Nové album Kamelotu je současně folkové i popové, se všemi klady i zápory těchto žánrových označení. Je postavené na textech, ale pozitivně zaujme především hráčskou profesionalitou. Překvapí novými tématy, ale i opakováním důvěrně známých. Nepřekvapí jistou kostrbatostí, která k tvorbě Romana Horkého neodmyslitelně patří. A kvůli níž je vlastně více lidovým či populárním umělcem než folkovým písničkářem.
Současně s vydáním svého nového alba Babí léto poskytl Roman Horký propagační rozhovor, ve kterém mluvil nejen o tom, že život je jako role toaletního papíru („Na začátku odmotáváš pomalu, ale jak se blížíš k závěru, ubývá to strašně rychle“), ale také prohlásil: „Kdysi na Portě Kamelot zaškatulkovali mezi folk a country, ale my nic takového nejsme.“ Věta, která ve folkových kruzích vyvolala nemalé diskuse (a oživení dlouhodobých sporů o to, které album Kamelotu ještě stálo za to), nabízí několik možných výkladů a tak trochu v sobě skrývá esenci albové novinky.
Jestliže to kapelník Kamelotu myslel tak, že na počátku jeho skupina folk a country hrála, ale nyní je jí stylová košilka malá, pak proti tomu nelze nic namítat. Horký jako výborný kytarista a zpěvák znělého hlasu s pečlivou výslovností (pominu-li příliš otevřené „e“, jehož vinou slyším v titulní písni „nádhernááá babí léto“) portovní žánry skutečně přesahuje. Vždyť už album Paměť slonů z roku 2001 – to byla doba, kdy vydavatelství Universal prosazovalo sólisty před kapelami, a z Kamelotu tedy udělalo Romana Horkého & Kamelot – tíhlo k rádiovému popu a singlová píseň Dlouhá pláž splňovala parametry komerčního hitu. Ostatně i celý mechanismus propagace alba skrze singly zasílané do komerčních rádií se tak nějak vymyká trampské filosofii. V tomto ohledu tedy Babí léto skutečně nepřináší nic nového.
Minimálně patnáct let už také trvá jiná praxe. Totiž že na obalu alba sice najdeme fotografii současného Kamelotu, ale ten zůstává především koncertní sestavou. Ve studiových nahrávkách se členové skupiny střídají s přizvanými hosty a ve svém současném složení Kamelot nenatočil ani jednu z dvanácti písní. Horkého dlouholetý koncertní souputník Viktor Porkristl se na novém albu objeví pouze jako doprovodný vokalista v jedné písni, zatímco kytary si téměř kompletně nahrál sám kapelník. Naopak současná rytmika Kamelotu se na desce podílí měrou vrchovatou. A je třeba zdůraznit, že v této etapě svého neustálého hledání si k sobě Horký vybral opravdu elitní hráče se zkušenostmi z různých žánrů: Basista Tomáš Vunderle Koudelka (v bookletu alba opakovaně chybně uveden jako „Vonderle“) hrával ve Fleretu a dnes je muzikantskou i autorskou oporou B-Side Bandu. A bubeník Vladimír Třebický se vedle Kamelotu věnuje například improvizované hudbě a experimentálnímu jazzu ve skupině Next Phase. I přítomnost těchto dvou hudebníků je tedy dokladem toho, že Horkému je folkové pískoviště malé.
Úplně z jiné strany nabourává Roman Horký zažité představy o sobě jako folkovém či trampském písničkáři výběrem hostů-zpěváků. Nepřekvapí účast Petra Bendeho, který své štěstí také kdysi zkoušel – bez výraznějšího úspěchu – na Portě. S někdejší „Laurou“ a později nevýraznou popovou zpěvačkou Ilonou Csákovou už Horký také v minulosti spolupracoval. Další pozvaný, Dalibor Janda, pro mnohé esence normalizačního popu, si většinu svých hitů napsal sám, takže je vlastně písničkářem. Posledním na obalu zvýrazněným hostem je Chris de Pino, americký hráč na chromatickou harmoniku, u nás známý například z koncertů s Lacem Deczim. K tomu přidejme smyčcové kvarteto složené z členů cimbálové muziky Grajcar nebo zpěv Blanky Šrůmové (která se dnes po intenzivnější spolupráci s Kamelotem věnuje svému projektu s Janem Saharou Hedlem). Takový výběr spolupracovníků potvrzuje pokračování Horkého citátu: „Nám jde hlavně o písničku jako takovou.“
Jaká je tedy aktuální Horkého „písnička“? Kapelník Kamelotu ve zmíněném interview tvrdí, že podstata jeho písniček „není v kytaře a dalších nástrojích, to je jen prostředek, ale v textech. Ten dělá osmdesát procent výsledku“. Jenže právě texty jsou opět kamenem úrazu nového alba. Roman Horký je excelentní kytarista a zajímavý zpěvák, ale zůstává „lidovým“ textařem se všemi nešvary, které si pod tímto slovním spojením můžeme představit. Do uší i tentokrát bijí špatně kladené přízvuky („z NovéHO světa“, s božím posLEM“) i nepřirozené konstrukce („jsem hříšník velikán“ místo – zřejmě – „velký hříšník“). Samozřejmostí jsou četné gramatické rýmy (soukolí/údolí) a asonance (mobil/lovil), kombinace knižních vazeb („aniž by platil“) a básnických obratů („s okoralou kůrkou luny v nebeském soukolí“) s civilním jazykem („zahodil mobil“) a nelogickými detaily („spálil pin a kreditkartu“ – PIN přece nosíme v hlavě, nebo ne?), a to vše v rámci jedné písně (Rajské údolí). Ano, vím, že zde má jít především o obsah a ne formu (ostatně ani Zachraňte koně nebyl žádný vrchol folkové poezie), ale eklektický textařský styl Romana Horkého jistě nejen mne při poslechu ruší. Mezi nejméně povedené písně Kamelotu vůbec pak řadím ódu na Jana Eskymo Welzla s rýmem „Welzl/vlezl“ a s vykonstruovaným příběhem o tom, že „v milování není zrovna žáček, důkazem je špalír Eskymaček“. Opravdu je plození potomků to, čím český dobrodruh na severu vynikal?
Výše zmíněné výhrady však neznamenají, že by album Babí léto nebylo hodno pozornosti. Fanoušci Romana Horkého a Kamelotu na něm najdou nejen dobře zahranou muziku, ale především hitové písně důvěrně známého stylu, ať už je to úvodní Babí léto nebo závěrečný Anděl, který se ovšem objevil už na trojalbu Platinum Collection v roce 2013. Pokud jde o texty – a tentokrát myslím skutečně na obsah, nikoli na formu –, zůstává Roman Horký především trampským a folkovým autorem. Jeho neustálá fascinace přírodou a životem v ní je zřetelná z „programového prohlášení“ Rajské údolí i z titulního Babího léta. Sociální téma, další leitmotiv Horkého tvorby, se objevuje v písni Chceš to vzdát. Důležitou roli pak na albu zaujímá rodina – Roman Horký napsal písně pro další své děti (Ester, Anděl) i pro svou další ženu (Vyznání). Tentokrát však vzpomíná i na maminku (Nad Černými poli) a v jedné z nejpozoruhodnějších písní alba na babičku (Segen Gottes). Mimochodem napsat píseň v nářečí, kterým se mluvilo v Zastávce u Brna, není špatný nápad. K dotažení k dokonalosti stačilo krátit dlouhá „ů“ (tedy „nušo“ místo „nůšo“ apod.) a dlouhá „í“, což by Romanovi poradil každý bohemista-dialektolog. Další velmi silnou písní je Kavčice, také zveřejněná už na trojdiskovém výběru – o dvou kamarádech, které zatklo na základě udání Gestapo. Tedy skladba, která by se svou koncepcí výborně hodila třeba do pozitivně přijatého projektu Kotlina výrazně mladší skupiny Epydemye. Ovšem ani historické téma není ve zpěvníku Kamelotu novinkou – vzpomeňme třeba na Dopis z Borodina odkazující na napoleonské války.
Roman Horký & Kamelot – Babí léto, Warner Music 2015, 12 skladeb, celková stopáž: 46:37
Zatím nebyl přidán žádný komentář..