Přístav, mnohonásobný vítěz Porty a dalších trampských a folkových festivalů, nová alba nechrlí. V roce 2001 debutoval nahrávkou Prašná cesta, v roce 2008 vznikl Papírový drak a až v roce 2017 třetí deska PřiHrátky. Průměrně osmileté rozestupy mezi dlouhohrajícími nahrávkami mají jednu výhodu. Kapela mezitím intenzivně hraje, pracuje na sobě a určitý pokrok by měl být s každým dalším albem znát. Teoreticky by to tak mělo být a u Přístavu to naštěstí platí. A tak podobně jako jsem v souvislosti s minulou deskou tvrdil, že je Přístav čím dál přesvědčivější, u novinky se tento pocit prohloubil.
Posun vnímám především ve dvou rovinách. Zatímco muzikantsky se Přístavu dalo máloco vytknout už před lety (přesvědčivé vítězství v interpretační soutěži ve finále Trampské Porty v roce 2004 je jedním z mnoha důkazů), k autorskému repertoáru jsem míval výhrady. Ne že by teď bylo vše v naprostém pořádku. „Rým“ Brusel/Uzel jako by vypadl z nejméně povedených textů Romana Horkého (a celá píseň Panda je pro mne už za hranou trapnosti), v jinak milé Královně hraček na důležitém místě ujede přízvuk („princi duPAček“), ale celkově kostrbatých a přímo nepovedených pasáží výrazně ubylo. Naopak se v písních objevuje řada dobrých textových nápadů, odkazů a fórků, ať už se jedná o „most přes rozbouřené vody naší lásky“ (Mosty) nebo „krok–sun–krok“ ve valčíku Svatební. Aleš Hrbek jako autor naprosté většiny textů zraje, což ovšem platí i o kapele jako celku.
Druhý posun, v historii skupiny možná pozvolný, ale díky rozestupům mezi alby zřetelný, je stylový. Přístav, který jsem kdysi vnímal jako čistě trampskou skupinu, navazující na brněnské tradice žánru, se na svém webu tituluje jako kapela trampfolková. Ne že by na novém albu trampské písně zcela chyběly (nostalgický Epilog je i hudebně trampárna jak vyšitá), ale minimálně stejně často jako k tomuto žánru inklinuje současný folk Přístavu k popu v nejširším slova smyslu. Důležitou součástí instrumentáře jsou už několik let vedle dvou kytar a kontrabasu také klávesy, na které hraje Jitka Buriánková, dáma se zkušenostmi z několika jazzových skupin. Ostatně to, že si Přístav nevylámal zuby na coververzi hitu Norah Jones (Sunrise, zde jako Svítá) je také pozitivní zpráva. Co naopak Přístavu zůstalo z trampské minulosti, je swingový rytmus v řadě písní a především skvělé sbory (Dopis, Suki). Pěkný zvuk kytar (především pak sólová hra Víta Buriánka) je samozřejmostí a hlasy jednotlivých zpěváků (tedy především Martiny Hrbkové a Aleše Macků) se také příjemně poslouchají.
Přístav na svých PřiHrátkách nabízí písně líbivé, srozumitelné široké vrstvě posluchačů. Jsou to písně někdy lehce naivní, určené pro „čisté duše“ (Vánoční), jsou to písně sladké (Svatební, Královna hraček), ale to všechno k tomuto žánru a jeho tradici patří. Navíc ty písně nejsou hloupé a některé mají v rámci folku nápaditou strukturu a aranže (Dopis). Přístav je sice součástí středního proudu akustického folku, ale patří v něm ke špičkám. Nejen v Brně.
Přístav – PřiHrátky. Vlastní náklad 2017. 12 písní. Stopáž: 42:20
Zatím nebyl přidán žádný komentář..