Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.
Ve šťastném souběhu se při sobotním premiérovém představení sešli v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka výborní pěvci s rozumnou režijní koncepcí a současně i působivou scénografií Tomáše Pilaře, který je výraznou a novou mladou tváří opery u nás. Jsme tentokrát svědky poctivého uvedení romantické opery bez přehnaně ambiciózních a pyšně bezohledných snah o přenesení děje a ideje díla kamsi jinam, jsme účastníky střízlivého zacházení se zevšeobecňováním a se směřováním do nadčasovosti, sledujeme zdravě pokornou invenci i zvládnuté řemeslo. Brněnská inscenace reprezentuje přístup dnes v podstatě v hudebním divadle vzácnější. Režisérovo vyjádření, že se pohybujeme na pomezí snu a reality, kdesi mezi minulostí, současností a budoucností, je však přece jen trochu zavádějící. Výklad se soustřeďuje především na vlastní drama, věří jeho síle a přesvědčivosti. Benátky doby vrcholné renesance, které jsou dějištěm tohoto silného příběhu o lásce a oběti, jsou naznačeny přiměřeně a je ponechán dostatečný prostor pro fantazii. Velkou roli hraje zasazení do doby karnevalu, sboristé mají masky, dobře se pracuje s posuny kulis, se symboly, s proměnami hracího prostoru i se světlem. Trochu dekadentní a hodně temné? Ano. Snové to nicméně není. Snad jen vizuálně příjemně nekonkrétní, rozhodně ne realistické; a to je samo o sobě skvělé.
Pro uvedení díla, které v Brně ještě nikdy nebylo inscenováno a které není příliš častým titulem ani v ostatních českých a moravských divadlech, dala Janáčkova opera dohromady na tuzemské poměry nadstandardní pěvecké obsazení – takové úrovně, jaká by měla být pravidlem, ale jaká se přece jen zdaleka ne vždy a všude vydaří. Zařazení Ponchielliho Giocondy do repertoáru letošní sezóny dostává právě proto smysl a opodstatnění. Stylově jde o dílo blížící se zvládnutě a zdařile typu takzvané velké opery, dílo v zápletce a pohnutkách intenzivní, dílo rozmáchlé a mohutné, se sbory a baletem. Ještě víc však než o dílo takto „francouzské“ jde přece jen o operu blízkou předchozí italské tradici. Je zajímavé uvědomovat si během představení, co je v Ponchielliho hudbě v melodiích a v celkovém zvuku jakoby „verdiovské“ a co už ve výraze hledí o něco dál, v čem je dramaturgie scén a jejich řazení a proměn podobná vrcholnému Verdimu a v čem je kontrastnější – v čem tedy případně na tohoto skladatele, Verdiho mladšího současníka, mohli o něco později inspirativně navázat mnohem drastičtější veristé.
Obsazení maďarské sopranistky Csilly Borossové do titulní role je šťastnou volbou. Má v hlase dostatek dramatické závažnosti, aniž by jakkoli přepínala, zůstává jí v něm současně všechna krása projevu o stupínek lyričtějšího. Je přesvědčivá a uvěřitelná, budí soucit i obdiv. Gioconda ne snad přímo z čistého altruismu, ale pod tíhou okolností a vlivem silného pohnutí, velmi při tom trpíc, totiž postupně pomůže své sokyni a tomu, koho sama (ovšem marně) miluje, zachránit život a vydat se vstříc svobodné a šťastné budoucnosti. Ponchielliho opera s libretem od Arriga Boita podle předlohy Victora Huga je téměř thrillerem. Setkávají se v ní motivy politické a psychologické, střetávají se protichůdné zájmy a velké emoce.
Méně exponovanou, ale mile pozitivní postavou – a krásně a čistě v podání Jany Hrochové vytvořenou a zazpívanou, je Laura, protihráčka titulní hrdinky. Její partner Enzo, s nímž se nakonec dočká skutečného happy-endu, je výrazná tenorová postava. Korejský pěvec Sung Kyu Park, host řady renomovaných světových scén, byl v tomto směru další ozdobou premiérového představení. Vedl si v kantilénách velmi dobře, jeho uvolněný hlas působí příjemně. Basista Jan Štáva ztvárnil pěkně plasticky sebevědomého šlechtice a vládce Alvisa, nemilovaného manžela Laury. Kdo byl však přece jen asi nejkomplexnější figurou celého hudebního dramatu, byl Svatopluk Sem v roli veskrze záporného hrdiny - intrikána a násilníka Barnaby, špicla všemocné inkvizice. Vybaven čím dál usazenějším a krásnějším hlasem i schopností opravdu hrát, přidal ke svým výborným kreacím z poslední doby, opakovaně i brněnským, postavu po hudební stránce stylově i psychologicky přesnou a bohatou a po herecké stránce velice přirozenou.
Dirigent Jaroslav Kyzlink na sebe nijak neupozorňuje, ale orchestr i výrazné a důležité sborové scény, připravené Pavlem Koňárkem, vede v kontrastech a vzepětích i v dlouhých tazích k vyjádření velkých citů, jak to k této hudbě patří. Ponchielliho Gioconda má dvě či tři árie, které patří k těm známým, uváděným i při recitálech. Obsahuje také Tanec hodin, populární orchestrální číslo, které žije v repertoáru vlastním životem a které je v této inscenaci choreograficky vyřešeno skutečně malebně. Jinak jde o operu s neschematickou a jedinečnou, opravdu neoposlouchanou hudbou; a v Brně o hudební divadlo, které je typickou italskou klasikou, a přitom neokoukanou, zajímavou, vzrušující, poutavou, dojemnou - a vlastně i napínavou. Publikum to evidentně vycítilo, první večer nového projektu měl spontánní a dlouhý ohlas.
Pro Giocondu příběh končí tragicky: v okamžiku, kdy má splnit slib a dát se všanc Barnabovi za jeho zištnou pomoc při útěku milenců, si raději včas bere život. Pointa dramatu, vpravdě veristická, přichází potom, na samý závěr: Barnaba se jí snaží ještě pomstít krutým sdělením, že zavraždil její matku, kterou tak milovala, ale zklamaně a vztekle odchází dozadu do hloubi jeviště, když zjistí, že už ho Gioconda neslyšela.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..