S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spence.
Režie tohoto Janáčkova díla, které lze určitým způsobem označit za spojení dvou oper, s sebou přináší mnohá úskalí. Ač oba děje spojuje ústřední postava Matěje Broučka, i epizody v hospodě na Vikárce, kterou obě poloviny začínají i končí, režisér se musí vypořádat s velmi rozdílným prostředím obou částí. Zatímco v té první se pan Brouček ve svém opileckém rauši přenese na Měsíc, v polovině druhé zůstane v Praze, dostane se ovšem do 15. století. Stejně rozdílná, jako prostředí, ve kterých se opera odehrává, jsou i uchopení jednotlivých výletů režisérem Robertem Carsenem, a proto je i k jejich hodnocení potřeba přistupovat odděleně.
Ještě než se divákům, po otevření opony, zjevila scéna samotná, naskytl se jim pohled na plátno, které bylo stylizováno jako televize. Na její obrazovce se objevily úvodní titulky, které představily operu a inscenační tým (podobně, jako jsme zvyklí u filmů). Tyto titulky byly střídány se záběry rakety a přistání na Měsíci. Tato televizní obrazovka se poté spouštěla i během představení, když překrývala pódium při přestavbách. Záběry v ní pak byly vždy podřízeny konkrétní scéně. Když se plátno s televizí vysunulo, zjevila se divákům scéna Radu Boruzesca. Hned na první pohled bylo jasně poznatelné, že děj se odehrává v hospodě. V přední části byl umístěn výčep a několik stolů, které byly obsazeny štamgasty. Na pravé straně vzadu se pak nacházelo malé pódium, na kterém stála minitelevize, jejíž obrazovka byla použita pro dokreslení místa a během inscenace se na ní ukazovaly záběry měsíce samotného nebo přistání na něm. Dominantou scény pak byly dvě velké měděné nádoby na vaření piva v pravém rohu. Jedna z nich byla také použita jako raketa, která pana Broučka přenesla na Měsíc, což byl naprosto geniální prvek.
Velice povedená byla také přestavba mezi těmito dvěma částmi, která byla vyřešena jako úklid zavírající hospody. Herci odklidili stoly, a ač se jednalo o přestavbu, byla přirozená a do děje skvěle zapadala. První scéna na Měsíci byla poměrně strohá. Dominovalo jí promítání planety Země do prostoru zmíněného malého pódia. Kostýmy Annemarie Woods byly nejprve poměrně jednoduché, civilní: takový oděv by opravdu měli návštěvníci hospody. To se ovšem výrazně změnilo s první scénou na měsíci. V té se nejdříve objevil Blankytný, který přijel ve skafandru na lunárním vozítku. Když oblečení kosmonauta sundal, ukázal se jednotící prvek všech měsíčních kostýmů – zelenkavá barva. V ní byly oděny také měsíčňanky, které vypadaly naprosto stejně, jen Etherea od nich byla odlišena delšími vlasy.
Jako vizuálně nejatraktivnější se ovšem ukázala část následující, kdy byla scéna stylizována à la festival ve Woodstocku v šedesátém devátém roce (v inscenaci vtipně přejmenováno na Moonstock). Na psychedelicky barevné zadní stěně se kromě zmíněného nápisu Moonstock 68 (doufejme, že se jednalo o paralelu s československými událostmi tohoto roku, a režisér ví, že Woodstock se odehrál o rok později) nacházely také obrázky dvou usměvavých měsíců s pivy Pilsner Urquell v rukách. Psychedelickému nádechu byly podřízeny i kostýmy, které byly stylizovány do oblečení květinových dětí. Ducha šedesátých let dokreslila také „přehlídka“ rockových hvězd, mezi kterými se objevila například Janis Joplin, nebo The Beatles.
Všechny scény, zejména pak ty měsíční, byly krásně dynamické, o což se postarala naprosto skvělá choreografie Rebeccy Howell. Ta dokázala využít početného komparzu a tanečníků k několika povedeným a poutavým tanečním kreacím, které chod opery výborně ozvláštnily. Toto vše perfektně fungovalo s režií Roberta Carsena, který využil jakési „poťouchlosti“ a komičnosti díla a zároveň se nebál jít do lehkého extrému v podobě hippies na Měsíci. S první půlkou Výletů si toto pojetí perfektně rozumělo a jen stěží by šlo cokoliv vytknout.
Výrazná změna přišla s druhým dějstvím. Páně Broučkův výlet do 15. století se Robert Carsen pokusil napasovat na události okolo šedesátého osmého roku. Scéna byla upravena: před malé pódium i nádoby na vaření piva sjely zástěny a zadní stěny se tak proměnila v jednolitou plochu, na kterou byly promítány záběry Prahy v roce 1968, visely na ní obrázky nebo plakáty s různými hesly. Z opery se během druhé části náhle vytratila veškerá barevnost, ale bohužel také nadsázka a humornost části první. Ačkoliv se režisér pokoušel vtip dodat například přítomností hokejistů na scéně (připomínka památných zápasu mezi ČSSR a SSSR), úplně to nevyšlo. Celková režijní koncepce Výletu do XV. století tak vyzněla spíše jako útok na sentiment postkomunistické země, než že by se jednalo o promyšlené propojení těchto dvou období. Tyto dějiny si je nutné za každou cenu připomínat, přesto si myslím, že když už se režie snaží tento koncept vměstnat do opery se středověkým dějem, šlo by to udělat pečlivěji. Jako jeden příklad za všechny lze uvést použitou paralelu mezi Janem Husem a Janem Palachem, který byl vyobrazen na třinácti fotkách v zadní části scény. Samotné použití (jedné!) fotografie Jana Palacha by nebylo vůbec problematické. Je ale trochu smutné, že režisér na fotografie nepřidal i ostatní, kteří přinesli stejnou oběť jako Palach. Soudím, že takto zůstalo u plytkého a sentimentálního připomenutí samotného Palacha. Celou tuto problematiku ještě podpořil úplný závěr opery, odehrávající se opět v hospodě, kde po Broučkovu vyprávění o tom, koho všeho v 15. století potkal, najel tank, čímž celá opera skončila a poničila se tak jemnost Janáčkova závěru.
Kostýmy v druhé polovině vycházely z estetiky Československa šedesátých let. Také choreografie druhé poloviny se snažila udržet dynamičnost části předchozí, i když se to na její úroveň už nedostalo.
Hudební nastudování orchestru Janáčkovy opery pod vedením Marka Ivanoviće s sebou také neslo mnohá úskalí. Zejména v první části byl orchestr delší dobu rytmicky rozhozený a ani intonace, zejména žesťových nástrojů, nebyla vždy úplně přesná. V druhé polovině se to zlepšilo a provedení Výletu do XV. století lze označit za povedené. Je ovšem nutné pochválit dynamickou pestrost hry, kdy se orchestr vždy velice dobře podřizoval zpěvu a celkově tomu, co se odehrávalo na pódiu. Sbor, který připravili Martin Buchta a Pavel Koňárek pak v inscenaci exceloval. Až na jedno drobné místo v první polovině byl skvěle sezpívaný a jeho intonace byla čistá.
Podobně tomu bylo i v případě sólistů. I když někteří dostali pouze malý prostor, svoji roli všichni odzpívali naprosto bravurně. V nejlepším světle se předvedli například Jan Šťáva (Würfl / Čaroskvoucí / Konšel), David Szendiuch (Sakristián u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu), nebo Daniel Kfelíř (Svatopluk Čech) jehož árie v momentu, kdy se Brouček dostal do 15. století, byla naprosto ukázková. Excelovali zejména Daniel Matoušek (Mazal / Blankytný / Petřík) a Doubravka Novotná (Málinka / Etherea / Kunka), v jejichž výkonech se nenašlo jediné slabé místo. Nejsilnější moment nastal v jejich závěrečném duetu první části.
Nejvíce prostoru dostal pochopitelně Nicky Spence v roli Matěje Broučka, kterou dokázal stoprocentně využít. Jeho intonace byla dokonale čistá, ke zpěvu navíc přidal i skvělý výraz. Perfektní hudební projev navíc doplnit ukázkovým hraním: jako by byla role Broučka stvořena přímo pro něj. Naprosto uvěřitelně se mu například podařila vystihnout Broučkova opilost. Lehce roztomilá, na cizince však nadstandartní, byla Spencova výslovnost a lehký přízvuk se ve výsledku k roli Broučka dobře hodil.
Uvedení Janáčkových Výletů je vždy problematické. Režiséru Carsenovi se podařilo z první poloviny dostat, co jen šlo. Přestože druhá polovina režijně lehce pokulhávala a výkon orchestru nebyl vždy dokonalý, sólisté i sbor byli perfektní. Zahájení devátého ročníku Janáčka Brno tak lze označit za povedené.
Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy
libreto: skladatel za spolupráce Karla Maška, Zikmunda Jankeho, Františka Gellnera, Viktora Dyka a F. S. Procházky
NdB v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid
dirigent a hudební nastudování: Marko Ivanović
režie: Robert Carsen
scéna: Radu Boruzescu
kostýmy: Annemarie Woods
světelný design: Robert Carsen a Peter van Praet
choreografie: Rebecca Howell
dramaturgie: Robert Carsen a Patricie Částková
sbormistři: Martin Buchta a Pavel Koňárek
video: Dominik Žižka
Matěj Brouček: Nicky Spence
Mazal / Blankytný / Petřík: Daniel Matoušek
Sakristián u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu: David Szendiuch
Málinka / Etherea / Kunka: Doubravka Novotná
Würfl / Čaroskvoucí / Konšel: Jan Šťáva
Číšníček / Zázračné dítě / Žák: Andrea Široká
Kedruta: Jana Horáková Levicová
Svatopluk Čech: Daniel Kfelíř
Básník / Jiný hlas / Oblačný / Vacek Bradatý: Tadeáš Hoza
Malíř / profesorův hlas / Duhoslav / Vojta: Vít Nosek
Skladatel / Harfoboj / Miroslav Zlatník: Ondřej Koplík
I. Táborita: Petr Karas
Jiný básník / II. Táborita: Pavel Valenta
Básník: Martin Pavlíček
sbor a orchestr Janáčkovy opery, tanečníci a komparz
pátek 1. listopadu 2024, Janáčkovo Divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..