Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.

Navzdory označení „komická opera“ není Straussův Růžový kavalír žádná bezbřehá taškařice. Kromě humorných momentů posměšně poukazujících na šovinistickou morálku a samolibé křupanství barona Ochse z Lerchenau (doslova Vola ze Skřivanova), obsahuje dílo také hluboce lidské a až svíravě hořkosladké momenty o pomíjivosti života a neúprosném toku času. I z těchto důvodů měl libretista Hugo von Hofmannsthal obavy, zda nebude dílo pro řadové návštěvníky operních dómů příliš delikátní. Richardu Straussovi na tom však záleželo pramálo a v tom nejlepším slova smyslu bezohledně vůči „obecnému davu“ zhudebnil Hofmannsthalovo libreto s humorem, lehkostí, vtipem, ale i zádumčivostí, melancholií a něžností, kterou si vyžadovalo. I díky tomu je režie Růžového kavalíra výzvou i pro největší režiséry.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_01

Stávající šéf brněnské opery Jiří Heřman se právě na oné hranici chladně realistického a rozjímavě poetického, takřka snového světa pohybuje často. Jako příklad stačí jmenovat poslední nastudování Příhod lišky Bystroušky, uvedených v rámci festivalu Janáček Brno 2018, které přineslo v Heřmanově režii zcela nový, snivý, takřka vzpomínkový charakter s jemným nádechem melancholie. Zasazení, které by u Bystroušky málokdo čekal, fungovalo svým uměřeným balancováním mezi oběma těmito póly lépe než mnohá klasická a realističtější nastudování. S podobnou vnitřní estetikou se režisér chopil i Růžového kavalíra. Ačkoliv se dá polemizovat, zda se vizuální stránka neinspirovala představením Vlámské opery z roku 2013, typicky heřmanovskou práci s rozličnými prvky díla nelze přehlédnout a je pevným základem recenzovaného představení.

Režisér zůstal věrný původnímu zasazení příběhu do Vídně 18. Století. Rozměrný, světlý a nepřirozeně prázdný pokoj se štukovanými zdmi však na scéně dýchá přiznanou divadelností. Přestože je samotná výprava až na pár drobností spíše vyprázdněná, našel režisér způsob, jak s její pomocí nenásilně a přirozeně vykreslit duševní pochody a stavy postav. A významotvorným prostředkem se inscenátorům stalo světlo. Ačkoliv svícení je přítomno téměř v každé produkci, režisér spolu se scénografem Tomášem Rusínem šli nyní mnohem dál. Hned v úvodní scéně prvního dějství vévodí pokoji maršálky dvojice velkých, ze zadní části jeviště nasvícených oken a masivní zavěšené zrcadlo polepené stříbřitým alobalem. Ačkoliv se to na první pohled nemusí jevit jako nic úchvatného, přímo v Janáčkově divadle se jednalo o esenciální součást představení. Proměnlivé světlo nejenže určovalo den či noc, ale v srdceryvných částech, kdy maršálka hořekovala nad svým osudem, výtečně dokreslilo náhle melancholickou a křehkou scénu. Ostatně také absence světla hrála v Heřmanově vizuálním pojetí důležitou roli: při slabém osvětlení jeviště pokreslily šrafy z okenních tabulí podlahu stínem tak, že scénický prostor se najednou zdál být dvakrát bohatší. Rovněž barva světla dokázala zcela přirozeně změnit celkové vyznění scény, ať se již jednalo o tmavou modř nebo jedovatou zeleň při Ochsově svádění převlečeného Octaviána. Závěrečné scény evokující náhle antické motivy byly příslovečnou třešničkou na dortu. Světelný design Daniela Tesaře zaslouží velké a plné uznání. Také kostýmy Zuzany Rusínové se k jinak převládající bílé a šedé barvě bezvýhradně hodily a zapadaly do režisérovy snové vize Straussovy opery.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_02

Žádná operní inscenace - byť by byla režijně sebelepší - se však neobejde bez kvalitního pěveckého obsazení. Nároky, které Růžový kavalír na pěvce klade, vyžadují špičkové sólisty a v ideálním případě i schopné herce. Na premiéře se v hlavních rolích představili Alžběta Poláčková (maršálka), Václava Krejčí Housková (Octavián), Jan Šťáva (Ochs), Jana Šrejma Kačírková (Sophie) a Daniel Čapkovič (pán von Faninal, otec Sophie). Toto se ukázalo jako obsazení více než šťastné. Výborná Poláčková dokázala přecházet mezi rozpustilým škádlením mladého Oktaviána a hloubavými, tesknými a křehkými polohami s naprostým pěveckým nadhledem a osobitou elegancí. Neméně povedená byla také postava Sophie v interpretaci Jany Šrejmy Kačírkové; její jemná bytůstka, upřímně šokovaná Ochsovým hulvátstvím, byla nejen intonačně, ale především výrazově zcela věrná předloze. Naléhavost v hlase, se kterou prosila Oktaviána o pomoc, byla až k zajíknutí se uvěřitelná. Náročnou dvojroli zvládla bezchybně také Václava Krejčí Housková, která se prokázala nejen pěvecky, ale i herecky. Její komické svádění chlípného barona vyvolávalo u návštěvníků zasloužený smích. Nelze však opomenout hlasové kvality pěvkyně, které se nejvíce projevily přirozenou bojovností ve vypjatých chvílích. Pro mne nicméně zůstal největší hvězdou večera Jan Šťáva v roli barona Ochse. Navzdory hrubému chování a nízkým pudům postavy dokázal zpěvák nalézt ideální hranici mezi šarmem a hrubiánstvím. Šťávův Ochs tedy ve své podstatě velmi připomíná barona tak, jak si jej dle korespondence představoval sám Strauss – v srdci hulvát, ale navenek stále reprezentativní, venkovský, ale i schopný patřičně se chovat. Šťáva neudělal z Ochse jen lačné monstrum, ale dal mu i jistý rozšafný šmrnc. Přičteme-li k tomu bezchybně zazpívané náročné árie, jednalo se o více než pozoruhodný pěvecký a herecký výkon. Povedené byly však také výstupy menších rolí, jako například Ondřeje Koplíka, Jitky Zerhauové, Petra Levíčka či výše zmíněného Sophiina otce v nastudování Daniela Čapkoviče.

Orchestr pod vedením Roberta Kružíka hrál spolehlivě, i když místy zakolísal intonačně. Naneštěstí tomu tak bylo v těch nejobnaženějších částech partitury u sólových hlasů. Závěr prvního jednání proto působil poněkud rozpačitě a ani konec toho třetího nebyl úplně bezchybný. Na druhou stranu bylo slyšet, že Kružík si dal s nastudováním a s celkovým vyzněním partitury velkou práci. A tak se dá tušit, že další provedení se obejdou bez těchto drobných škobrtnutí. Především v napjatých a zádumčivých momentech Kružíkovo uchopení excelovalo i při premiéře.

Národní divadlo Brno pokračuje v uvádění povedených operních inscenací a lze s klidným svědomím říct, že po Hoffmannových povídkách kvalita pranic nešla dolů. Někomu možná nebude poetická režie Jiřího Heřmana vyhovovat, avšak výtečné pěvecké výkony ocení všichni diváci.

autor: Richard Strauss

libreto: Hugo von Hofmannsthal

hudební nastudování: Robert Kružík

dirigent: Robert Kružík, Ondrej Olos

režie: Jiří Heřman

scéna: Tomáš Rusín

kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová

sbormistr: Klára Složilová Roztočilová

dramaturgie: Patricie Částková

asistent režie: Blaha Otakar

 

Maršálka Marie Thérèse: Alžběta Poláčková j. h.

Octavian, hrabě Rofrano: Václava Krejčí Housková

Baron Ochs auf Lerchenau: Jan Šťáva

Sophie von Faninal: Jana Šrejma Kačírková

Pán von Faninal: Daniel Čapkovič j. h.

Marianne (duena): Daniela Straková-Šedrlová

Valzacchi: Petr Levíček

Annina: Jitka Zerhauová

Notář (1. děj.) / Čeledín (3. děj.): Robin Červinek

Italský zpěvák (1. děj.) / Hospodský (3. děj.): Ondřej Koplík

Kloboučník: Tereza Merklová Kyzlinková

Prodejce mazlíčků: Ivo Musil

Majordomus u Faninalů: Michael Robotka

Policejní inspektor: David Nykl

Majordomus Maršálky: Pavel Valenta

4 lokajové: Zdeněk Nečas, Martin Pavlíček, Petr Karas, Martin Kotulan

4 číšníci: Martin Pavlíček, Robert Musialek, Petr Karas, Martin Kotulan

Premiéra 29. listopadu 2019, 19:00, Janáčkovo divadlo

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Po dvou týdnech od uvedení Mahlerovy Písně žalobné se do prostor Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno s podobně ambiciózním programem. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese koncertně provedla kompletní oratorium Mesiáš Georga Friedricha Händela. Nastudování aranže vytvořené Wolfgangem Amadeem Mozartem se společně s orchestrem ujal Slovenský filharmonický sbor pod vedením Jana Rozehnala, a čtveřice sólistů ve složení Jana Sibera (soprán), Václava Krejčí Housková (mezzosoprán), Christoph Prégardien (tenor) a Lukáš Bařák (basbaryton).  více

Nejčtenější

Kritika

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více