Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Předklášteří je nádherný gotický chrám uprostřed ničeho. Z dnešního hlediska působí neskutečným dojmem představa, že by někdo postavil tak monstrózní stavbu v obci, která má nějakých patnáct set obyvatel a dálnice není nablízku. Požadavky kontemplativního řádu cisterciaček, které se potřebovaly kontaktu se světem spíš vyhnout, se s nutností snadné dostupnosti, dobrého parkování a vůbec uživatelského komfortu v ničem nestýkají. Nejde mi o laciné lkaní nad „dnešní uspěchanou dobou, kdy místo kostelů stavíme chrámy konzumu“, ale něco nepochopitelného stejně zůstává. Stejně si nedělám žádné iluze, že dav publika přišel na pondělní koncert meditovat nad staletími, kdy se tu lidé modlili, nebo nad hrůzami První světové války – stému výročí jejího vypuknutí byl koncert věnován. Marketingový rozměr obsazení sice nebyl v prvním plánu, ale zapůsobil pochopitelně taky.
Zájem o koncert byl skutečně nadmíru velký, přidávala se poslechová místa, z nichž nebylo na účinkující vidět, nakonec se prodávala i místa k stání a stejně se nedostalo zdaleka na všechny. Kdyby to bylo provozně možné, koncert se mohl klidně ještě jednou, ne-li dvakrát zopakovat. Obrovský zájem lidí, z nichž mnozí na vážnou hudbu pravděpodobně spíš nechodí, přinesl mimo jiné příjemné zjištění, že i oni se dovedou relativně zklidnit a soustředěně poslouchat – nic jiného než na běžných filharmonických koncertech se alespoň v mém okolí nedělo. Výjimkou byly potlesky mezi jednotlivými částmi Requiem. Publikum neznalé zvyklostí si koncert prostě užívalo a dávalo svou spokojenost najevo v každé chvíli, která mu přišla vhodná, jinak řečeno po každé písničce. Člověk z toho snadno pochopil, proč se to kdysi běžně dělo, i proč začali dirigenti v čele s Gustavem Mahlerem tento zvyk potlačovat. Soustředěné prožití ucelené kompozice – ať už Requiem nebo symfonie – má něco do sebe a přináší jiný druh zážitku. Nejen že tak lépe vynikne skladatelský záměr, ale i posluchač, který nic neanalyzuje, se v atmosféře pevněji usadí, lépe si ji prožije a může se s ní ztotožnit.
Koncert začala Musica Florea několika barokními a jednou renesanční skladbou a od první chvíle bylo jasné, že nás čeká velký zážitek. Orchestr zněl krásně měkce, dozvuk chrámového prostoru byl sice velký, ale díky vytlumení masou posluchačů přesně na hranici srozumitelnosti. Zvuk starých nástrojů nabýval na objemu, krásně se pojil dohromady, ale nesléval se. Marek Štryncl vedl provedení ve výrazných tempových kontrastech, dynamické za nimi zůstával trošku pozadu – velký kostel nedával jemným dynamickým finesám tolik prostoru. Koncert otevřela Offertur ad duos choros Pavla Josefa Vejvanovského, člena biskupské kapely a trubače v Kroměříži. Třídílné schéma rychle – pomalu – rychle jako by ukazovalo k neapolské škole, ale hudebně jsme byli spíš v Benátkách. Úvodní skladba měla vznešený, slavnostní ráz a obstála i v sousedství následujících kompozic houslových virtuózů italského baroka. Byly to Passacalio à 4 Biagia Mariniho a Sinfonia decima nona à 4 Marca Uccelliniho. První houslista Musicy Florey využil svou příležitost beze zbytku. Na Adoramus Te Giovanniho Palestriny přibyl na pódium sbor Boni pueri, skladba se hrála v úpravě Marka Štryncla. Nadpozemsky průzračná vokální kompozice byla provedena s nezvyklou energií a naléhavostí, kterou podtrhly a proložily nervní instrumentální pasáže plné napětí. Byla to výborná spojnice k současné kompozici Aleše Březiny, kterou pořad vyvrcholil.
Requiem Aleše Březiny se pro Concentus Moraviae dočkalo už své třetí verze, první vznikla pro Sušický dětský sbor. Současná verze byla upravená pro Musicu Floreu, sbor Boni pueri a dva sólisty – Ivu Bittovou a Vojtěcha Dyka. Průniky Ivy Bittové s vážnou hudbou jsou známé a už vlastně nepřekvapivé, u Vojtěcha Dyka se ale jednalo víceméně o novinku – nejen velmi ambiciózní, ale především výborně zvládnutou. Jakkoliv považuji výtvory skupiny Nightwork za zábavné hlouposti a pop jazz, který Dyk zpívá s B-Side Bandem, jde mimo moje zájmy, věděl jsem, že nepochybně umí zpívat. Z hlediska toho, jak vládne svým hlasovým materiálem, rozhodně patří ke špičce a vyvrací nostalgické vzdechy, že takoví zpěváci jako kdysi už tu nejsou. Jeho projev má samozřejmě daleko k italsky školenému klasickému zpěvu, ale technika je výborná a dovoluje mu stylové přesahy bez uměleckých kompromisů. Bylo by úžasné, kdyby v něm vyrostl zpěvák, který k popové kariéře přidá i netušené rozměry – podobně jako Sting na albu Songs from the Labyrinth s písněmi Johna Dowlanda. Když už jsem začal u sólistů, zastavím se rovnou také u Ivy Bittové, která se projevila ve své disciplinovanější podobě. Mám ji v ní raději než ve volnějších improvizacích a její citlivý, zaujatý a osobitý přednes dodával provedení i kompozici samotné dráždivou příchuť.
Při spojení mše za zemřelé a První světové války se mi v prvé řadě vybaví Válečné requiem Benjamina Brittena a verše Wilfreda Owena, které jsou jeho součástí. Březinovo Requiem je skladba zcela jiného druhu po všech stránkách, dívá se na smrt s prostotou a průzračností, které dodává opravdovosti právě určení pro dětský sbor. Aleš Březina jako skladatel není minimalista, ale pokud bych jeho styl chtěl někam zařadit, nejspíš by to byla linie, která vychází od Philipa Glasse. Repetice drobných motivů hrají důležitou úlohu i v Requiem, ale minimalistické plochy se střetávají s výrazným melodickým cítěním. Hudba je to vysloveně přístupná a líbivá, s barokním úvodem koncertu ji díky interpretaci na staré nástroje spojoval především zvuk. Emocionálně přišlo se soudobou hudbou paradoxně spíš zklidnění, meditace, smíření a navzdory tématu místy i hravost. V části Recordare zakončili Iva Bittová a Vojtěch Dyk svá střídavá sóla krátkou společnou improvizací, která přešla až do pískání melodického motivu. Publikum to ocenilo lehkým smíchem a já jsem se dostal na hranici líbeznosti, kterou jsem ještě schopen snášet – na hranici, ne za ni (i když mi tento hravý závěr evokoval spíš doprovod k nějakému hipsterskému konceptu sdílených hrobů než zhudebnění liturgického textu). Líbily se mi sborové recitace českého textu Requiem a celková atmosféra, ze které na mě mimo prostoty dýchal také řád a uměřenost.
V Porta coeli se při provedení Requiem setkala kompozice s prostředím. Připočtěte k tomu ještě perfektní provedení a festivalový zážitek je na světě.
Requiem 2014 – koncert k 100. výročí začátku 1. světové války. Pavel Josef Vejvanovský: Offertur ad duos choros, Biagio Marini: Passacalio à 4, Marco Uccellini: Sinfonia decima nona à 4, Giovanni Pierluigi Palestrina / Marek Štryncl: Adoramus Te, Aleš Březina: Requiem pro sóla, chlapecký sbor a instrumentální soubor. Hudební nastudování – Marek Štrync, Iva Bittová, Vojtěch Dyk, Musica Florea, Boni pueri, 9. 6. 2014, Předklášteří u Tišnova, Porta coeli, bazilika Nanebevzetí Panny Marie. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Miloslav Klement MUDr
20. únor 2015, 11:39