Provést Mozartovo Requiem – tedy mši za zemřelé – v krematoriu se může zdát jako zcela přirozená věc, ale úplně samozřejmé to není. Vox Iuvenalis přidal k jedné z nejhranějších vokálních kompozic značnou dávku koncepčního uvažování a připravil posluchačům přinejmenším neobvyklý zážitek.
Brněnské krematorium jako funkcionalistická pozoruhodnost zůstává stranou zájmu – je asi těžko představitelné, že by do něj chodily turistické výpravy podobně jako do vily Tugendhat. Z myšlenkového hlediska je přitom budova krematoria dílem, které se zdaleka neomezuje jen na funkci a krásný výhled. Je to monumentální budova, k níž se blížíme po rozlehlém schodišti a máme pocit, že cesta pokračuje skrze centrální část obklopenou špičatými pilíři vzhůru do věčnosti. „Naše doba, jež hledí se zbaviti náboženského obřadu – ve snaze vniknouti ve hloubku každého citu, – dospěla opět k zpopelňování,“ napsal ve stati O stavbě krematoria jeho architekt Arnošt Wiesner. Vox Iuvenalis provedením mše za zemřelé vnesl do tohoto nenáboženského prostoru katolickou liturgii – výsledkem byl jakýsi agnostický rituál.
Pohřby žehem byly v době vzniku brněnského krematoria (1926–1929) projevem pokrokářství a proticírkevních postojů – zjednodušeně řečeno. Uzákoněny byly v roce 1919 z iniciativy Společnosti přátel žehu (původně Společnost pro spalování mrtvol a Krematorium), která dnes slouží především jako pojistka důstojného pohřbu pro osamělé lidi. Myšlenková východiska Arnošta Wiesnera, z nichž vznikla budova brněnského krematoria, by se snad dala shrnout jako snaha vytvořit prostor pro intimní ztišení v posledních společných chvílích se zemřelým bez církevních obřadů. Z tohoto hlediska je provedení libovolného Requiem v krematoriu víc paradox než autentická dobová reflexe. Do současného duchovního mišmaše a rozšířené víry v nedefinované „něco nad námi“ však takový paradox zapadá zcela samozřejmě.
Koncert Voxu Iuvenalis měl v sobě i jistý turistický rozměr, i když to možná nebylo zamýšleno. Počet provedení Mozartova Requiem v Praze nebo ve Vídni sahá v turistické sezóně do desítek, ne-li do stovek. Skladba sama je neomylný tahák a v souvislosti s atraktivním prostorem přiláká publikum, kterému na kvalitě provedení nijak nesejde. Vox Iuvenalis ale přece jen přemýšlí koncepčněji a turistický aspekt jeho krematorního vystoupení byl spíš vedlejším efektem. Jistě se ale našli posluchači, kteří vnímali nezvyklé místo především jako dráždivě bizarní a do Besedního domu by nejspíš nešli. Svým způsobem mě vlastně překvapilo, že na publikum prostředí krematoria nijak výrazně nezapůsobilo, alespoň jsem neměl ten pocit. Hovory před a po koncertě byly stejně živé jako kdekoliv jinde, závan vzpomínky na zesnulé nebo aspoň nějaké obecné zvážnění jsem nezpozoroval. Myslím to jako zcela neutrální konstatování.
Mozartovo Requiem je vzhledem ke kombinaci hudebních kvalit a obecné obliby jednou z nejhranějších a nejnahrávanějších vokálních kompozic vůbec. Tady je nutno si říci, že jsme neposlouchali provedení srovnatelné se špičkovými nahrávkami, ale od orchestru složeného ze žáků a absolventů Základních uměleckých škol to snad nikdo ani nečeká. Důležitější se mi zdálo, že Jan Ocetek vytáhl z účinkujících zřejmě to nejlepší, co bylo možné. Provedení stálo především na rytmu, hrálo se v celkem svižných tempech a energicky. Sbor dobře artikuloval, důraz na rytmickou stránku byl hezky slyšet už v Kyrie. V kvartetu sólistů se poněkud ztrácel mezzosoprán a tenor. Dynamika byla rockově našlapaná – obřadní síň není příliš velká a když se do toho opřel sbor i s orchestrem, třásly se v krematoriu zdi.
Musím říct, že na mě koncert udělal velký dojem – kombinace hudby a prostředí udělala svoje. Přispěli k tomu sólisté, kteří zpívali z „kůru“ nad pohřební komorou. Zjevovali se za mřížemi, jen když zpívali, a po píšťalách varhan se míhaly jejich velké, přízračné stíny. Ty opouštěly prostor zároveň s odcházejícími pěvci během závěrečných slov sboru: „Se svatými tvými na věky, neboť jsi dobrotivý.“
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem (K. 626). Hudební nastudování – Jan Ocetek, Lenka Cafourková Ďuricová – soprán, Jana Plachetková – alt, Pavel Valenta – tenor, Josef Škarka – bas, Vox Iuvenalis, Mladí brněnští symfonikové. 5. 11. 2013, krematorium, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..