Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary Orchestra, Mladých brněnských symfoniků a Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima Hanouska, Pavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámala.
Stochausenovo Fresco je skladba pro čtyři prostorově oddělené ansámbly blíže nespecifikovaného uskupení. Nejedná se o typické symfonické dílo, nýbrž o jeden z několika dramaturgických experimentů, které skladatel podnikl na přelomu 60. a 70. let minulého století. Kompozice, jenž nese podtitul Zvuky stěn k meditaci, sestává z extrémně protažených glissand, trylků a dalších způsobů zacházení s dlouhými tóny, které byly obohaceny o pauzy a četná, náhlá a výrazná zesílení. Fresco trvá přibližně pět hodin a diváci se mohou během tohoto času libovolně pohybovat a kdykoliv přijít nebo odejít, na což bylo brněnské publikum upozorněno jak v programu, tak na informační ceduli ve foyer Besedního domu. Každá ze čtyř skupin, pro které je kompozice napsaná, hrála tři různě dlouhé zvukové plochy, mezi kterými se nacházejí pauzy. Často tak byly k slyšení pouze dvě nebo tři skupiny.
Muzikanti byli v sobotu, podle předepsaných pokynů, rozděleni do čtyř skupin. První (gruppe I, dirigent a klavírista Pablo Druker) sestávala z dechových nástrojů, bicích a klavíru, a byla umístěna na pódiu sálu. Druhá skupina (gruppe II, dir. Pavel Šnajdr) hrála v jedné řadě podél oken v předsálí a složena byla pouze ze smyčců. Třetí skupina (gruppe 3, dir. a saxofonista Radim Hanousek) se nacházela v zadní části balkónu a byla obsazena smyčci a dechy. Poslední, čtvrtá skupina (gruppe IV, dir. a houslista Tomáš Krejčí), taktéž čistě smyčcová, hrála z prostoru vedle sálu, který je typicky vyhrazen pouze pro zaměstnance a účinkující. Netypicky uspořádaný byl také prostor koncertního sálu, v němž se místo židlí uspořádaných do řad, nacházelo pouze několik židliček rozmístěných po prostoru, jenž byly doplněny o polštáře nebo deky. Diváci si tak mohli sednout kam chtěli a mohli si dokonce lehnout na zem, a třeba si i zavřít oči a nechat se unášet dlouhými tóny.
Samotná produkce začala již před 17. hodinou avizovanou jako začátek akce. Příchozí diváci nepřišli do ticha, ale již do rezonujících prostorů Besedního domu. V první řadě je potřeba podotknout, že Besední dům a zvolené rozmístění ansámblů fungovalo s Frescem naprosto geniálně. Diváci se mohli dostat do míst, kde slyšeli všechny v tu chvíli hrající plochy zároveň (např. střed sálu BD), téměř pouze jeden ansámbl (prostor pro zaměstnance s gruppe III) nebo kde bylo skoro ticho, každému podle jeho chuti a potřeby. Jednoznačnou pochvalu si zaslouží také úplně každý účinkující, který se uvedení tohoto projektu účastnil. Přestože skladba nebyla pro jednotlivé muzikanty technicky náročná, vyžadovala silnou a dlouhou koncentraci. Ačkoliv se mezi jednotlivými zvukovými plochami nacházely pauzy, některé z úseků byly delší jak hodinu a půl. Jediné, co bránilo čistému vyznění Stockhausenova Fresca, byla akce na zahrádce přilehlého podniku Morgal, které se účastnil i poměrně hlasitý DJ. Jeho hudba byla však slyšet pouze ve foyer a na schodech směřujících k sálu.
Závěr letošní Expozice nové hudby nabídl publiku neopakovatelný zážitek, za který si dramaturg Daniel Matej zaslouží pochvalu. Každý divák si mohl vybrat, zda v místě konání setrvá dvacet minut, nebo si vyslechne celých pět hodin. Často až hypnotické zvuky rezonovaly prostorem Besedního domu a bylo jedno, zda se posluchači aktivně zaposlouchali do zvuku glissand, zda meditovali nebo zda si utřiďovali své myšlenky a Fresco bylo pouhý podkres pro jejich vnitřní pochody. I zmíněná diskotéka na zahrádce Morgalu ve výsledku pokládá otázku, zda to kompozici neposunulo ještě výše a zda by si to sám Stockhausen takto nepřál. Zakončení, stejně jako celý letošní ročník Expozice nové hudby lze označit za velmi zdařilý.
Karlheinz Stockhausen: Fresco, česká premiéra
Pablo Druker – umělecký vedoucí
Monika Pasiecznik – kurátorka
Brno Contemporary Orchestra
Mladí brněnští symfonikové
členové Filharmonie Brno
Pablo Druker, Radim Hanousek, Pavel Šnajdr, Tomáš Krejčí, Pavel Zlámal – dirigenti
sobota 19. října v 17 hodin, Besední dům
Zatím nebyl přidán žádný komentář..