Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

3. prosinec 2013, 10:42

Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

Ponava (správně Ponávka) je nenápadná brněnská řeka, na kterou si ani mnozí místní automaticky nevzpomenou. Ztrácí se nejen v sousedství Svratky a Svitavy, ale především pod zemí. Do něj je svedena ve chvíli, kdy se pokouší vstoupit do města u nádraží v Králově Poli, a na povrch se prodere až v Obřanech, kde město zase opouští. Je pro nás víc součástí kanalizačního systému než řekou v pravém slova smyslu. Přesto ale dala jméno městské části, lázním, její nejednoznačnost je nejvíc patrná v městském parku Lužánky – skutečná Ponávka je vedena podzemím, zatímco samotný park zdobí její imitace v uměle vykroužených meandrech s dekorativními rybkami. „Blízké a věrné se ukrývá v hlubinách, falešné a zbabělé se na povrchu raduje,“ uzavírá Richard Wagner Zlato Rýna. Tato vážná myšlenka žene dopředu novou operu Ponava (Ztracené řeky) Ondřeje KyasePavla Drábka. Citát z Wagnera jsem si do záhlaví Ponavy vtiskl sám, autoři jej nikde nezmiňují. Wagnerovský duch se ale operou nese i mnohem niternějším způsobem než v postavách tří řek, které evokují dcery Rýna z prologu Prstenu Nibelungova – mluví se tu o současnosti skrze nově tvořený mýtus.

Nabízí se úvaha, jestli tím Ensemble Opera Diversa nějakým způsobem navazuje na Dýňového démona ve vegetariánské restauraci, kde se parsifalovské téma svatého Grálu rouhačsky spojuje s kuchyňským nádobím a gesamtkunstwerkem se stává správně připravené jídlo. Ponavě ale parodický aspekt zcela chybí – všiml jsem si pouze nenápadné a k smíchu nijak nepobízející parafráze motivu z Osudové na text „jedeme dál“. Mytologické a alegorické vyjádření jde v Ponavě o hodně dál, je myšleno zcela vážně a s Wagnerem se stýká svým duchem. Mnohem užší souvislost – co se týká Drábkovy a Kyasovy tvorby – cítím především s Diversním Everymanem, který měl jevištní premiéru letos v létě v Kuksu. Alegorie Ponavy je ale nejednoznačná, nenabízí žádnou jasnou tezi, v níž je potřeba se utvrdit.

Postava Ponavy je živel i myšlenkový proud, zabíjí Krále, ale potom mu vrací život. Neliší se od ostatních řek oděvem, ale především pomalejšími, snovými pohyby. Král je ztotožněn s vládcem podzemí Plutem, světlá i temná bytost zároveň a neoddělitelně. Chová se důstojně až strnule, události jako by se ho netýkaly. Blázen je prorok jara, obnoveného života, cítí a vnímá přírodní síly. Pohání události dopředu, ale sám se jich vlastně neúčastní, jeho svěrací kazajka v šaškovských barvách je dalším vyjádřením nejednoznačnosti opery. Řeky jsou živá paměť, realistický hlas lidu, který si na chvíli zahraje i na sudičky. Podle jejich proroctví se ale může stát cokoliv a vždycky to bude pravda.

Jevišti dominovaly dvě zavěšené, neúplné mříže a průsvitný kvádr, který se spouštěl shora na zem (autorkou scény je Sylva Marková). Uzavřený prostor, v němž nebylo možné se ukrýt, sloužil zároveň jako promítací plocha pro deformovaný a mírně se proměňující obličej – ten pomáhal rozlišit mezi Králem a Plutem. Obě propojené postavy neodlišoval kostým ani gesta, jejich prolnutí bylo možná až matoucí. Na zemi se povalovala zkroucená torza odpadních rour, výrazným prvkem inscenace bylo světlo. Tomáš Studený se vyhnul doslovnému použití lákavých rekvizit jako je kostra v základech domu nebo kopí. Pracoval především s pohybem účinkujících a vytvořil živé představení na text, který je prakticky bez děje a téměř bez událostí. Akcentovaný motiv rudé ruky, která nakonec zastoupí i kopí při zabití krále, evokoval Miltonův Ztracený ráj (red right hand).

Ondřej Kyas složil hudbu posluchačsky velmi přijatelnou, ale nijak banální. Pracuje s motivy, zřetelně pointuje libreto a myslím, že vede publikum představením paradoxně srozumitelněji než text Pavla Drábka plný náznaků (a to bylo zpěvákům velmi dobře rozumět). Nebyl jsem samozřejmě u toho, když Ponava vznikala, ale je docela možné, že právě nejednoznačnost a nevyzpytatelnost textu měla vliv na jasné a srozumitelné hudební prostředky, které se tu používají. Další věc je, že text je dobře postaven dramaturgicky do navazujících, ale víceméně uzavřených čísel. Celá opera se odehrává v jednom prostředí a možná by nebylo od věci pokusit se ji uvést bez přestávky – pokud by to ovšem zpěváci vydrželi. Jejich výkony byly pěvecky i herecky výborné, s hudbou nemají problémy a s režií si umějí vyjít vstříc.

Ponava je na komorní operu poměrně dlouhá, osmdesátiminutová stopáž už si sahá na celovečerní dílo a řekl bych, že se s ní celý soubor dostává do bodu zlomu. Diversa provedla operu na hlavní scéně Reduty, a ne v provizoriu Mozartova sálu, Domu umění nebo Kabinetu múz. Orchestr byl sice ještě umístěný na boku jeviště, ale zdá se, že do orchestrální díry a ke klasickému opernímu tvaru už je jenom malý krok. Zvuku komorního orchestru dominovaly klavír a marimba, poháněly jej vpřed jako vnitřní motor. Ponava byla velmi dobře nastudovaná, Gabriela Tardonová odvedla vynikající práci a obdivuhodná byla suverenita zpěváků, kteří na ni často neviděli. Především ansámbl řek byl z tohoto hlediska výborně sezpívaný a mít dirigentku před sebou by mu určitě zjednodušilo situaci (na druhé straně je tu ovšem herecký aspekt, kdy se účinkující prostě nemůžou dívat kamsi stranou po taktovce a nic jiného než hrát do publika jim prostě nezbývá). Z představení čiší ambice proměnit kočovnou operní skupinu v komorní divadlo se stabilní scénou – krok do Reduty je logický a snad pro něj bude mít pochopení i příští vedení ND Brno včetně Jiřího Heřmana.

Ponava kromě názvu nepoužívá žádné brněnské reálie, pro brněnského diváka je ale těžké ji vnímat bez asociací. Alespoň mně se při zmínce o mrtvém těle vybavila dávná tragédie, při níž se skrz podemletou zastávku propadla na Pekařské do podzemí Marie Bartošová. Její osudné spodní vody pocházely z prasklého vodovodního potrubí, oficiálně se o této události mluvit nesmělo, tělo bylo nalezeno až v roce 1992 a identifikováno o dva roky později. Není to určitě jediný kostlivec, kterého máme ve svých podzemních skříních, Ponava Opery Diversy se je snaží pojmout všechny najednou. Tato opera není o Brně, je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.

Ondřej Kyas / Pavel Drábek: Ponava (Zmizelé řeky). Hudební nastudování – Gabriela Tardonová, režie – Tomáš Studený, scéna – Sylva Marková. Ponava – Lucie Kašpárková, Král / Pluto – Aleš Janiga, Blázen – David Vonšík, Řeky – Jana Vondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová. Orchestr Ensemble Opera Diversa. Premiéra 2. 12. 2013, Reduta, Brno.

Foto David Konečný

Komentáře

Reagovat
  • Ján Podracký

    3. prosinec 2013, 12:04
    Dobrá recenzia, mrzí ma, že som sa nezúčastnil. Rád by som sa opýtal či reálne spejú kroky Opery Diversy do klasického operného tvaru a teda ste v blízkom kontakte s ansámblom, kde Vám táto vízia bola predostrená alebo sa jedná iba o Váš konštrukt? Ďakujem za odpoveď.

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více