Requiem, krematorium a obřady bez církve

Requiem, krematorium a obřady bez církve

Provést Mozartovo Requiem – tedy mši za zemřelé – v krematoriu se může zdát jako zcela přirozená věc, ale úplně samozřejmé to není. Vox Iuvenalis přidal k jedné z nejhranějších vokálních kompozic značnou dávku koncepčního uvažování a připravil posluchačům přinejmenším neobvyklý zážitek.

Brněnské krematorium jako funkcionalistická pozoruhodnost zůstává stranou zájmu – je asi těžko představitelné, že by do něj chodily turistické výpravy podobně jako do vily Tugendhat. Z myšlenkového hlediska je přitom budova krematoria dílem, které se zdaleka neomezuje jen na funkci a krásný výhled. Je to monumentální budova, k níž se blížíme po rozlehlém schodišti a máme pocit, že cesta pokračuje skrze centrální část obklopenou špičatými pilíři vzhůru do věčnosti. „Naše doba, jež hledí se zbaviti náboženského obřadu – ve snaze vniknouti ve hloubku každého citu, – dospěla opět k zpopelňování,“ napsal ve stati O stavbě krematoria jeho architekt Arnošt Wiesner. Vox Iuvenalis provedením mše za zemřelé vnesl do tohoto nenáboženského prostoru katolickou liturgii – výsledkem byl jakýsi agnostický rituál.

Pohřby žehem byly v době vzniku brněnského krematoria (1926–1929) projevem pokrokářství a proticírkevních postojů – zjednodušeně řečeno. Uzákoněny byly v roce 1919 z iniciativy Společnosti přátel žehu (původně Společnost pro spalování mrtvol a Krematorium), která dnes slouží především jako pojistka důstojného pohřbu pro osamělé lidi. Myšlenková východiska Arnošta Wiesnera, z nichž vznikla budova brněnského krematoria, by se snad dala shrnout jako snaha vytvořit prostor pro intimní ztišení v posledních společných chvílích se zemřelým bez církevních obřadů. Z tohoto hlediska je provedení libovolného Requiem v krematoriu víc paradox než autentická dobová reflexe. Do současného duchovního mišmaše a rozšířené víry v nedefinované „něco nad námi“ však takový paradox zapadá zcela samozřejmě.

Koncert Voxu Iuvenalis měl v sobě i jistý turistický rozměr, i když to možná nebylo zamýšleno. Počet provedení Mozartova Requiem v Praze nebo ve Vídni sahá v turistické sezóně do desítek, ne-li do stovek. Skladba sama je neomylný tahák a v souvislosti s atraktivním prostorem přiláká publikum, kterému na kvalitě provedení nijak nesejde. Vox Iuvenalis ale přece jen přemýšlí koncepčněji a turistický aspekt jeho krematorního vystoupení byl spíš vedlejším efektem. Jistě se ale našli posluchači, kteří vnímali nezvyklé místo především jako dráždivě bizarní a do Besedního domu by nejspíš nešli. Svým způsobem mě vlastně překvapilo, že na publikum prostředí krematoria nijak výrazně nezapůsobilo, alespoň jsem neměl ten pocit. Hovory před a po koncertě byly stejně živé jako kdekoliv jinde, závan vzpomínky na zesnulé nebo aspoň nějaké obecné zvážnění jsem nezpozoroval. Myslím to jako zcela neutrální konstatování.

Mozartovo Requiem je vzhledem ke kombinaci hudebních kvalit a obecné obliby jednou z nejhranějších a nejnahrávanějších vokálních kompozic vůbec. Tady je nutno si říci, že jsme neposlouchali provedení srovnatelné se špičkovými nahrávkami, ale od orchestru složeného ze žáků a absolventů Základních uměleckých škol to snad nikdo ani nečeká. Důležitější se mi zdálo, že Jan Ocetek vytáhl z účinkujících zřejmě to nejlepší, co bylo možné. Provedení stálo především na rytmu, hrálo se v celkem svižných tempech a energicky. Sbor dobře artikuloval, důraz na rytmickou stránku byl hezky slyšet už v Kyrie. V kvartetu sólistů se poněkud ztrácel mezzosoprán a tenor. Dynamika byla rockově našlapaná – obřadní síň není příliš velká a když se do toho opřel sbor i s orchestrem, třásly se v krematoriu zdi.

Musím říct, že na mě koncert udělal velký dojem – kombinace hudby a prostředí udělala svoje. Přispěli k tomu sólisté, kteří zpívali z „kůru“ nad pohřební komorou. Zjevovali se za mřížemi, jen když zpívali, a po píšťalách varhan se míhaly jejich velké, přízračné stíny. Ty opouštěly prostor zároveň s odcházejícími pěvci během závěrečných slov sboru: „Se svatými tvými na věky, neboť jsi dobrotivý.“

Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem (K. 626). Hudební nastudování – Jan Ocetek, Lenka Cafourková Ďuricová – soprán, Jana Plachetková – alt, Pavel Valenta – tenor, Josef Škarka – bas, Vox Iuvenalis, Mladí brněnští symfonikové. 5. 11. 2013, krematorium, Brno.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Koncert k 690. výročí založení baziliky na Starém Brně si zcela správně hleděl téměř výhradně hudebního a duchovního obsahu. Mariánské téma, které ke kostelu patří, bylo naplněno originálním a zároveň funkčním způsobem.  více

Smíšený sbor Vox Iuvenalis zahájil včerejším koncertem jubilejní dvacátý rok své existence. Poněkud paradoxně odloženým koncertem z loňska (nekonal se pro zlomení dirigentské nohy Jana Ocetka) a repertoárově netypickou věcí – na programu byla Petite messe solennelle Gioachina Rossiniho. Pro začátek bych všem členům Voxu, vedení i sboru jako instituci popřál všechno nejlepší, zlomený vaz při všech koncertních příležitostech a ještě nejmíň pětkrát tolik. Pojďme se ale podívat na včerejší vystoupení.  více


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce