlu Křížkovskému. Koncert Kamenné mantry byl svým záběrem přece jen o něco obšírnější. V pavilonu Anthropos, který je věnován poznatkům ze zkoumání života a smrti našich předků, zazněla díla obracející se k minulosti, času samotnému i pandemickému bezčasí, stejně jako k bezvýchodné zuřivosti a tiché kontemplaci či k věčnému sporu duchovního a materiálního. Ačkoliv původně měla být vrcholem koncertu světová premiéra kompozice na objednávku orchestru od skladatele Gatota Danara Sulistiyanta, pandemická krize přinutila umělce pracovně se věnovat informačním technologiím. Dílo inspirované nejstarší loutkou na světě, která byla objevena na ulici Francouzská v Brně a je uložena v depozitu Moravského zemského muzea, tak bohužel nebylo dokončeno včas. I přes toto nečekané ochuzení si však dramaturgie své umístění v pavilonu Anthropos obhájila.
Večer zahájila skladba Amok Koma italského skladatele Fausta Romitelliho. Jak ostatně naznačuje název, středobodem díla je kontrast mezi expresivní agresivitou bicí a smyčcové sekce a určitou odevzdanou mírností a statičností umocňovanou především flétnou, klarinetem a zvonkohrou se smyčcem. Přes relativně komorní obsazení se Romitellimu podařilo vytvořit výsostně barevnou fakturu, která na několika místech balancovala takřka na hranici přesycení. Pozoruhodné bylo zapojení foukací harmoniky, jejíž jasný durový akord ke konci pozvolna se tišící skladby působil bezmála étericky. Hudebníci podali přesvědčivý výkon, ačkoliv se objevila i místa, kde rytmická souhra nebyla zcela bezchybná. Z hlediska dynamiky si nebylo na co stěžovat – hráči pod vedením Pavla Šnajdra buráceli v „amoku“ a křehce šeptali v „komatu“… což v samotném provedení znělo bezpochyby lákavěji. Otázkou zůstává, jak velký zážitek z hudby měli lidé v různých částech sálu. Ačkoliv pavilon Anthroposu je rozhodně působivým dílem architektury, jeho akustické možnosti nebyly primárním cílem architektů. Při takto koncipovaných koncertech se však s jistými zvukovými obětmi počítat musí.
Zatímco výrazná část skladeb se tematicky opírala o proud času, Music from Nothing pro sólovou marimbu a komorní orchestr Michala Rataje čerpala přímo z „bezčasí“, a to konkrétně pandemického. Společně s vybranými díly z cyklu skladeb, které umělec vydal na jaře 2021 pod názvem Solos From Nothing a na které Music from Nothing bezprostředně navazuje, reflektuje dobu, která pro mnohé byla přízračným časem „ničeho“ a hledáním obsahu. Ratajova skladba je skutečným hudebním hledáním – skladatel uvádí rozličné motivy, které nezřídka nechá zaznít pouze na pár chvil a hned odbíhá k jinému, mnohdy zcela kontrastnímu nápadu, a to nejen z hlediska nálady, ale i samotného stylu. V některých místech měla skladba takřka improvizační charakter a mnohdy připomíná spíše hudební studii než finální skladbu. To samozřejmě nese klady i zápory: zatímco dílo tohoto typu umožňuje nenahraditelný pohled do skladatelova tvůrčího procesu, ne pro všechny může být náladová a stylová „rozháranost“ srozumitelná a stravitelná. Přiznávkové „um-ca um-ca“ po vážném krátkém úseku, kterému předcházelo rozšafné „bublání“ marimby či klidná, jemně plynoucí plocha, už může být zkrátka pro některé příliš nahodilé a nesouvislé. Osobně považuji skladbu za výtečně zvolené kontrastní dílo ke smrtelně vážnému Romitelliho Amok Koma. Rataj navíc zkomponoval part sólové marimby vskutku štědře a bezchybný Martin Opršál tak rozezníval nástroj nejen paličkami, ale také smyčcem, či dokonce vlastním dechem. Ostatně právě marimbě byly svěřené nejrozvernější i nejoptimističtější části díla. Opršál i ty nejnáročnější úseky skladby interpretoval s přirozenou lehkostí úhozu a skvělým citem pro dynamiku. Nicméně i orchestru přichystal autor barevně pestrá místa – mezi nejpozoruhodnější patřil „rozhovor“ klarinetu, lesního rohu a marimby nad měkkým polštářem smyčcové sekce. Rozhodně by se však podobně kompozičně zajímavých okamžiků, které opět rychle zmizely v hekticky se měnící faktuře, našlo mnohem více.
Interpretačně nejnáročnějším dílem večera bylo oratorium Já, Jákob skladatele Miloslava Ištvana. V něm museli hudebníci, recitátor Pavel Zajíc a sopranistka Irena Troupová pod taktovkou Pavla Šnajdra tvořit partnera nahrávce, na které zaznívala nejen další hudba, ale také další recitace a zpěv. Pro oratorium Já, Jákob totiž využil Ištvan nejen svoji zkušenost, ale i samotnou hudbu ze stejnojmenné inscenace na text Vítězslava Gardavského. V Ištvanově díle se snoubí artificiální i popový zpěv, stejně jako artificiální i popová hudba, tento kontrast je někdy akcentován více a jindy méně. Zatímco jednou stojí oba hudební principy vyloženě proti sobě, jinde společně dotvářejí osobité hudební vyznění. Naneštěstí se zrovna zde nejvíce projevilo, že pavilon Anthropos není primárně hudebním sálem. Ostatně vyvážení dynamiky živého ansámblu s různými dynamickými úrovněmi nahrávky je náročné i v akusticky vyladěnějších prostorech. Z počátku například zanikal zpěv Ireny Troupové, která byla nejprve přehlušena bicími nástroji a následně i samotnou nahrávkou. Vyšší hlasitost by si zasloužil také recitátor Pavel Zajíc, který místy – obzvláště při konfrontaci s recitátorem na nahrávce – působil poddimenzovaně. Většina problémů působených technikou a jinými úrovněmi hlasitosti byla poměrně záhy vyřešena. Akustické vlastnosti provedení a šíření zvuku v původně nehudebním prostoru to však neovlivnilo. Na různých místech v sále muselo provedení působit diametrálně odlišně, a tak se rozhodně najdou i ti, kteří si hudební nastudování Brno Contemporary Orchestra mohli naplno užít. Irena Troupová předvedla skvělou práci s hlasem, kterému ve vypjatých okamžicích dodala patřičnou naléhavost, obzvláště působivé pak byly především křišťálově jasné výšky. Je třeba vyzdvihnout že, ačkoliv se Pavel Zajíc o svém zastupování Otakara Blahy dozvěděl den před koncertem, podal nadstandardní výkon. Osobně bych se možná jen klonil k o něco staršímu hlasu, který by oratoriu seděl více. Závěrečná dvojice skladeb – La sabbia del tempo (Písek času) Fausta Romitelliho a Hodiny minulosti Bronia Kutavičiuse se opět vrátily k tématice času a jeho neodvratného běhu.
Druhý koncert kulaté sezóny i přes vynucenou změnou skladeb umně propojil netradiční prostor s povedenou dramaturgií. Dalo by se namítat, že ne každý prostor je hudbě nakloněný, existují ale případy, ve kterých se vyplatí udělat kompromis. Kamenné mantry byly jedním z nich.
Fausto Romitelli - Amok koma
Miloslav Ištvan - Já, Jákob
Fausto Romitelli - La sabbia del tempo
Michal Rataj - Music from nothing
Bronius Kutavičius - Hodiny minulosti
Sólisté:
Irena Troupová – soprán
Pavel Zajíc – recitace
Martin Opršál – marimba
BCO - Pavel Šnajdr – dirigent
22. 11. 2021, 19:30, pavilon Anthropos
Zatím nebyl přidán žádný komentář..