Klavírní recitál šéfdirigenta brněnské filharmonie Denise Russella Daviese a jeho manželky klavíristky Maki Namekawy včera v Besedním domě nabídnul skladby tří výrazných tváří amerického minimalismu. V průběhu večera zazněla minimalistická tvorba Steva Reicha v podobě díla Piano Phase, skladba Hallelujah Junction Johna Adamse a Four Movements for Two Pianos Philipa Glasse.
Hudební minimalismus se těší řadu let nebývalé oblibě posluchačů. Směr, který lze chápat jako jistou antitezi k vyhrocenému dědictví expresionismu, rezignoval na dobové umělecké prostředky a vydal se vlastní cestou krátkých repetitivních motivů větvících se do širokých ploch pozvolna se měnící hudby. Ranná podoba hudebního minimalismu odráží touhu skladatelů padesátých a šedesátých let po radikální změně nejen samotného kompozičního procesu, ale především po změně vnímání hudby vůbec. Drobná změna motivu, kterou by mnozí ani nepostřehli, se zde stává středobodem díla. Meditativní, až hypnotický ráz těchto děl stojí v kontrastu vůči dobové umělecké produkci. V průběhu kompozičního vývoje se však tento revoluční přístup začal vlivem prolínání s původní uměleckou kulturou proměňovat a vyvíjet. Pro mnohé současné skladatele fungují původní koncepty minimalismu často jako odrazový můstek, který dává vzniknout syntéze několika různých hudebních stylů a kompozičních přístupů. Moudře sestavená dramaturgie sobotního večera se snažila tento skladatelský vývoj ilustrovat na chronologicky uspořádaných dílech předních skladatelů amerického minimalismu.
Reichova skladba Piano Phase z roku 1967 představuje stále ještě rannou tvář amerického minimalismu. Úvodní motiv sestávající z řady dvanácti tónů je nejprve exponován jedním klavíristou a posléze druhým, který však po krátké chvíli nepatrně zrychlí. Vzniká tak „fázový posun“, který se objevuje i v dalších Reichových dílech. Koncept vyžaduje nezlomnou rytmickou přesnost obou interpretů, protože jedinečnost a komplexnost hudební struktury vzniká právě oním stálým posuvem obou klavírních linek. Denis Russell Davies i jeho choť Maki Namekawa mají s minimalistickými skladbami řadu zkušeností a dokázali tak udržet neustálý melodický posuv zcela bez problémů. Ačkoliv Reichovo Piano Phase staví na bezmála monotónním opakování krátkých hudebních motivů, podařilo se – především Maki Namekawě – propašovat do skladby drobky lyriky a osobitého výrazu. Subtilní, přesto postřehnutelné drobnosti ve frázování dodaly skladbě nový výrazný hudební rozměr.
Následující dílo Hallelujah Junction Johna Adamse ukázalo novější tvar minimalistické hudby. V porovnání s nesmlouvavě pulzující skladbou Steva Reicha působilo mnohem tradičněji, přesto v sobě neslo ostří minimalistického ostinata. Právě v Adamsově skladbě byla syntéza starého a nového hudebního světa nejzřejmější – táhnoucí se hypnotické hudební plochy střídaly nečekané melodické i harmonické zvraty a také dialogický princip mezi oběma klavíry nabízel prostor pro pestrou paletu kompozičních postupů. Dennis Russell Davies i Maki Namekawa vynesli lyriku a drsnost díla na povrch – obzvláště náhlý kontrast mezi útočně štěkajícími nástroji a nečekaně křehkým a romantickým vstupem v pianissimu zvládli klavíristé výtečně a nanejvýš sugestivně. Dennis Russell Davies volil obecně spíše umírněnější úhoz, zatímco Maki Namekawa se pouštěla do exponovanějších poloh. Dlužno dodat, že její part k tomu přímo vybízel.
Závěrečným dílem večera se stala skladba Philipa Glasse Four Movements for Two Pianos, kterou skladatel právě pro manželskou dvojici roku 2008 napsal. Glassova tvorba nevychází pouze z tzv. „vážné hudby“, ale v určitých polohách se nechává inspirovat i hudbou populární. Tato dichotomie je patrná i ve Four Movements for Two Pianos, kde harmonicky pestřejší části střídají klasické kadencové řetězce končící jasnou tónikou, to vše za doprovodu akordických rozkladů. Bylo by však krátkozraké posuzovat hodnotu díla pouze na základě harmonické komplexity. Glassova skladba totiž navzdory koketování s populární kulturou stále zůstává na území artificiální hudby. O množství možných barevných a výrazových odstínů, které lze u Glasse nalézt, mohla posluchače přesvědčit právě interpretace Maki Namekawy. Klavíristka umně přecházela od jásavých běhů a úderů k mírnějším romanticko-lyrickým částem, výrazové změny interpretace podepřela povedenou prací s dynamikou. Dennis Russell Davies volil, podobně jako u předchozí skladby, spíše pokornější, méně emočně vypjaté vyjádření, které tvořilo příjemně umírněný protipól k druhému klavírnímu partu.
Mimořádný koncert Šéfdirigentské řady velmi zběžně nastínil vývoj americké minimalistické tvorby od jejího počátku až po víceméně současný tvar. Bylo by však chybou myslet si, že tohle je jediná tvář hudebního minimalismu. Existují i další, více hraniční hudební experimenty, které se skrývají ve stínu známých tváří. Je nicméně chvályhodné, že se Filharmonie Brno pod vedením nového šéfdirigenta vydává touto cestou a obohacuje kulturní život města Brna také o populární a na zdejších pódiích často neprezentovanou tvorbu.
STEVE REICH Piano Phase
JOHN ADAMS Hallelujah Junction
PHILIP GLASS Four Movements for Two Pianos (Čtyři věty pro dva klavíry)
Maki Namekawa klavír
Dennis Russell Davies klavír
Zatím nebyl přidán žádný komentář..