Zábavná, milá, pozitivní a opravdu pohádková – nová brněnská inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča potěší a pobaví. Jiří Heřman při její režii naplno projevil dosud spíše skrývané komediální sklony.
Sobotní premiéra v Mahenově divadle potvrdila dvě věci – že skutečnou osobnost, kterou Heřman nesporně od počátků je, není možné si natrvalo zaškatulkovat jen do jedné přihrádky. A že českou operní klasiku držet v naší moderní době v hlavním repertoáru - bez předsudku, že už je moc stará a nezajímavá - s naprostou samozřejmostí lze. Stačí „jen“ jediné: připravit ji tak dobře, tedy nápaditě a nenásilně, jak se to v tomto případě inscenačnímu týmu Národního divadla Brno povedlo. Spolu s Jiřím Heřmanem jde ještě především o dirigenta Jakuba Kleckera, který rozhýbal hudbu k plnosti invence i zvuku, v šíři i plynulosti, s jistotou a s chutí. Partitura je oběma pány, tedy pro poslech i pro pohled, přečtena přesně a pěkně - hudba se pojí s děním na scéně v celkovém dojmu i v mnoha detailech až dojemně krásně.
Jaký bude mít inscenace tón, je jasné hned od začátku. Na jevišti začíná příběh ještě dlouho před předehrou a pokračuje při ní, aby vlastní děj opery mohl pak mít bez přerušení o to větší odpich. Děti na školním výletě, které si režisér přidal (ale není to nic, co by působilo svévolně), procházejí zámkem a setkávají se s kněžnou, ovčákem, s venkovským lidem, s Káčou a hlavně se všudypřítomnými čerty. Školáci občas přihlížejí, občas jsou spoluaktéry pohádky. Současnost a oživlé příběhy se prostupují a mísí bez jakéhokoli zaváhání, s uvolněnou a bohatou fantazií, nikoli jako snové, ale skutečné, v jedné realitě, která je zároveň neskutečná, výsostně divadelní. Dvořákova hudba v této opeře dává nadstandardně velký prostor rozehrání choreografie. Jejím autorem je Mário Radačovský. Příležitost je využita beze zbytku: v pestrém sledu proměn přichází řada na mnohé nápady, režii a choreografii se v naprosté jednotě podařilo rozpohybování všech na jevišti v reji, který nemá hluchá místa.
Sólisté první premiéry tvořili vyrovnaný tým, nikdo pěvecky zbytečně nedominoval a nestrhával na sebe ani herecky pozornost: Káča Václavy Krejčí Houskové je sveřepá a s přehledem brzy opanuje situaci i v pekle. Ovčák Jíra v podání měkce a civilně zpívajícího Aleše Voráčka není žádný přehnaný hrdina, ale normální sympaťák. Jako čert Marbuel zaujal hlasem i hraním nový člen souboru Roman Hoza. Dobře vybaveni jsou ke svým úkolům i Jan Štáva a Josef Škarka, Jitka Zerhauová i Marta Reichelová. Nenápadně, ale přesto jednoznačně mají všichni na prvním místě komplexní divadlo, nikoli sólové zpívání. Aniž by zpěv přišel zkrátka. Důkaz, že Jiří Heřman strhl všechny zúčastněné jedním směrem a že je zaujal.
Inscenace naštěstí zůstává u dostatečně tradičně pojaté výtvarné stránky. Stojí za ní scénograf Pavel Svoboda a autorka kostýmů Alexandra Grusková. Čerti a čertice jsou opravdovými pekelníky, ale vlastně neškodnými, vesničané jsou vesničany, zámek má v dětských očích veliké místnosti. A v pekle jsou kotle, v nichž se někdo vaří, a na zem se z něj vylézá poklopem, z kterého se čoudí. Opera je v souladu s hudbou v celkovém pojetí a dojmu roztančená, barevná, veselá, na správných místech postraší anebo zjihne. Vyznívá radostně. Za všechny zábavné epizody a přesně naaranžované obrazy snad alespoň jedna scénka: kněžna v očekávání brzkého příchodu pekelného trestu zpívá svou jímavou sebereflexi. Pavla Vykopalová je přesná a vynikající. Tři malí kluci ze skupiny výletníků, kteří jsou náhodou u toho, krčí ve snaze o empatii trochu chápavě a trochu bezradně rameny, ale zároveň sahají do baťůžků, plně zaujati svačinou a lahvičkou s pitím.
V Brně hrají Čerta a Káču v Mahenově divadle. Janáčkovo divadlo se zřejmě na jaře na nějakou dobu zavře, a tak inscenaci připravili už rovnou v prostoru pro operu obecně spíše náhradním. I když je tato starší scéna mnohem menší a možná připravila souboru při realizaci některé komplikace, tak právě tomuto projektu, který by mohl mít rodinné poslání, o něco intimnější rozměr hrací plochy rozhodně prospívá a sluší. Někdy se poslední dobou říkává, že české opery z 19. století bude čím dál těžší hrát, že o ně nebude setrvalý a dostatečný divácký zájem, protože prý začínají působit naivně a antikvovaně. Dvořákova pohádka Čert a Káča má v sousedství například Smetanových vážnějších děl svým charakterem, žánrem a ustrojením samozřejmě výhodu. Ale snad i obecněji, bez zdůrazňování takové výhody, může být právě tato nejnovější inscenace vzata za příklad toho, že není nezbytně nutné všechna sto a víc let stará díla v zájmu současného pochopení a návštěvnosti pokaždé hodně aktualizovat, vykládat, přizpůsobovat, přetvářet a zpřístupňovat – ale že stačí talentovaně vyhmátnout jejich krásu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..