Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.
Hudebníci zahájili večer skladbou Giovanniho Gabrielliho Canzon IV a již z počátku bylo zřejmé, že tentokrát se o suché, akademické provedení jednat nebude. Výsledek byl přirozeně živelný a dramatický. Některé rychlé improvizace vytvářely pnutí tam, kde by je člověk původně nečekal, všechno však zůstávalo v bezpečných mantinelech původní notové sazby. S trochou nadsázky lze říct, že některé okamžiky připomínaly svojí komplexitou dokonce hudbu období vrcholného baroka. Do jaké míry až takto „vyhrocené“ zdobení odpovídá dobové praxi si netroufám tvrdit, rozhodně však v provedení souboru Musica Florea fungovalo z čistě hudebního hlediska nanejvýš pozoruhodně. Tento dojem umocnila také následující Ciaccona Tarquinia Meruly – bezchybná souhra hudebníků dovolovala zajít k až extrémním podobám zdobení, které nezřídka vyústilo v disonantní okamžiky, které byly vždy rozvedeny v původní skladatelově sazbě. Nejsem si však jistý, zda by méně schopní hudebníci s podobně bohatou ornamentikou uspěli a skladbě spíše neublížili. Tím nechci tvrdit, že by snad někdejší umělci byli břídilové. Otázkou zůstává, jak často byly ansámbly složeny z vynikajících sólistů, jako je tomu v případě tělesa Musica Florea.
Nejpozoruhodnější skladbou večera se dle mého stala Sinfonia à 2 Allesandra Stradelly, ve které hlavní dialog probíhal mezi houslemi Jiřího Sychry a violoncellem Marka Štryncla. Právě zde totiž mohli oba instrumentalisté nejvíce popustit uzdu fantazii, a to nejen s ohledy na melodii a dynamiku, ale také tempo – právě vhodně volené rubato bylo třešničkou na dortu jejich souhry. Chtělo by se říct, že některé improvizační postupy zněly až moderně, oba hráči však zcela dodržovali dobové interpretační zvyky (vibrato pouze tam, kde skutečně zdobí tón, pozvolný trylek etc.). V Pavane and Chaconne Henryho Purcella již byl opět v sedle celý ansámbl, což se projevilo především vzájemnými imitacemi v dlouhých a mohutných vlnách. Po spíše melancholické Purcellově hudbě byla příjemnou dramaturgickou změnou taneční Folias Andrea Falconieriho. Netradičního zpracování se dočkal také madrigal Ah, dolente partita Claudia Monteverdiho – pozvolné nástupy nástrojů dodaly skladbě nezvykle tesknou náladu. V některých momentech připomínala úprava takřka překomponované Čtvero ročních dob od Maxe Richtera. Závěrečnou skladbou večera se stala Fantasia na téma Adoramus Te renesančního skladatele Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, kterou lze prakticky označit za kompozici souboru Musica Florea. Na této skladbě se umělci snažili ilustrovat, jak tehdejší hudebníci čerpali z bohatých hudebních zásob svých předchůdců a přetvářeli si je k obrazu svému. V provedení Musica Florea se jednalo prakticky o variace, které téma nesly stále dál a dál od původního renesančního zvuku. Adoramus Te se tak dočkalo i jakéhosi semi-jazzového zpracování s množstvím glissand, chromatiky a s doprovodem walking bass line typické pro blues, jazz a swing.
Některé posluchače mohl koncert zasvětit do problematiky barokní improvizace, zatímco jiným ukázal, kam až se v této disciplíně dá zajít. Trochu zamrzela absence skutečně volné improvizace na nějaký předem daný taneční motiv, ale to zřejmě cílem večera ani nebylo. Rozhodně se však jednalo o ukázku toho, jak může barokní hudba vypadat, když se sejdou výteční hudebníci, kteří se u hudby chtějí také trochu pobavit a dát skladbám jejich vlastní zvuk. Výsledek potvrdil, že experiment i neustálé hledání toho „správného“ jsou stejně tak důležité ve vědě, jako v hudbě.
Giovanni Gabrielli (1554–1612): Canzon IV
Tarquinio Merula (1594–1665): Ciaccona
Marco Uccellini (1603–1680): Sinfonia decima nona á 4
Alessandro Stradella (1639–1682): Sinfonia à 2
Henry Purcell (1659–1695): Pavane and Chaconne
Andrea Falconieri (1586–1656)/?: Folias
Claudio Monteverdi (1567–1643): „Ah, dolente partita“
Giovanni Perluigi da Palestina (1525–1594)/?: „Fantasia“ na téma Adoramus Te
Musica Florea
Kaple Božího Těla, Olomouc, 27. 7. 2021
Zatím nebyl přidán žádný komentář..