Po dvojici koncertních lahůdek v únoru a březnu (Wynton Marsalis, Gregory Porter) se naplno rozjíždí JazzFestBrno. Nabitý program rozložený už tradičně do čtyř dubnových týdnů zahájilo představení pražského jazzového vokálního sextetu Skety a koncertní hold zpěváka Ondřeje Rumla a Matej Benko Quintetu písním Ježka, Voskovce a Wericha.
Postava Jana Daleckého v obleku s motýlkem k JazzFestu neodmyslitelně patří, stejně jako jeho stručný a zasvěcený úvod ke každému koncertu. Vystoupení mladých pražských jazzmanů sdružených do vokálního ansámblu s vtipným názvem Skety uvedl mimo jiné odkazem na New York Voices a Singers Ulimited, ale srovnání se špičkami jazzového a swingového zpěvu se ukázalo být zcela na místě. Přestože existují už sedm let, výrazněji o sobě dávají vědět až v posledních dvou sezónách; impulsem pro větší intenzitu společné práce na tomto projektu byl úspěch na soutěži Vokal Total v rakouském Grazu v červenci 2014. Prestižní ocenění The World Swingle Award a následná pozvání na festivaly v Austrálii a na Tchajwanu odstartovalo intenzivnější období práce na repertoáru a iniciovalo vydání eponymního debutu Skety: A-Cappella Jazz Sextet. Na album se jim na HitHitu složilo skoro tři sta lidí, vyšlo loni v květnu.
Iniciátorka vokálního sextetu, jinak sólistka projektu Tribute to Bill Evans a Soundcolor Veronika Vítová o Sketách říká, že měla dlouholetý sen o podobném sdružení a brala jej – podobně jako ostatní – jako odpočinek a zábavu v jednom. Všichni tři pánové a tři mladé dámy jsou do společného zpěvu zjevně nadšení, ač jako profesionálové působí v mnoha dalších (nejen jazzových) sestavách. Zpěvačka a klavíristka Alice Bauer je sólistkou OPSO Pavla Klikara, s Okamžitým filmovým orchestrem svého bratra Varhana nazpívala mj. jeho pseudobarokní árii pro Formanův film Goyovy přízraky. Vokální pedagožka Marta Kloučková je protagonistkou vlastního MK Jazz Projectu a kapely Nano Illusions, kytarista Michal Strnad hraje a zpívá s kapelami Slightly Bended a Backbeats, trombonista Štěpán Janoušek hraje v Big Bandu Českého rozhlasu, v kapele Mocca Malacco a učí na konzervatoři Jaroslava Ježka. Hudebně renesanční osobností a nenápadným dominátorem sestavy je klavírista, textař, aranžér a autor filmové hudby Petr Wajsar (syn šansoniérky Věry Wajsarové). Autor podstatné části repertoáru Sket, původních kompozic i autorských úprav.
Těmi také koncert v takřka klubovém, příjemně potemnělém prostředí brněnského „Provázku“ Skety rozjely: na rozezpívání si daly The Night Before od Beatles, Sermonette neboli „kázáníčko“, Oleo Fugue jako průnik motivů z Olea Sonnyho Rollinse a Rhythm-A-Ning Thelonia Monka, vycizelovanou vzpomínku na Pink Floyd a Kaleidoskop (výjimečně v úpravě Alice Bauer). Parádní a skvěle ladící vokální exhibici „tři na tři“ s vybíhajícími sóly, scatovými (jak jinak) a beatboxovými pasážemi a zjevnou pohodu a radost ze společného zpívání bylo potěšením si vychutnat i jako posluchač a divák. Wajsarova schopnost kompilovat podle potřeby hudební témata a motivy (zdaleka ne pouze jazzových) standardů a „famous melodies“ do nových útvarů se ve „sketím“ podání stává půvabným a libozvučným novotvarem s výborně promyšlenou gradací a přitom s dobře patrným nadhledem a zjevným smyslem pro humor. Skety s úspěchem prodaly legendární Heftiho Li’l Darlin’ proslavenou Countem Basiem, hit Slima Gaillarda Flat Feet Floogie i crazy předělávku znělky Zdeňka Lišky k televiznímu seriálu – Návrat majora Zemana.
Prvním výraznějším veřejným vystoupením vokálního sextetu Skety bylo účinkování v přímém přenosu slavnostního večera Českého lva v roce 2011. Když si ho letos v březnu opět zopakovali, Petr Wajsar připravil vtipnou směs History of Film Music asi z dvaceti filmových hudebních melodií (od Alfreda Newmana přes Harolda Arlena, Elmera Bernsteina, Montyho Normana, Billa Contiho, Nina Rotu, Ennia Morriconeho až po Hanse Zimmera). Přesto jsou Skety podle mého nejsilnější a především nejosobitější ve vlastní autorské tvorbě, kterou by měly začít ve svém repertoáru postupně preferovat. Na brněnském vystoupení patřil k jednoznačně nejsilnějším momentům Wajsarův Václavák, volně inspirovaný svatováclavským chorálem. Právě tato skladba (spolu s celým debutovým albem) získala prestižní nominaci na cenu CARA (Contemporary A-Cappella Recording Award); rozhodne se 9. dubna v Bostonu.
Poslední přídavek první poloviny koncertu byl logicky prolínací: se starými známými ze školy i z několika hudebních projektů (mimo jiné spojených s Michalem Horáčkem) se na pódiu pozdravil a pěvecky uvedl Ondřej Ruml. Hudební legrácka Dadaismuz na text Václava Tobrmana byla symbolickým rozloučením před přestávkou.
Ježek, Voskovec a Werich, tentokrát v Divadle Husa na provázku
Druhá polovina koncertu se nesla v duchu reminiscence na předválečnou atmosféru Osvobozeného divadla (čemuž sál Husy na provázku opět výborně slušel) a jeho hitů. Zpěvák Ondřej Ruml doprovázený pětičlennou sestavou Matej Benko Quintetu postupně představoval jednotlivé písně ze svého kritikou i posluchači chváleného předloňského alba Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha. Autorský triumvirát Benko-Hloucal-Ruml v žádném případě nepřebírá zavedené aranže populárních melodií, nevnímá je jako nedotknutelné rodinné stříbro. S písněmi, které zdomácněly u táboráků, ve zpěvnících a čítankách i na pečlivě opatrovaných starých nahrávkách, zacházejí jako s výchozím materiálem, který je možno rytmicky i melodicky oživit, zrychlit (překvapivě Tmavomodrý svět), zpomalit a přefrázovat (Klobouk ve křoví, Život je jen náhoda, Svítá!). Záměr zdánlivě kacířský, ale s výbornou kapelou a dobrým zpěvákem, který je současně sebevědomým frontmanem, uskutečnitelný na nahrávce i naživo.
Zpěvák měl sice zpočátku měkčí rozjezd (posluchač nesmí pochybovat, zda jde o nejistou intonaci nebo melodickou úpravu), což odnesl úvodní Klobouk ve křoví, ale svižné kousky Ezop a brabenec, Potopa a Kat a blázen mu umožnily rozezpívat se i najít intonační jistotu a sebevědomí. Nádherně rozfrázovaná, „zpomalená“ Ježkova romance Svítá i legendární (a textově náročný) Tmavomodrý svět Rumlovi sluší k jeho příjemné barvě hlasu i téměř dokonalé artikulaci a v živém koncertním provedení se vydařily skvěle – včetně instrumentálních pasáží, kde se právem blýskla především dechová sekce kvintetu.
Posluchačsky zajímavě dopadlo srovnání nahrávky a koncertního provedení populárního skeče Tři strážníci: na albu působí Brzobohatý a Macháček skoro nadbytečně, ale naživo a v tempu je text písně pro jednoho zpěvákana hranici uzpívatelnosti a udýchatelnosti. Došlo i na Davida a Goliáše a také na Rumlův oblíbený looper. V introdukci k písni Nebe na zemi si na něj předzpíval pár ostinátních falzetových motivů i beatbox a pak k nim zpíval melodické variace. Kapela se přidala po pár minutách – skvělé oživení koncertu, bohužel jediné.
Výjimečné bylo i vybočení z „ježkáren“ autorskou skladbou Mateje Benka Cornerstone, v níž se postupně sóly představila sestava kapely: Matej Benko – piano, Radek Zapadlo – tenorsaxofon, Miroslav Hloucal – trubka a křídlovka, Pavel Bady Zbořil – bicí a Rasťo Uhrík – kontrabas a baskytara.
Rozjezd brněnského dubna–měsíce jazzu se nadmíru vydařil, můžeme se těšit na pokračování. Třeba právě v Huse na provázku, kde ve středu 6. dubna oslaví s muzikantskými přáteli své padesátiny basista Petr Dvorský; 10. dubna zahraje Ondřej Pivec s Organic Quartetem a nadžánrové trio Malina-Liška-Nejtek.
Jiří
6. duben 2016, 15:09