Pokus o singspiel Pa-papapapa-pa-pa je variací na Mozartovu Kouzelnou flétnu

16. duben 2015, 8:28

Pokus o singspiel Pa-papapapa-pa-pa je variací na Mozartovu Kouzelnou flétnu

Studenti ateliéru muzikálového herectví doc. Sylvy Talpové předvedli svou letošní poslední premiéru, konkrétně titul Pa-papapapa-pa-pa. Vypráví o kontroverzním rakouském herci a někdejším řediteli brněnské Reduty Emanuelu Schikanederovi, který byl autorem libreta Kouzelná flétna.

Příběh není nijak obsáhlý: jde o vystižení doby, kdy Emanuel Schikaneder přijíždí do Brna a uvažuje, jak naložit se zdejší kulturní zaostalostí. Nakonec se rozhodne těžit právě z nízké úrovně zdejšího publika a hraje singspiely, tedy žánry spíše pro nižší vrstvy. Paralelně s příběhem o Schikanederovi se na jevišti odehrávají parafrázované obrazy z Kouzelné flétny. Od té Mozartovy se liší především dobovou aktualizací postav – Královnou noci je Marie Terezie a Sarastru nahradil Napoleon.

Autor libreta Martin Sládeček dal před epičností příběhu přednost situačnímu humoru. Někdy je ovšem velmi znát snaha zavděčit se vtipem za každou cenu. Patrné to bylo především na začátku představení, kdy většina pokusů o vtip vyzněla do prázdna. Jen sem tam se nějaký divák zasmál na jevišti zazněvší vulgaritě, které bylo zbytečně mnoho. Od prvoplánových dvojsmyslů, jako když Schikaneder zpívá píseň se slovy "Takového fógla já mám" a doprovází ji pohyby pánve, až po zcela nezastřené vulgarity. Dalším typem nefungujících vtipů byly anachronismy nebo vyložené nesmysly, například jméno „Vládi Morávků“, současného režiséra působícího v divadle Husa na provázku, které se objevilo v písni o orchestrionu, nebo tvrzení, že Schikaneder vymyslel pojem "Gesamtkunstwerk". Autor se tímto vystavuje nebezpečí, že neznalý divák vtip nepochopí. Naopak dobře fungoval humor odvíjející se od brněnského nářečí "hantecu" a místních dobových germanismů.

Spontánně vtipné a nápadité byly díky interakci s divákem scény koštování vína,které umožnily jmenovat (skutečné) sponzory inscenace s dodatkem, že příště může na jevišti zaznít i naše jméno. Scénu, která diváky vybízela k adopci herců za desetikorunu, scénografie podpořila nasvícením velké desetikoruny s charakteristickým obrázkem brněnského Petrova nad jevištěm.

Paralela mezi příběhem Emanuela Schikanedera a Kouzelnou flétnou byla účelně vytvořena na základě podobnosti vztahů, výborně fungovala dobová aktualizace postav. V původní Kouzelné flétně jsou Královna noci a Sarastro nepřátelé, podobně jsou jako úhlavní nepřátelé představeni Marie Terezie, příslušnice rodu Habsburků a Napoleon. Královna noci sama hned několikrát během představení říká, že je už několik let mrtvá, což vysvětluje historický anachronismus a autor tím tak otevřeně dává najevo, že o tomto anachronismu ví. Přesto tato paralela úhlavních nepřátel na jevišti fungovala. Další spojnici představuje princezna Pamina (dcera Královny noci a ta po níž prahne hlavní záporná postava, zde Napoleon), tři radní jako paralela k třem pannám a fakt, že při vysvobozování sehraje klíčovou roli Papagenův důvtip (zde přepije Napoleona při koštovačce).

Autorem hudby a spoluautorem písňových textů je Mario Buzzi. Jeho hudba je bohatá, různorodá a žánrově nezařaditelná. Divák, který se před představením dozví, že "studenti 4. ročníku muzikálového herectví prostřednictvím téměř zapomenutého žánru singšpílu odvypráví příběh..." (citováno z webu Divadla na Orlí) by mohl očekávat, že se muzikáloví herci pokusí představení zazpívat operní technikou. Tyto snahy bohužel narazily buď na nekultivovanost projevu, nebo nesrozumitelnost textu při interpretaci. Lépe dopadly pokusy o citaci Mozartovy hudby z Kouzelné flétny v písních. Živá hudba v podání Brno Contemporary Orchestra byla doplňována hudbou reprodukovanou prostřednictvím jedné z rekvizit "redutského orchestrionu". Zajímavým zpestřením bylo rozestavění orchestru na začátku, kdy každý muzikant seděl v jiném rohu divadla, dále orchestr pokračoval z vyvýšeného jeviště za hrací plochou.

Režisér představení Lukáš Kopecký očividně neměl vyšší ambice než zaujmout diváka vtipem, stejně jako libreto (opět odkazuji na píseň "Takového fógla já mám"). Jeho záměr tak nutil herce k notné dávce podbízivosti, proto mnohé pokusy o vtip vyzněnly do ticha až trapna. Jedním z mála momentů, který v režii nesl druhý plán, bylo vytvoření trojúhelníku z rukou herců během písně o Napoleonovi. Znak svobody, rovnosti a bratrství podpořila hudební citace Marseillaisy.

Vyzdvihnout musím scénu Jitky Fleislebr, která evokovala zaostalost tehdejšího Brna instalací scény sestávající hlavně z palet, režijně fungovaly také opony ze zlatých třásní, skrze něž mohl divák vidět, co se odehrává "za oponou" Plnily i funkci symbolickou tím, že představovaly jakési "roztrhané zlato" nebo něco, co se zlatě jeví, ale člověk onu zlatavost "prohlédne".

V hlavní roli Emanuela Schikanedera a zároveň "fóglfengra" Papagena se představil Jiří Daniel. Temperament postavy byl Danielovi zdánlivě šitý na míru. Od počátku však byla znát jistá nepřirozenost, některé reakce vyzněly až jaksi naučeně. Jindy v místech, kde postava Schikanedera vyžadovala určitý nadhled a noblesu, hrál Daniel jakoby za sebe. Jeho zpěv byl naopak už zpěvem muzikálového herce připraveného na profesionální scénu. Jenom místy byla ve vyšších polohách znát trocha křeče a neuvolněnosti. Roli Schikanederovy manželky Eleonory a zároveň roli Královny noci – Marie Terezie si zahrála Markéta Pešková. Jejímu hereckému výkonu není co vytknout, naopak je třeba zmínit její noblesu a přesvědčivost především v roli Královny noci. Pěvecky se předvedla jako velmi zdatná sopranistka, ovšem při pokusu o operní zpěv, zvláště u závěrečných dlouhých hodnot, se ukázala neúplná kultivovanost jejího hlasu a ostrý zvuk diváka až bodal do uší. Daniel Rymeš zahrál Nicolase (člena Schikanederova hereckého souboru) a především prince Tamina ve velmi něžných intenzích. Třeba jej ale pochválit také za velmi dobrou a přitom nepřehnanou artikulaci. Michaela Baladová v obou svých rolích (Franziska a princezna Pamina) předvedla, že se nebojí odhodit ostych stranou. Obě role měla velmi svůdně a eroticky laděné. Jako u předchozích zpěváků nebyl ani její operní zpěv příliš srozumitelný. Ondřej Bábor v rolích Antonia a především Napoleona Bonaparta byl jediným hercem, který vystavěl své postavy zcela realisticky a promyšleně. Roli Napoleona navíc oddělil od Antonia větší dávkou mužnosti a sebevědomí. Pěvecky i herecky předvedl naprosto profesionální výkon. Linii o Schikanederovi s linií příběhu Kouzelné flétny spojovali tři radní: Katarína Mikulová, Kristýna Štarhová a Štěpán Kaminský. Většinou se jich týkaly ansámblové zpěvy, které místy nebyly úplně čisté, ale Katarína Mikulová se Štěpánem Kaminským předvedli, že by byli také zdatnými rapery.

Jiří Daniel a Markéta Pešková v představení ještě předvedli, že umí poměrně dobře stepovat. Choreografie Kateřiny Čadové nebyla úplně nejjednodušší a oba herci se s ní vypořádali dobře.

Představení končilo pozváním na raut spojený s koštem na jevišti podávaného vína, již zmíněným jmenováním sponzorů a závěrečnou mnohonásobnou děkovačkou za doprovodu písně s textem "čím divadlo může být", načež si sami herci odpověděli, že "vším". Když zhodnotím všechna pozitiva i negativa představení a připomenu, že hlavní postava hrála ptáčníka, nezbývá mi než herce doplnit, že divadlo může být třeba i po rozporuplném pocitu z představení mám na mysli kladný i záporný význam toho vyjádření - pěknou "ptákovinou".

Mario Buzzi: Pa-papapapa-pa-pa, libreto: Martin Sládeček. Dirigent: Pavel Šnajdr, režie: Lukáš Kopecký, scéna a kostýmy: Jitka Fleislebr, hudební nastudování: Dada Klementová, Mario Buzzi, Pavel Šnajdr,hudební doprovod: Brno Contemporary Orchestra, produkce: Michaela Žůrková. Schikaneder Jiří Daniel, Eleonora Markéta Pešková, Franziska GünschlMichaela Baladová, Nicolas Heurteur Daniel Rymeš, Antonio Arrigoni Ondřej Bábor, první radní Katarína Mikulová, druhý radní Kristýna Štarhová, třetí radní Štěpán Kaminský / Jonáš Florián . 12. dubna 2015, Divadlo na Orlí, Brno.

Foto Jakub Jíra

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více