V podmanivě semknutém programu vystoupila Filharmonie Brno po dlouhé době pod vedením dirigenta opravdové světové extratřídy a výsledek byl znát. Šlo o dosavadní interpretační vrchol sezóny.
V pořadí teprve druhý abonentní koncert prvního orchestrálního cyklu Filharmonie Brno v Janáčkově divadle byl koncipován jako cosi tajuplného, vzácného a zvláštně sjednoceným způsobem prosvětleného. Nutno uznat, že spojení Berliozova Harolda v Itálii, Messiaenových Zapomenutých obětí a Lutosławského Koncertu pro orchestr je opravdu mistrovským dramaturgickým kouskem, a to nikoliv díky odvaze či náročnosti programu, nýbrž naopak proto, s jakým citem spojuje zdánlivě nesourodé partitury do srozumitelného působivého celku, který nejednomu z přítomných otevřel nové obzory hudební krásy a uměleckého prožitku. Čím dál více se zdá, že jsme díky dramaturgické práci Vítězslava Mikeše svědky něčeho nesmírně cenného a světově významného. Světový rozhled býval pro Brno charakteristický, lokální zabedněnost a pohodlnost tu nemívala místo. Zdá se, že se kulturní Brno vrací tam, kam patří.
Bylo by však chybou zůstat jen u programu: ten sice letos nastartoval rázně Moravským podzimem a síla prožitku graduje koncert od koncertu, v nesrovnatelně větší nejistotě se ale pohybuje obsazení šéfdirigentského stupínku. Po odchodu Aleksandara Markoviće zůstává prázdný a hned tak se na tom nic nezmění. Ke spolupráci, tentokrát jednorázové, byli letos přizvání všichni čtyři žijící dosavadní šéfdirigenti, což ale představuje přínos jen u některých z nich a možná úskalí tohoto postupu ukázalo i působení takového Petra Altrichtera, jenž rozhodně patří k těm šťastnějším volbám. Svým temperamentem dokázal minulý týden rozhýbat partitury Jana Nováka, B. Martinů i S. S. Prokofjeva a koncert to byl zdařilý, zároveň ale byla patrná oboustranná smířenost s určitými interpretačními nedostatky. Člověku už začalo být smutno z toho, jak nízko leží hráčské meze a potažmo i hrdost našeho orchestru, když tu náhle...
Třiatřicetiletý americký dirigent Case Scaglione působil jako opravdové zjevení a zároveň protipól impulsivního Altrichtera. Jedním jediným přesným gestem dokázal v orchestru vytvořit takové soustředění, zaujetí a ponor, jako by neměl taktovku, ale kouzelnou hůlku. I na tomto koncertě si většina hráčů sáhla na svůj interpretační strop, ten byl ale posunut výrazně výš, a to nikoliv nějakým radostným zaujetím, které zase opadne, ale charismatickým a inteligentním dirigentským vedením. Až si člověk místy vzpomněl na ten pocit, kdy hostující orchestr exceluje po všech stránkách a akusticky nesnesitelné Janáčkovo divadlo najednou tolik nevadí.
Berliozův Harold v Itálii zazněl netypicky na úvod a v jeho violovém partu se zaskvěla Kristina Fialová, vynikající mladá sólistka, která dokázala vytvořit patřičně zasněnou atmosféru sytým znělým tónem a absolutní zvukovou vyrovnaností a kázní bez sebemenších zaváhání, třesů či poryvů. Orchestr hrál pod precizním gestem dirigernta Scaglioneho krajně koncentrovaně, žestě s nebývalou barevnou jednotou, dřeva o třídu výrazněji a pregnantněji, než je obvyklé. Tradičně a po zásluze chválený hobojista Vilém Veverka předvedl krásná unisona s jinými nástroji, mimo jiné i se sólovou violou. Celkově vyzněl Berlioz nezvykle svěže a barevně, což muselo být v neznějícím prostoru divadla obzvláště hráčsky náročné.
Po přestávce zahájil Scaglione krátké Zapomenuté oběti, osobitou orchestrální prvotinu Olivierra Messiaena, dlouhým tichým rozjímáním, což bylo přesně to, co orchestr i publikum potřebovalo. Obavy z prostoru i tělesa byly tytam a bylo hned jasné, že toto podání této statické a tiché hudby si uchová strhující podmanivost až do konce. Ve výbušné střední části excelovala jinak spíše nevzrušivá bicí sekce, překvapivě jakoby bez života.
Lutosławského Koncert pro orchestr je jednou z nejefektnějších poválečných skladeb pro velký orchestr a Scaglione se nesmířil s žádnou polovičatostí, kompromisním tempem či opatrným projevem. Zřetelně se ukázalo, jak fantasticky může orchestr znít, když se důraz přenese z bezchybné hry na výrazový, inteligentní a rytmicky i dynamicky exponovaný projev. Trubky mohly trochu přidat, ale i tak se překonávaly. Pro horny se žádná složitost nezdála jako neřešitelná, díky jejich zápalu byly občasné kiksy předem odpuštěny jako okrajové. Trombóny a tuba se ne vždy sešly intonačně, ale tak energický a sytý zvuk u nich člověk také dlouho nezažil. Smyčce ve střední části vivace obtížně stíhaly raketové tempo, ale stíhaly, až na jeden takt zezačátku v primech byly víceméně jednotné, což je v takto náročné skladbě sám o sobě úspěch. Lutosławského náročný a virtuózní koncert ukázal potenciál okamžitého pronikavého zlepšení za předpokladu kvalitního dirigentského vedení. Tímto způsobem, a ideálně zřetězením třebas tří takto exponovaných koncertů se skvělými dirigenty, lze hmatatelně a víceméně okamžitě zlepšovat úroveň orchestru. Naopak výkonnostní výkyvy unavují a kazí motivaci.
Nelze považovat za pravděpodobné, že by mladý Scaglione nebo někdo mu podobný stál o to pracovat s brněnským orchestrem v pozici šéfdirigenta. Cestuje po celém světě a setkává se s dobře připravenými orchestry, které jsou lačné po zajímavých i náročných interpretačních finesách. Má-li orchestr přežít v dobré formě období bez šéfdirigenta odpovědného za stálou interpretační kvalitu, je třeba o to důsledněji dbát na špičkovou techniku, ale také nemůže takový „nehlídaný“ orchestr dirigovat jen tak někdo. Nebude asi možné na každý koncert zajistit kapelníka Scaglioneho formátu, je ale nezbytně nutné vyhýbat se těm průměrným, kterým by za normálních okolností (odpovědný šéfdirigent ve funkci, alespoň průměrný sál, vyšší počet koncertů) taktovka tu a tam patřila přinejmenším ze zdvořilosti či za zásluhy. Anebo se nabízí možnost angažovat některou z mladých světových hvězd, které si na pár sezón rády vyzkouší soustavnou práci s velkým symfonickým orchestrem. Pokud ale budeme trvat na tom, že šéfdirigent musí být být Čech v letech a s bohatými zkušenostmi, budeme tu takto i za čtyři roky, kdy už by měl fungovat nový koncertní sál, naříkat nad tím, že je jeden koncert vynikající a jiný mizerný.
Jediná repríza programu se uskuteční dnes, v pátek 5. února 2016 od 19:30 v Janáčkově divadle.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..