Studenti ateliéru muzikálového herectví doc. Sylvy Talpové předvedli svou letošní poslední premiéru, konkrétně titul Pa-papapapa-pa-pa. Vypráví o kontroverzním rakouském herci a někdejším řediteli brněnské Reduty Emanuelu Schikanederovi, který byl autorem libreta Kouzelná flétna.
Příběh není nijak obsáhlý: jde o vystižení doby, kdy Emanuel Schikaneder přijíždí do Brna a uvažuje, jak naložit se zdejší kulturní zaostalostí. Nakonec se rozhodne těžit právě z nízké úrovně zdejšího publika a hraje singspiely, tedy žánry spíše pro nižší vrstvy. Paralelně s příběhem o Schikanederovi se na jevišti odehrávají parafrázované obrazy z Kouzelné flétny. Od té Mozartovy se liší především dobovou aktualizací postav – Královnou noci je Marie Terezie a Sarastru nahradil Napoleon.
Autor libreta Martin Sládeček dal před epičností příběhu přednost situačnímu humoru. Někdy je ovšem velmi znát snaha zavděčit se vtipem za každou cenu. Patrné to bylo především na začátku představení, kdy většina pokusů o vtip vyzněla do prázdna. Jen sem tam se nějaký divák zasmál na jevišti zazněvší vulgaritě, které bylo zbytečně mnoho. Od prvoplánových dvojsmyslů, jako když Schikaneder zpívá píseň se slovy "Takového fógla já mám" a doprovází ji pohyby pánve, až po zcela nezastřené vulgarity. Dalším typem nefungujících vtipů byly anachronismy nebo vyložené nesmysly, například jméno „Vládi Morávků“, současného režiséra působícího v divadle Husa na provázku, které se objevilo v písni o orchestrionu, nebo tvrzení, že Schikaneder vymyslel pojem "Gesamtkunstwerk". Autor se tímto vystavuje nebezpečí, že neznalý divák vtip nepochopí. Naopak dobře fungoval humor odvíjející se od brněnského nářečí "hantecu" a místních dobových germanismů.
Spontánně vtipné a nápadité byly díky interakci s divákem scény koštování vína,které umožnily jmenovat (skutečné) sponzory inscenace s dodatkem, že příště může na jevišti zaznít i naše jméno. Scénu, která diváky vybízela k adopci herců za desetikorunu, scénografie podpořila nasvícením velké desetikoruny s charakteristickým obrázkem brněnského Petrova nad jevištěm.
Paralela mezi příběhem Emanuela Schikanedera a Kouzelnou flétnou byla účelně vytvořena na základě podobnosti vztahů, výborně fungovala dobová aktualizace postav. V původní Kouzelné flétně jsou Královna noci a Sarastro nepřátelé, podobně jsou jako úhlavní nepřátelé představeni Marie Terezie, příslušnice rodu Habsburků a Napoleon. Královna noci sama hned několikrát během představení říká, že je už několik let mrtvá, což vysvětluje historický anachronismus a autor tím tak otevřeně dává najevo, že o tomto anachronismu ví. Přesto tato paralela úhlavních nepřátel na jevišti fungovala. Další spojnici představuje princezna Pamina (dcera Královny noci a ta po níž prahne hlavní záporná postava, zde Napoleon), tři radní jako paralela k třem pannám a fakt, že při vysvobozování sehraje klíčovou roli Papagenův důvtip (zde přepije Napoleona při koštovačce).
Autorem hudby a spoluautorem písňových textů je Mario Buzzi. Jeho hudba je bohatá, různorodá a žánrově nezařaditelná. Divák, který se před představením dozví, že "studenti 4. ročníku muzikálového herectví prostřednictvím téměř zapomenutého žánru singšpílu odvypráví příběh..." (citováno z webu Divadla na Orlí) by mohl očekávat, že se muzikáloví herci pokusí představení zazpívat operní technikou. Tyto snahy bohužel narazily buď na nekultivovanost projevu, nebo nesrozumitelnost textu při interpretaci. Lépe dopadly pokusy o citaci Mozartovy hudby z Kouzelné flétny v písních. Živá hudba v podání Brno Contemporary Orchestra byla doplňována hudbou reprodukovanou prostřednictvím jedné z rekvizit "redutského orchestrionu". Zajímavým zpestřením bylo rozestavění orchestru na začátku, kdy každý muzikant seděl v jiném rohu divadla, dále orchestr pokračoval z vyvýšeného jeviště za hrací plochou.
Režisér představení Lukáš Kopecký očividně neměl vyšší ambice než zaujmout diváka vtipem, stejně jako libreto (opět odkazuji na píseň "Takového fógla já mám"). Jeho záměr tak nutil herce k notné dávce podbízivosti, proto mnohé pokusy o vtip vyzněnly do ticha až trapna. Jedním z mála momentů, který v režii nesl druhý plán, bylo vytvoření trojúhelníku z rukou herců během písně o Napoleonovi. Znak svobody, rovnosti a bratrství podpořila hudební citace Marseillaisy.
Vyzdvihnout musím scénu Jitky Fleislebr, která evokovala zaostalost tehdejšího Brna instalací scény sestávající hlavně z palet, režijně fungovaly také opony ze zlatých třásní, skrze něž mohl divák vidět, co se odehrává "za oponou" Plnily i funkci symbolickou tím, že představovaly jakési "roztrhané zlato" nebo něco, co se zlatě jeví, ale člověk onu zlatavost "prohlédne".
V hlavní roli Emanuela Schikanedera a zároveň "fóglfengra" Papagena se představil Jiří Daniel. Temperament postavy byl Danielovi zdánlivě šitý na míru. Od počátku však byla znát jistá nepřirozenost, některé reakce vyzněly až jaksi naučeně. Jindy v místech, kde postava Schikanedera vyžadovala určitý nadhled a noblesu, hrál Daniel jakoby za sebe. Jeho zpěv byl naopak už zpěvem muzikálového herce připraveného na profesionální scénu. Jenom místy byla ve vyšších polohách znát trocha křeče a neuvolněnosti. Roli Schikanederovy manželky Eleonory a zároveň roli Královny noci – Marie Terezie si zahrála Markéta Pešková. Jejímu hereckému výkonu není co vytknout, naopak je třeba zmínit její noblesu a přesvědčivost především v roli Královny noci. Pěvecky se předvedla jako velmi zdatná sopranistka, ovšem při pokusu o operní zpěv, zvláště u závěrečných dlouhých hodnot, se ukázala neúplná kultivovanost jejího hlasu a ostrý zvuk diváka až bodal do uší. Daniel Rymeš zahrál Nicolase (člena Schikanederova hereckého souboru) a především prince Tamina ve velmi něžných intenzích. Třeba jej ale pochválit také za velmi dobrou a přitom nepřehnanou artikulaci. Michaela Baladová v obou svých rolích (Franziska a princezna Pamina) předvedla, že se nebojí odhodit ostych stranou. Obě role měla velmi svůdně a eroticky laděné. Jako u předchozích zpěváků nebyl ani její operní zpěv příliš srozumitelný. Ondřej Bábor v rolích Antonia a především Napoleona Bonaparta byl jediným hercem, který vystavěl své postavy zcela realisticky a promyšleně. Roli Napoleona navíc oddělil od Antonia větší dávkou mužnosti a sebevědomí. Pěvecky i herecky předvedl naprosto profesionální výkon. Linii o Schikanederovi s linií příběhu Kouzelné flétny spojovali tři radní: Katarína Mikulová, Kristýna Štarhová a Štěpán Kaminský. Většinou se jich týkaly ansámblové zpěvy, které místy nebyly úplně čisté, ale Katarína Mikulová se Štěpánem Kaminským předvedli, že by byli také zdatnými rapery.
Jiří Daniel a Markéta Pešková v představení ještě předvedli, že umí poměrně dobře stepovat. Choreografie Kateřiny Čadové nebyla úplně nejjednodušší a oba herci se s ní vypořádali dobře.
Představení končilo pozváním na raut spojený s koštem na jevišti podávaného vína, již zmíněným jmenováním sponzorů a závěrečnou mnohonásobnou děkovačkou za doprovodu písně s textem "čím divadlo může být", načež si sami herci odpověděli, že "vším". Když zhodnotím všechna pozitiva i negativa představení a připomenu, že hlavní postava hrála ptáčníka, nezbývá mi než herce doplnit, že divadlo může být třeba i po rozporuplném pocitu z představení mám na mysli kladný i záporný význam toho vyjádření - pěknou "ptákovinou".
Mario Buzzi: Pa-papapapa-pa-pa, libreto: Martin Sládeček. Dirigent: Pavel Šnajdr, režie: Lukáš Kopecký, scéna a kostýmy: Jitka Fleislebr, hudební nastudování: Dada Klementová, Mario Buzzi, Pavel Šnajdr,hudební doprovod: Brno Contemporary Orchestra, produkce: Michaela Žůrková. Schikaneder Jiří Daniel, Eleonora Markéta Pešková, Franziska GünschlMichaela Baladová, Nicolas Heurteur Daniel Rymeš, Antonio Arrigoni Ondřej Bábor, první radní Katarína Mikulová, druhý radní Kristýna Štarhová, třetí radní Štěpán Kaminský / Jonáš Florián . 12. dubna 2015, Divadlo na Orlí, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..