Letošní ročník festivalu JazzFestBrno měl několik vrcholů – záleželo samozřejmě na osobním vkusu každého návštěvníka, na jeho očekáváních a samozřejmě na tom, kdo toho kolik stihl navštívit. Pro autora článku patřil k vrcholům žánrově a aranžérsky pestrý večer s basistou Stanleym Clarkem 23. dubna a také předposlední koncert festivalu, vystoupení „toho druhého“ Avishaie Cohena v Huse na provázku 28. dubna. Byla to hudebně čistá esence jazzu s poselstvím. Naléhavá, srdcervoucí a poetická.
Poezie se vůbec celým večerem prolínala, ačkoli jedinou skutečnou báseň recitoval Cohen (anglicky) v samém závěru svého koncertu. Před izraelským kvartetem však vystoupila norsko-česká čtveřice NOCZ, doplněná desetihlavým sborem pod vedením Jany Vondrů. Sbor v tomto případě neznamená klasické vokální těleso, ale spíš voice band, pohybující se někde mezi avantgardním divadlem a rockovou alternativní hudbou (Ošklid Petra Váši). Sbor, který spíše než slova či slabiky pracoval s výkřiky, smíchem, neartikulovanými zvuky, případně jednotlivými tóny, vytvářel společně s jazzovou kapelou bez harmonického nástroje zvláštní typ čtrnáctičlenného bigbandu. V hudbě NOCZ hraje důležitou roli improvizace, v tomto případě umocněná mimo jiné dvojím dirigováním (sbor měla pevně ve svých rukou Jana Vondrů, ale chod celého tělesa takřka nenápadnými gesty usměrňoval trumpetista a autor projektu Didrik Ingvaldsen).
NOCZ se sborem představovali svůj nový projekt Sailor on Dry Land, pojmenovaný podle básnické sbírky španělského avantgardního básníka Rafaela Albertiho, jehož 20. výročí úmrtí (zemřel v 96 letech) si letos připomínáme. Albertiho surrealistická poezie, spojená s exilovým bojem proti Francovu režimu ve Španělsku, inspirovala Ingvaldsena ke skladbám na novém albu, které by mělo v brzké době vyjít na labelu Hevhetia. Spoluautorem projektu je český saxofonista Radim Hanousek, který přispěl mimo jiné svou mnohotvárnou a na improvizaci postavenou skladbou Spolu 2.
Hudba, kterou NOCZ hraje, je hráčsky na vysoké úrovni (na kontrabas hraje další všestranný hudebník se zkušenostmi mimo jiné z folkloru a world music, Marian Friedl), ale posluchačsky není na první poslech zcela přístupná. Tomu nahrávalo jednak netradiční pojetí vokálního jazzu a také fakt, že drtivá většina posluchačů neznala inspirační zdroj projektu, Albertiho poezii, a nemohla tak chápat, jakým způsobem Ingvaldsen převáděl básně, byť surrealistické, do abstraktního jazyka hudby. Na druhou stranu komunikace mezi členy sboru a mezi nimi a hudebníky nepostrádala prvky hudebního a situačního humoru, což ve spojení s instrumentálními výkony dělalo z free jazzu NOCZ velmi zajímavý zážitek.
Nicméně to, na co většina návštěvníků zřejmě čekala, začalo až po přestávce (pokud tedy někdo omylem nepřišel na Avishaie Cohena – kontrabasistu, který bude v květnu koncertovat v Praze a který v Brně hrál už několikrát). Brněnská premiéra Cohanova neméně zajímavého jmenovce, izraelského trumpetisty Avishaie Cohena, který svá dvě poslední alba vydal na prestižní značce ECM, vzbuzovala očekávání. Pořadatelé JazzFestu Brno jeho vousatou tvář oprávněně umístili na titulní stránku luxusního magazínu Jazzman, který byl zdarma k dispozici na všech koncertech festivalu. V rozhovoru uvnitř časopisu se trumpetista představil jako autor a hráč, který se svou hudbou snaží bojovat proti nešvarům současného světa: „Snažím se ve své hudbě hledat odpověď na otázku, jaká je naše role coby občanů světového společenství.“
Příznačně izraelský trumpetista zahájil koncert svou možná nejsilnější skladbou, dlouhou, tklivou a přitom energickou baladou „Will I Die, Miss? Will I Die?“ ze svého nejnovějšího alba Cross My Palm With Silver, inspirovanou utrpením dětí ve válce v Sýrii. Z téhož alba zazněly i další silné kompozice jako Shoot Me in the Leg nebo kratší, ale neméně výrazná Theme for Jimmy Greene. Z předchozího alba pak zazněla například úvodní skladba Life and Death, přičemž téma smrti – nejen ve válce – se neslo celým koncertem až do zmíněné (téměř) závěrečné básně.
To však neznamená, že by Cohenův koncert byl pochmurný nebo smutný. Ano, ve srovnání s až komediálním charakterem NOCZ Choiru byl jistě serióznější, více postavený na tradiční práci se sóly a hrou celé kapely (trubka + klavírní trio), ale škála emocí, kterou především Cohen dokázal svou trubkou odvyprávět, byla až neuvěřitelně široká. I když měl koncert jasného sólistu, za pozornost stály i výkony ostatních tří hráčů – především pak bubeníka Ziva Ravitze, který je sám frontmanem vlastního tria, a pianisty Yonathana Avishaie, Cohenova dlouholetého souputníka, který svá kvalitní sóla střídal s takřka dětskými hrátkami s akordy – vlastně zde byl prvek humoru, kterým Cohenův Quartet navázal na NOCZ.
Kdyby Avishai Cohen přišel na pódium, odehrál úvodní skladbu „Will I Die, Miss? Will I Die?“ a odešel, byl by to skvělý koncert. Vysokou laťku však izraelský trumpetista se svou kapelou držel po celou dobu večera, čímž pro některé diváky (autor článků tento názor zaslechl ihned po skončení koncertu) překonal v Brně velmi oblíbeného jmenovce.
NOCZ & choir (Norsko/ČR), Avishai Cohen Quartet (Izrael), 28. 4. 2019, Brno, Husa na provázku (v rámci festivalu JazzFestBrno).
Zatím nebyl přidán žádný komentář..