Program třetí adventní neděle v podání orchestru Ensemble Opera Diversa s výpomocí sesterského tělesa – sboru Ensemble Versus – se nesl ve znamení moderní soudobé tvorby. V Konventu Milosrdných bratří zazněly skladby O antifony pro baryton a smyčce a Magnificat pro sbor a smyčce od dvorního skladatele ansámblu Ondřeje Kyase a Sonata da chiesa skladatele Jaroslava Štastného-Pokorného, komponujícího pod uměleckým pseudonymem Peter Graham. Sólistou večera byl barytonista Roman Hoza, představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová. Koncert v přímém přenosu vysílal Český rozhlas Vltava a další stanice sítě Eurorádia. Hudba se tak dostala až k posluchačům Španělského, Sárského, Estonského, Švédského, Portugalského, Hessenského, Dánského, Řeckého, Islandského, Slovinského a Britského (BBC) rozhlasu.
Tu a tam se člověku poštěstí, že odchází z koncertu spokojen a vlastně ani netuší proč. Usmívá se do klop kabátu, kolem mrzne, až praští a on bloumaje v myšlenkách přemítá, notuje si, a vůbec se cítí tak nějak oduševněle a bezdůvodně vesele; přitom zapomněl, že si měl dopnout zbylé knoflíky kabátu, navléci si rukavice a po uši narazit čepici. Stále mu to však vrtá hlavou. „No jo“, říká si, „a co na tom vlastně? Hráli hezky, to jo, ale to teď posledně i ten orchestr v Besedňáku. Hm, co na tom jen mohlo být?“ A kroutí hlavou a stejně na nic kloudného nepřijde. A ještě než si stačí cokoliv uvědomit, usne spokojeným spánkem smyšleného hrdiny. Ale proč se nepokusit tento myšlenkový experiment dovést do zdárného konce? Proč vlastně koncert Ensemble Opera Diversa a Ensemble Versus byl takový úspěch?
Jestliže dílo není zdrojem zábavy, pak málokdy vyvázne z interpretačního boje mezi skladatelem, orchestrem a dirigentem nezraněno. Pomalu slyším svolávání do šiků a řinčení zbraní wagneriánů, mahlerovců a dalších stoupenců důstojných, seriózních skladatelů. „Jakápak zábava?! Tohle je vážná věc!“ Na této frontě však nyní nebojuju – nemluvím o zábavě naší, ale o zábavě interpretů.
Posluchač pozná, hraje-li orchestr dílo s chutí. Není nic tristnějšího než technicky bezchybný orchestr interpretující skladbu, která mu viditelně leží v žaludku. Ze znuděných, mírně znechucených tváří sice číší profesionalita, ale také letargie, nezájem až lhostejnost, apatie a pasivita. A naopak – vidíme-li rozdíl mezi hudebníky, kteří hrají dílo bez většího zájmu a těmi, kteří se celí nedočkaví těší, až stanou na pódiu a představí publiku něco svěžího, autorského a čerstvého, zcela jistě jej i slyšíme! Tělesa Ensemble Opera Diversa i Ensemble Versus přesně tento dojem vyvolala.
Nová skladba Ondřeje Kyase O antifony sestávající ze čtyř částí vhodně nastolila atmosféru večera. Vážná skladba plná táhlých hudebních ploch stavěla především na kontrastní dynamice a proměnlivé hudební faktuře. Ondřej Kyas dosáhl přirozené syntézy moderních a tradičních hudebních postupů, přitom si však zachovává přístupnost a jednoznačnost sdělení. Barytonista Roman Hoza, který s tělesem již v minulosti navázal spolupráci, byl výtečnou volbou. Hozův cit pro jemné změny výrazu dle hudební faktury je pro niterné duchovní dílo bezmála předurčující. Dynamika, intonace, výraz, barva hlasu – to vše bylo bez sebemenší vady. Dirigentka Gabriela Tardonová pak poskytla pevnou oporu orchestru a dbala na dynamicky pestré a intonačně přesné provedení. Je příjemné vidět, že dirigentka na rozdíl od mnoha jiných nesleduje trend dramatického řízení orchestru, které na sebe častokrát strhává větší pozornost než hudba sama. Dílo nakonec jemným tremolem sólového smyčce vyvanulo do úplného ticha.
Sonata da chiesa Petera Grahama představovala chronologicky nejstarší dílo večera. Skladba vznikla před dvaceti lety roku 1997. Jak název napovídá, byla inspirována typem barokní sonáty, hudební jazyk se však pohybuje od baroka až k moderním kompozičním postupům. Přestože největší pozornost byla soustředěna na premiéru díla Ondřeje Kyase, pro mne osobně byla nejzajímavějším dílem večera skladba Petera Grahama. Přestože skladba nebyla v programu nijak formálně rozdělena, skládala se v podstatě ze čtyř částí. Zaujala především barevným rozvíjením za uplatňování téhož motivu. Druhá věta naopak okamžitě evokovala folklórní náladu – s jistou hravou škodolibostí můžeme tvrdit, že šlo o takový „rozladěný čardáš“ v trojdobém metru. Třetí a čtvrtá část naopak opět nastolily vážnou náladu.
Magnificat Ondřeje Kyase byl zcela vhodně zvolen na konec programu. Velké obsazení a nepopiratelná líbeznost hudby byla vítaným protikladem zádumčivého rozjímání předcházejících skladeb. Po úvodním předzpěvu mužské části sboru se naplno rozjela libá a barevně vyrovnaná Kyasova hudba. Prostory Konventu milosrdných bratří poskytly výtečnou akustiku, ve které se vše dostalo k posluchačům a jednotlivé zpěvní hlasy přitom zůstávaly stále čisté a čitelné. Ze všech skladeb večera měl právě Magnificat nejtradičnější a nejhravější hudební jazyk. Věřím, že bylo jen málo tváří, které závěrečné vtipné a úsměvné Amen nerozzářilo.
A pak koncert skončil. Ještě teď mi přijde, že potlesk nebyl dostatečný. Nejen že orchestr i sbor přednesl díla bez sebemenších prohřešků, s dokonalou intonací, rytmickou jistotou a dynamickou pestrostí – oni se u toho ještě zvládli usmívat. Bylo vidět i slyšet, že Kyasova díla tvoří tvář i ducha tělesa. Ensemble Opera Diversa i Ensemble Versus se věnují pestré paletě děl napříč staletími. A že s radostí hrají, co hrají, je nezpochybnitelné. Tahle radost se zákonitě projeví na výsledném vyznění hudby více, než si kdokoliv připustí. Ještě teď mi přijde, že potlesk nebyl dostatečný.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..