Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.
Biavaschiho kniha vypráví o flétnistovi Nátanovi překonávajícím osobní i tvůrčí krizi a uměleckou vyhořelost poznáváním sebe sama skrze rozmluvy s Větrem. Během této vnitřní cesty poznává flétnista radosti i strasti lidské existence. Jeho poznání má vyústit v hudbu, která dává život. Symbolický, místy až naivně alegorický jazyk upomíná ponejvíce na Coelhova Alchymistu a podobně laděné knihy. Ani Prorok větru totiž nešetří velkými slovy (s velkými písmeny a vyprázdněnými pseudo-meta-významy) jako Pravda, Svoboda, Dokonalost, Hlas nebo Poznání. Zatímco Coelhův Alchymista ještě jakž takž zdařile balancuje na hraně kýče a filosofie, Prorok větru – alespoň tedy jeho zhudebněné úseky – působí nezvykle plytce, prvoplánově, naivně a místy až samoúčelně. Každé druhé slovo tady mělo speciální, ba takřka mystický význam. Při takovém plýtvání „velkými slovy“ je však jakákoliv, byť i dobře a upřímně míněná snaha o sdělení duchovní myšlenky, redukována na prostou a nic neříkající alegorii operující s nesmírně složitými významy jako je dokonalost nebo poznání. Tedy s idejemi, se kterými si i ti největší filosofové lidského věku lámou hlavu a svádějí s nimi přinejlepším patové zápasy. Člověku se z toho až točí hlava, když si uvědomí veškeré sémiotické implikace takových slov a to je možná jejich největší problém. Ve své velikosti se stávají nepopsatelnými a zůstávají bez významů. Že se podobná látka dá zpracovat literárně vkusně, nepateticky a s opravdovým lidským a uměleckým přesahem dokazuje například Hesseho Siddhártha.
Literární vložky doprovázela videoprojekce Marty Carino, která se rozhodla upozornit na pustošení planety Země, na nesmyslné lidské konflikty a na službu člověka hmotným věcem a mamonu. Společnost se kritizuje vždycky dobře a pomineme-li fakt, že představení tohoto typu by bez současné techniky nebylo myslitelné, udeřila autorka v mnoha případech hřebíček na hlavičku. Je nicméně zvláštní, že se žádný z těchto společensko-kritických uměleckých počinů neobrací také k opačným stránkám lidského života. Kde zůstalo připomenutí umělecké tvořivosti a jiných kladných vlastností člověka? Kde je hudba, malba, socha? Kde najít lidskou sounáležitost při živelných katastrofách a kde humanitární pomoc? Vždyť i toto představení může určitým způsobem představovat kladné aspekty lidské existence. Ale to nevadí, ostatně ani takové Koyaanisqatsi není k lidem spravedlivé a kritika společnosti byla pouze jedním z prvků promítaného záznamu. Lesy, horské hřebeny a tekoucí bystřiny byly nejen pastvou pro oko, ale dobře podmalovávaly hudbu Martiny Komínkové. V těch okamžicích, kdy se zdánlivě nesnažila nic sdělit, byla totiž videoprojekce nejsilnější a nejlépe nacházela svoje místo vedle hudby.
Právě ona totiž byla nejzajímavější součástí představení a nepochybně by dokázala fungovat i sama za sebe. Martina Komínková zdařile využívala efektu echa, které je schopno zaplnit prostor hudbou, již by jinak nebylo myslitelné sólovou hrou vytvořit. Výtečné bylo také užití looperu, který dal flétnistce možnost zkomponovat celé dlouhé pasáže meditativní minimalistické hudby. A ta by k posluchačům mohla promlouvat mnohem niterněji než předčítaná slova Biavaschiho knihy. Právě onen sugestivní, něžný, hřejivý a laskavý tón celé řady fléten, které Komínková rozeznívala, by sám o sobě dokázal ztišit lidské nitro, aby v sobě hledalo a nacházelo odpovědi na vlastní metafyzické otázky. Nikoliv absolutní, ale relativní a osobní, vyvěrající ze zkušenosti, tužeb a potřeb každého člověka. Beze slov by se možná projektu podařilo sdělit poselství mnohem srozumitelnějším a méně alegorickým jazykem.
Sympatická byla režijní stránka – prostá scéna, které dominovalo především různobarevné nasvícení zobrazující jednotlivé části příběhu, fungovalo více než dobře. Stěna modře nasvíceného dýmu sugestivně evokovala zvolna se vlnící vody moře. Příběh nepotřeboval divokých režijních zvratů, pro cílené meditativní tempo fungovala tedy režie více než dobře.
Prorok větru patří nepochybně mezi ty zajímavější projekty, které současná hudební scéna nabízí a jistě nalezne široký zástup lidí, pro které bude magnetem. Současně se však jedná o dílo stylově natolik vyhraněné, že snaha o sdělení absolutních životních pravd a postojů může být někomu i proti srsti. Názor si však musí každý udělat sám.
Prorok větru: multižánrový projekt podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho v českém překladu Ivany Hlaváčové
Flétny, zpěv a další: Martina Komínková
Umělecký přednes ze záznamu: Šimon Obdržálek
Scénář a hudba: Martina Komínková
Režie: Ema Pantano
Videoprojekce: Marta Carino
Umělecká supervize Massimiliano Zanoni
Technická spolupráce Radek Komínek a Petr Šplíchal
Divadlo na Orlí, 3. listopadu 2019
Zatím nebyl přidán žádný komentář..