Jsou to hvězdy, celebrity, dramaturgie, doprovodné akce, rauty, anebo jen co největší množství koncertů v co nejkratší době? Realita dnes dává mnoho odpovědí na otázku, jak odlišit hudební festival od běžné sezóny. Problémem může být, že ambicí festivalu by neměla být pouze kvalitní nabídka, ale také celková originalita, která učiní přehlídku alespoň trochu unikátní a hodnou návštěvy i z pohledu přespolních.
Polský víkend nabídl vedle doprovodných akcí gastronomických a vzdělávacích také trojici koncertů, jež byly tematicky propojeny polskou hudbou, zároveň ale poskytly mnoho zajímavých kontrastů v ryze hudebním vyznění i ve velikosti jednotlivých akcí. Ukázalo se také, jak důležitý je výběr vhodného prostoru. Začátek víkendu se zdál být mírný a komorní: matiné se sólovým violoncellem. V klasickém repertoáru najdeme jen velmi málo skladeb pro cello bez doprovodu a kromě Bacha či Kodálye musíme nutně zapátrat v hudbě posledního sta let. Sólový recitál mladého nadějného cellisty Štěpána Filípka, působícího v souboru Miloslav Ištvan Quartett, přinesl vzájemné srovnání skladeb Krzysztofa Pendereckého z různých období jeho tvorby a vedle nich kratochvilná preludia tatarské skladatelsky Sofie Gubajduliny.
Pendereckého Capriccio per Siegfried Palm je rozvernou teatrální kompozicí a lze jen ocenit, že byla zařazena na začátek, a nikoliv jako „odlehčený“ závěr koncertu, jak by to u nás bezesporu naplánoval nejeden dramaturg. A to navzdory skutečnosti, že se do toho Filípek v rámci své naprosté oddanosti prováděným skladbám pustil s vervou, jež nedala většině smyčových žíní nejmenší šanci na trvalejší existenci, takže se pro zbytek koncertu museto využít náhradního smyčce.
Za vznikem velké části cellového repertoáru druhé poloviny 20. století stojí jméno Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče a nejinak tomu bylo u další skladby, Pendereckého Per Slava. Zde Filípek nezacházel s cílenou virtuozitou nikterak teatrálně, ale spíše suverénně, věcně a především zasvěceně. Před přestávkou ještě zaznělo cyklické Pendereckého Divertimento, jež naznačilo odvrat skladatele od avantgardy směrem k nové jednoduchosti. Na tuto linku mimochodem přímo navázal nedělní kvartetní večer, o němž referujeme níže.
Ve druhé polovině matiné zaznělo souborné provedení Deseti preludií Sofie Gubajduliny, autorky, jež dokázala na otázku po smyslu hudební kompozice v současném světě poskytnout jednu z nejzajímavějších odpovědí vůbec. Sled náročných maličkostí je nadepsán pouze jednotlivými hráčskými technikami, sólista se však ani zde koncepčně neutopil a dal rázně najevo patřičný nadhled.
Nejcennější na celém matiné byla celková atmosféra, při níž byly náročné soudobé sólové skladby prezentovány jako něco přirozeného, bez odéru jakéhokoliv elitářství. Krom dramaturgie patří hlavní uznání pochopitelně Štěpánu Filípkovi, který kromě patřičně zvládnuté techniky nabízí také svoji osobnost: zralou a inteligentní, ale pokornou a zapálenou. Více takových!
Výběr prostoru – prostředního patra foyer Janáčkova divadla – působil zajímavě, sólista hrál u vysokých oken a publikum za ním vidělo živou kulisu tepajícího města, improvizované auditorium bylo navíc zaplněné do posledního místa, poslední přišedší si dokonce snášeli všelijaké sesle z různých zákoutí velkého prostoru. Přesto jsou tu dvě výhrady: vzduchotechnika je ve foyer (a nejen tam) nepřiměřeně hlučná a ke konci matiné kdosi v útrobách divadla začal hrát na klavír zjevně netuše, že by o sobotním poledni mohl někoho rušit. Byl to sice lapsus v mezích únosnosti, taková organizační nedorozumění by však neměla nastávat za žádných okolností.
Stejného dne večer hostoval katovický rozhlasový orchestr ve dvou skladbách dalšího jubilanta Henryka Mikołaje Góreckého, jež představují komerčně nejúspěšnější polská hudební díla 20. století. I při této příležitosti vzbudila Góreckého hudba mnoho otazníků i vykřičníků. Zprvu přední exponent avantgardy, přehodil Górecki počátkem 70. let výhybku nejradikálněji ze všech světových minimalistů a přiklonil se k vyhroceně sentimentálnímu oproštěnému hudebnímu stylu, který u jeho nejpopulárnější skladby, toho večera provedené třetí symfonie, vytváří zrcadlově symetrickou škálu možných posluchačských reakcí: zasvěcení a znalí posluchači dokážou přistoupit na Góreckého důslednou hru jakožto na koncept se vším všudy, zatímco standardní posluchač snad pohrdne zjevnou laciností mnoha momentů, no a lidé zcela bez předsudků se mohou bez nutkání artefakt ohodnotit prostě nechat opájet neustávajícím přívalem zvukové nádhery. I tato sonda do posluchačského vnímání je užitečným přínosem skladby, jež se v komerčních hitpárádách proslavila především jako kulisa (např. při řízení auta), zatímco její hodinové živé provedení může být pro méně trpělivé příliš náročným soustem.
Orchestr se v interpretačně nevděčné hudbě nicméně předvedl ve vynikajícím světle. V první polovině večera zněla Góreckého Staropolská hudba, vystavěná na kontrastech průběžně zahušťovaných žesťových a smyčcových ploch. Břitkost, úsečnost a sytá barva žesťů mohla vnuknout představu, jak by právě tito hudebníci byli skvělí v Janáčkově Sinfoniettě. Dirigent Tadeusz Strugała měl perfektní kontrolu nad celkově statickým průběhem večera. Po přestávce sice bylo ve zmíněné symfonii tu a tam možné vyčíst ve tvářích některých hudebníků jistou netrpělivost, na celkovém náležitě oddaném výkonu se to však neprojevilo. Celý ansámbl je ve vynikající formě, má krásný zvuk a nebylo by vůbec od věci zkusit udělat z jeho hostování na Moravském podzimu tradici – jejich pravidelné návštěvy by na rozdíl od mnoha jiných českých a slovenských orchestrů byly nesporným přínosem.
Sopranistka Ewa Vesin dokázala v symfonii přesně odhadnout správnou míru prostoty i melodického klenutí, nezůstávala u uniformního výrazu a dokázala dynamice a přednesu vdechnout agogicky působivý vývoj. Ocenit je třeba i čistou festivalovou dramaturgii, jež správně rezignovala na jakoukoliv „vyváženost“ typu „dáme před to Beethovena a za to Dvořáka, ať si tam každý něco najde“. K potěše z hudby nerozlučně patří i poznání a osvěta a u festivalu toto pravidlo platí dvojnásob. Rušivé momenty byly opět organizačního charakteru: tichá místa opět narušila hlučná vzduchotechnika, v níž v Janáčkově divadle už více než rok mlátí jakýsi kovový předmět, ale zatím si toho nikdo nevšímá. Nevyužitou šancí k vybudování správné atmoféry byla světla, která byla po celou dobu koncertu rozsvícena na maximum, což zlikvidovalo dobrou polovinu možného prožitku. Stále tu zůstává mnoho věcí, které nikdo neřeší nebo neumí vyřešit.
Celkově přinosný a vydařený víkend v neděli v Besedním domě uzavřelo hostování předního polského smyčcového kvarteta Apollon Musagète Quartett. Volba skladeb zde poněkud více zaváněla vyvážeností a úlitbou publiku, každá ze tří prováděných skladeb (kvartety Lutosławského, Pendereckého a – Ludwiga van Beethovena) i přídavek (úvodní Contrapunctus z Bachova Umění fugy) ovšem přinesla jiný styl hry, vzbuzující tu nadšení, tu otazníky, a dokázala v posluchačích probudit mnoho úvah o interpretačním pojetí. Tímto snad až překvapivým přínosem se mladí polští hudebníci vyšvihli mezi dosavadní nejlepší momenty festivalu.
Úvodní Lutosławského aleatorní Kvartet je jednou z vlajkových skladeb poválečné polské avantgardy a troufám si ji označit za možná poněkud předčasný, ale parádní vrchol celého večera. Provádění i originální tvoření mělo díky suverénním krajním technickým polohám i sebevědomému přistupu až rituální atmosféru, umocněnou umístěním pódia doprostřed sálu, hudebníků do kruhu a diváků okolo nich. Škoda jen, že se o Polském víkendu nenašlo pro Lutosławského více prostoru.
Zbrusu nový třetí kvartet Pendereckého je typický pro jeho pozdní styl, kdy autor jen vzdáleně připomíná schopnost překvapit a inovovat chápání hudby, což kompenzuje častým budováním rytmicky efektních hudebních ploch, vhodných stejně tak do filmové hudby či do crossoveru s world music. Podobně jako Stravinskij se i Penderecki snaží o neustálé hledání, třebas i za cenu ústupu z popularity, přesto se nelze ubránit poznámce, že důsledný návrat k tradici příliš příležitostí k novým objevům nenabízí. Žádný z nabízených efektů hudebníci neopomněli zdůraznit a dosáhli tak kýženého efektu.
Po přestávce zazněl prostřední z Beethovenových Razumovského kvartetů. Kvarteto nasedlo na nyní dominující vlnu výrazové kvartetní hry s maximálním možným nasazením a s vyhrocením všech dostupných dynamických i tempových efektů. Provedení obsáhlého díla budilo nadšení především efektní rytmizací, zatímco melodická zpěvnost a jasná artikulace musely poněkud ustoupit do pozadí – nejvíce překvapila neznělost spodních dvou strun violoncella (Piotr Skweres). Nutno dodat, že vystoupení v tradiční a dlouhodobé kvartetní velmoci, jakou díky Bohu naše země stále je, vybízí ke konkrétnímu srovnání s kvartetem Pavla Haase, jež na posledním Moravském podzimu před dvěma lety provedlo vrcholný Beethovenův Kvartet B dur op. 130 (i s Velkou fugou) s podobně efektní rytmizací i celkovou agogikou, nicméně s nezměrně výraznější zpěvností všech hlasů, což je v případě pestrého autorova kontrapunktického přediva důležité. Není to nutně výtka, vedení melodie se dost možná stane jakousi muzeální interpretační prioritou a tento „moderně“ pojatý Beethoven dost možná dokáže publiku lépe imponovat. Zběsilé tempo závěrečného Presta a následné zasloužené ovace jsou toho dokladem.
Skvělým nápadem byl zmíněný bachovský přídavek, v němž hudebníci osvědčili suverénní schopnost historicky poučené interpretace na moderní nástroje, kdy se tón vyklene výhradně smyčcem a vibrato je jen dílčí ozdobou na jeho konci.
Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény, jak to v poslední době s neuvěřitelnou dramaturgickou arogancí předvádí Pražské jaro, nýbrž zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Trojice provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu, připomínajících nejen výročí, ale především hudbu trojice významných polských skladatelů 20. století, ukazuje jisté dramaturgické rozcestí: Buď by se po této úspěšné zkoušce daly obnovit monotematické festivalové ročníky, anebo se dá zůstat u možnosti vnést do každého festivalu více dramaturgických inspirací, spojujících tu dva, tu tři, jindy třeba i pět koncertů. Ať tak či onak, byla by škoda se po letošní zkušenosti vracet k systému, kdy se kostra programu sestaví z cizích interpretů, kteří jsou zrovna poblíž, mají čas a nejsou drazí, a volné dny se zaplácnou českými interprety, kteří jsou také zrovna poblíž, mají čas a nejsou drazí, přičemž možnost hrát cokoliv, co si daný interpret zamane, tvoří důležitý argument ve smlouvání o honoráři. Takové festivaly jsou pro kočku.
Matiné s violoncellem. Krzysztof Penderecki: Capriccio per Siegfried Palm, Per Slava, Divertimento, Sofija Gubajdulina: Deset preludií pro violoncello. Štěpán Filípek violoncello. 2. 11. 2013, foyer Janáčkova divadla.
Pocta Henryku Góreckému (k 80. výročí narození skladatele). Henryk Górecki: Muzyka staropolska op. 24, Symfonie č. 3 „Symfonie písní žalostných“ op. 36. Hudební nastudování – Tadeusz Strugała, Ewa Vesin – soprán, Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice. 2. 11. 2013, Janáčkovo divadlo.
Apollon Musagète Quartett. Witold Lutosławski: Smyčcový kvartet, Krzysztof Penderecki: Smyčcový kvartet č. 3 „Listy z nenapsaného deníku“, Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet e moll op. 59 č. 2 „Razumovský“. Apollon Musagète Quartett. 3. 11. 2013, Besední dům.
Polský víkend, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.
helena vášová
10. listopad 2013, 22:47