Kateřině Mičkové se povedlo napsat písničky, které jsou současně moderní i pevně zakotvené v tradici. Z toho, co se podařilo na albu zachytit, by posluchač vůbec neodhadoval, že dcery Mičkovy na novou píseň zpravidla reagují slovy „no fuj“.
Rózinky jsou dívčí folková skupina, která působí od září 2012 při ZUŠ Veselí nad Moravou. Tvoří ji deset děvčat, které vede maminka dvou z nich, učitelka Kateřina Mičková. Ta je také autorkou písní. V bookletu alba, které Rózinky natočily přímo ve své domovské škole, vysvětluje: „Děvčata jsou všechna z Kozojídek, malé vesničky sousedící s Veselím. Rózinky se už od prvních dnů svého života účastnily veškerého kulturního života obce. Nejdříve v kočárcích, ale velmi brzy v krojích či různých kostýmech dle požadavků akcí, do nichž jsme je my – maminky zpěvačky – a kamarádky zapojily.“ Sama Kateřina Mičková do školy jako učitelka nastoupila právě v roce 2012 a skupinu z žaček oficiálně sestavila. „Cítila jsem, že s tělesem, které mělo v mých rukách vzniknout, se nechci zabývat folklorem, i když se to ode mě asi čekalo – jsem jím odchovaná, stále obklopená, mám k němu vřelý vztah a aktivně se mu věnuji. Chtěla jsem zkusit i něco jiného. Lákaly mě dětské písně. Ale protože mě svět písní, které jsou už vydány, někým vlastněny a autorsky chráněny, trochu děsil, rozhodla jsem se psát své vlastní. Nikdy předtím jsem to nedělala a vůbec jsem nevěděla, jestli to budu umět. Nicméně se mi v tom světě slovíček a radostného podupkávání zalíbilo.“ – Delší citace je na místě – nejen proto, že je vždy zajímavé nahlédnout pod pokličku tvorby písní, ale i proto, že Rózinky se právě tímto přístupem k tvorbě stávají zajímavými i mimo svou školu, vesnici nebo region jižní Moravy.
„Skloubit představu o obsahu sdělení s hlasovými dispozicemi a muzikantskými schopnostmi deseti malých holek bývá někdy složité,“ vysvětluje Mičková téměř omluvně, ale omlouvat se není zač. Dokonce z toho, co se podařilo na albu zachytit, by posluchač vůbec neodhadoval, že dcery Mičkovy na novou píseň zpravidla reagují slovy „no fuj“ a že na zkouškách celé kapely bývá reakce „většinou podobná“. Z toho, jak se dívky písniček zhostily, sálá radost, bezprostřednost a – tam, kde malé zpěvačky přece jen malinko přehrávají – roztomilost.
Psaní písní pro děti je opravdu náročná disciplína a mnozí si na ní vylámaly zuby. Už kvůli odvaze bychom měli před Kateřinou Mičkovou smeknout. Jenže písničky, které skládá, vůbec nejsou špatné. Některé sice mají předvídatelné – až kolovrátkové – melodie (Školomilná), ale to k tvorbě pro děti tak nějak patří. Celek, i díky pestrým aranžím, nejen neuráží, ale poslouchá se velmi příjemně. Děvčata mimochodem nehrají jen na obligátní „hudebkové“ nástroje – flétny zobcové a příčné, house, akordeon, violoncello – ale také na vozembouch, kazoo nebo v poslední době velmi populární ukulele. Dospělí muzikanti se na albu podíleli jen minimálně – kromě učitele Jiřího Kováře na klavír je to pouze ve dvou písních opět Kateřina Mičková (housle, respektive kytara). Jinak je vše v rukou a hrdlech mladých muzikantek a zpěvaček.
Čím mě však album opravdu nadchlo, jsou témata písní a jejich zpracování. Kateřině Mičkové se totiž povedlo napsat písničky, které jsou současně moderní i pevně zakotvené v tradici. Projevuje se to už ve formě – na albu vedle sebe zazní obecná čeština i infinitivy končící na „‑i“, archaismy („zhúbce“) i nejsoučasnější výrazy („dovča“), výrazy moravské („mama a tata“) i silně nemoravské („nemůže se nikdo mejlit“). Příznačná je „archaicko-současná“ věta „Nepotkáš holek, kluků, všichni jsou na Facebooku“. Ruku v ruce s formou jde i obsah: Na jednu stranu témata, která mohla zajímat děti před sto lety stejně jako dnes. Obraz dvou „mladých“ líbajících se pod jabloní a kolem dovádějících zvědavých děvčat v Ukecaném ptáčkovi je takřka archetypální („Už to bude, už se budou líbat!“). Dívenka se sirkami je léty prověřený andersenovský příběh. Co Čech, to muzikant je vtipně pojatý exkurz do životopisů našich předních skladatelů. Já se ptám je docela obyčejná písnička pro děti o světě plném zázraků (zpívající ptáci, padající déšť, zlaté obilí). Proti tomu stojí například píseň Školomilská o vysněných povoláních (od farářky až po šoubyznys: „Po vzoru tatínků založit skupinku, zpívat a hrát jako Rammstein!“) nebo Tuzemská dovolená, píseň o tom, že nejlepší je to na Mácháči, protože v cizině „vzduchem lítaj mouchy tse-tse“. Jeden zajímavý detail: Rózinky sice nehrají folklor (a když z něj mají v písni Co Čech, to muzikant citovat, zahrají úryvek z jednoho z největších hitů od Čechomoru), ale v některých momentech odkazují k práci na poli, což je jedno ze základních témat nejen moravských lidových písní. Tíseň zahrádkáře je například skladbička o problému, který i na začátku 21. století trápí obyvatele jihomoravského venkova – o boji s mandelinkou bramborovou. „Zespodu listu každý den larvy, když ho rozmáčknu, prsty to zbarví,“ popisují děvčata nepříjemnou zkušenost, kterou jako malý prožíval i autor tohoto článku.
Nejvýraznější momenty alba? Velmi se povedl Ukecaný ptáček (včetně „divadelních“ vsuvek), výborní jsou Bubáci (jedna z nejvýraznějších melodií alba) a velmi mě bavily úvodní verše dějepisné písně 863 („V zemi zvané Morava, kde pohan snídal pohana“). Ale album Rózinek je silné a hodné pozornosti jako celek. Zasadíme-li je do širšího kontextu tvorby pro děti, mají blízko k laskavé a přitom chytré tvorbě Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka (píseň Lenivá letní mi zní opravdu velmi svěrákovsky) a tvoří protipól drsnějším písním Kašpárka v rohlíku nebo „vracejícího se Pískomila“.
Kateřina Mičková v bookletu píše, že albem chtěla „zachytit nekonečnou radostnost a dychtivost dětství“. Povedlo se to a Rózinky snad budou mít jednou nač vzpomínat. Je pravděpodobné, že se budou už za pár let věnovat jiné hudbě a jiným aktivitám („Už to nebudou malé veselé školačky, ale slečny,“ správně píše jejich učitelka a matka dvou z nich). Ale třeba bude tato aktivita na ZUŠ Veselí pokračovat a přijde nová generace Rózinek a vzniknou nové písničky. Kateřina Mičková by s psaním rozhodně neměla přestávat.
Rózinky, vydavatel: Indies Happy Trails 2014. 13 skladeb, celková stopáž: 41:16
Vláďa Myšák Žalkovský
6. květen 2015, 18:09Helena
11. leden 2016, 14:38