Ačkoliv soudobá tvorba zaujímá v brněnském hudebním životě pevné místo – což je patrné z úctyhodného počtu premiérovaných děl za poslední léta – moderní tvorba stále představuje černou ovci nejen brněnské, ale obecně české hudební produkce vůbec. Soudobá díla se se svým odlišným hudebním jazykem mohou jevit jako stěží docenitelná, zbytečně úsečná, nemelodická, hrubá, a především jako troufalá snaha žijících skladatelů o vyrovnání se s odkazy Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta nebo třeba Johannesa Brahmse. Koncert Filharmonie Brno s názvem Lidové písně však prezentoval nezvykle vlídnou tvář současné hudební tvorby a ukázal posluchačům, že nejsou pouhé dva póly artificiální hudby – ryze libozvučný starý styl a agresivní, disonantní styl nový. V chodbách Besedního domu tedy konečně zavál čerstvý vzduch.
Těžištěm večera byly Lidové písně skladatele Luciana Beria v podání mezzosopranistky Ivy Bittové. Zdánlivě moderní dílo však dramaturgové obalili měkkými polštáři skladeb prověřených léty. Program otevřela symfonická báseň Leoše Janáčka Šumařovo dítě, po které následovalo právě oněch jedenáct písní cyklu Folk Songs inspirovaných lidovou tvorbou různých končin světa. Symfonie č. 2 C dur Roberta Schumanna pak hudební večer uzavřela. Orchestr Filharmonie Brno řídil Case Scaglione.
Z výčtu skladeb, které při koncertu zazněly, je zřejmé, že zatímco se dramaturgové snaží nabídnout posluchačům díla nová a svěží, myslí stále na početnější skupinu milovníků starší hudby. Vzhledem ke koncepci večera není v tomto pohledu co vytknout. Je ale více než smutné, že i když měl koncert vysoké aspirace (o čemž vypovídá mj. i zájem celostátních médií), výsledek zůstal daleko za očekáváním.
Orchestr jako by se neustále nebyl schopen dohodnout, kdy přesně má začátek hudební fráze přijít. Nástupy hudebníků byly často natolik laxní, intonačně a rytmicky nepřesné. Člověk až žasnul, že se dílo vůbec vykutálelo ze startovní čáry. Unavená tremola, letargicky se valící jedno přes druhé, problematická intonace náročnějších částí skladeb, nejednotná pizzicata s nechtěnou ozvěnou nebo nezamýšlená polyfonní ritardanda, která nezřídka působila jako sled okamžitých imitací – to vše se bilo s často brilantními závěry frází, skvělou dynamikou, nebo u sólových nástrojů s nezřídka zajímavým a promyšleným výrazem interpretace. Ani o jednom z děl se bohužel nedalo prohlásit, že by se jej interpretační nešvary netýkaly. Pokud se však stejná chyba objevila vícekrát za sebou – jako se tomu stalo například u velmi delikátního a jemného melodického zdvihu ve třetí části (Adagio espressivo) Schumannovy symfonie – jen stěží se může hráč odvolávat na nenadálý kiks nástroje. Ačkoliv většinou první housle tvoří páteř Filharmonie Brno, v tomto případě se v sekci objevilo nejvíce chyb, nedostatků a přešlapů. Dokonce i jinak výtečný koncertní mistr – houslista Pavel Wallinger – se tu a tam nevyhnul nechtěnému poskakování smyčce nebo nežádoucímu třesu. Pokud bychom měli dát povedené a ty méně podařené části koncertu na pomyslnou váhu, Filharmonie Brno by bezpochyby vyšla jako vítěz, s výsledkem by však těleso takového věhlasu a možností spokojeno být nemělo. Je třeba ovšem kostatovat, že dirigent Case Scaglione vedl orchestr velmi důkladně a jeho energické uchopení Schumannovy symfonie, kterou navíc řídil zcela bez notového materiálu, bylo příkladné.
Hlavním lákadlem večera však byla bezesporu Iva Bittová a její interpretace tvorby skladatele 20. století Luciana Berii. O poznání intimnější díla, která častokrát využívala orchestr pouze jako drobnou kulisu v pozadí hudební sazby, dokázala, že hudba 20. století dovede být současně svěží a moderní, a přitom melodická i srozumitelná. Velkou měrou je to způsobeno koncepcí skladeb a Beriovou snahou o propojení dvou odlišných hudebních světů. Lidové písně totiž nejsou pouhou stylizací, ale vycházejí přímo ze skutečných písní širého světa. A někdy jimi i jsou.
Povedlo se tedy Ivě Bittové oslovit posluchače dílem, které se na hudebních pódiích nevyskytuje v rámci staré, avšak ani nové hudby? Bittová výtečně pracuje s výrazem, dynamikou a celkovou náladou projevu. Více než v Besedním domě by však zpěvaččin projev - oscilující mezi brilantním uchopením záměru skladatele a neřízenou hysterií - fungoval v intimnějším prostředí menšího hudebního sálu. Bittová dokázala bezpochyby zaujmout velmi jemným, takřka šeptaným hlasovým projevem a mocně rozvibrovanými pasážemi a to vše nanejvýš přirozeně a v nečekaném, okamžitém kontrastu. Jen škoda, že posluchači v zadních řadách nebo na balkonech nejspíše přišli o značnou část zpěvaččina projevu. Navíc osobní kontakt s posluchači se zdá být motorem zpěvaččina výkonu, a tak by intimnější prostředí patrně vyhovovalo více oběma stranám. Z hlediska samotné interpretace však není Bittové co vytknout – plynulé přecházení mezi anglickým, italským nebo francouzským jazykem dokázala zpěvačka vždy okořenit zcela odlišným pojetím zpěvu. Interpretace se tak pohupovala od uměřené anglické, přes živelnou italskou až po horkokrevnou kočovnou melodiku zpěvu. Nešlo také přehlédnout, že zpěvačka užívala noty pouze jako nezbytné opory a většina hudebního projevu tryskala přímo z jejího zanícení.
Koncert Filharmonie Brno svým lidovým a bezmála až kabaretním uchopením určitě nebyl určen každému. Navzdory všem interpretačním nedostatkům se jednalo o svěží a konečně netradiční příspěvek v hudebním kalendáři Brna.
Leoš Janáček: Šumařovo dítě; Luciano Berio: Folk Songs; Robert Schumann: Symfonie č. 2 C dur; mezzosoprán Iva Bittová; dirigent Case Scaglione; Filharmonie Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..