Skřípající advokacie lidské rasy

9. únor 2020, 16:00
Skřípající advokacie lidské rasy

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.

Bude čestné hned zkraje přiznat, že nejproblematičtější záležitost celé inscenace představuje scénář: a to jak z hlediska architektury, tak také místy z jejího jazykového naplnění. Stanislava Mošu inspirovala událost z roku 2017, kdy v Itálii dirigoval živý orchestr robot. A tato skutečnost stála na počátku montáže poněkud překombinovaného příběhu z budoucnosti. Hlavní postavou této divně rozvržené story, která se odehrává několik desetiletí po záhadné katastrofě, je Ruden, zestárlý muž, kdysi brilantní klavírista. Potkává se s chlapcem, jenž v troskách města náhodou objeví funkční klavír a naučí se na něj hrát. Dalším motivem díla je chlapcova láska k mladé tanečnici, a vlastně nejsilnější lidský cit obecně. A to vše se děje v kulisách světa ničeného despotickými roboty a čím dál víc seshora ovládaného záhadnou mimozemskou civilizací. Scénárista Moša sahá do budoucnosti, aby následně o přítomnosti vyprávěl jakési obrazy inscenované v duchu své časté autorské fascinace lidskou societou v období jakési krize či zmaru. S časem a dramatickým cestováním v něm se tady nakládá opravdu velmi volně. Divák sleduje protagonistu Rudena hned ve třech jeho životních polohách - kloučka, mladého muže i zestárlého kmeta. Mottem inscenace je věta "…až se jednou na zemi objeví bytosti z vesmíru, stane se dorozumívacích prostředkem hudba…" A protože Moša chce být jako dramatický autor ponejvíce apoštolem lásky, umění a humanity, řeší se tady nekonečně témat v rámci citované sentence.

raj_MdB_2020_foto_Tino_02

Vedle tyranie umělé inteligence (kterou si lidi sami vytvořili a takto si naběhli) tady samozřejmě vzlíná nejmocnější lidský cit, pro který stroje logicky nemají pochopení (surovost robotů je tady zpodobněna jejich drsnou selekcí lidí v internačních táborech, těhotným ženám jsou tady odebírány jejich plody), aby se tady místy až mudrovalo o naději, dobrém životě či se dramaticky využívalo dokonce telepatie. To když Modří (záhadná mimozemská civilizace) po spojení s Malejem přes zvuky klavíru bůhvíproč naráz odletí a dříve kontrolované lidstvo nechají jeho osudu. Ale Malej od nich má pro své druhy vzkaz. "Řekli to asi takhle…že kdybysme nebyli blbí, mohli bychom si tu žít jako v ráji." Tady je zakopané dramaturgické krédo a vzkaz inscenace. Prokousávat se k tomuto jednoduchému až banálnímu sdělení přes nadstavovanou a překombinovanou story, neposkytuje příliš divácké radosti .

A tuto chabou kostru libreta Moša nepolepšuje ani jako básník. V písních mne zarazily verše typu "Ještě je malej. Náš Malej." Nemusíte zrovna ležet v Máchovi nebo mít načteného Skácela, aby vás podobná spojení nechtěně rozesmívala. Podobně je na tom použitá metaforika či přírodní lyrika, která tady často a příliš nasládle zvučí tymiánem, heřmánkem, mladými vílami "sprchujícími se v mlhách z hříchů" či rýmy typu "šťastné chviličky - spinkej můj maličký". Méně všeho od syžetu až po texty songů by tady znamenalo větší autorský a potažmo divácký zisk.

raj_MdB_2020_foto_Tino_03

Nevím, proč jsem při premiéře Ráje myslel na Koyaanisqatsi tedy filmovou esej z roku 1983, která se zabývá vztahem člověka a moderní technologie, civilizace. Výtečný snímek (řeč filmu a divadla je pochopitelně zcela jiná) se dotýkal podobných témat jako tady: nedělal to však s těžkopádnou doslovností, ale měl úvahovou lehkost zdařilé básně. Hudbu k filmu tehdy zkomponoval Philip Glass. Muzika Zdenka Merty patří v Ráji k tomu lepšímu a uslyšíte vše, co si takový future muzikál žádá: jsou tady (možná i nadužívané) tanečky sboru, při nichž se do tónů vyráží citoslovce jako Ajhéj, ejhéj nebo Ajéj, digidum vajéj a podupává se případně tluče o jeviště tyčemi; je tady milostný duet a dokonce i vzdorná pijácká píseň Petra a Maleje. Místy uslyšíte názvuky melodramatické symfonie, jindy rytmickou píseň odkazující se až k lidovým kořenům. Vše na horizontu jeviště naživo hraje skrytý jedenatřicetičlenný orchestr, který režie na jedinkrát při vystoupení mladého virtuose s dirigujícím robotem vtipně přizná a odkryje. Mertovy muziky je na muzikál (kombinující zpívané a mluvené slovo) poměrně dost - jedná se o osmatřicet hudebních čísel. Hudba naštěstí někdy i vykrývá díry ve scénáři, kterému dominují opravdu krátké dialogy.

Jednoduchá abstraktní scéna Mošova spolupracovníka Christopha Weyerse využívá tyčí a prostě spuštěných provazů. Scénograf se tento vyprázdněný prostor snaží oživovat neonovými válci (přítomnost Modrých). Jindy zase výjevy doplňuje promítání projekcí Petra Hlouška kolem portálů. Jeviště tak ožívá dekory, jejichž smysl mi ale zůstal utajený.

Žádným objevem také nebude tvrzení, že Moša disponuje špičkovým souborem a interprety, kteří svými výkony dokážou zastínit či odklonit diváka od možných rozpaků a nedostatků samotného díla. Nasazení, s jakým při premiéře zpíval Lukáš Janota, Dušan Vitázek, Viktória Matušovová, Markéta Sedláčková či Dagmar Křížová, dávalo na chvíli zapomenout na popsanou plochost tohoto díla.

Většina fantasy muzikálu Ráj se odehrává v Kulaté míse, tedy starém plynojemu, kde se scházejí mladí a který se posléze mění v koncentrační a internační tábor budoucnosti. Právě tady Modří vězní davy nešťastných lidí. Tento fakt jsem nevydedukoval z inscenace, ale zjistil ho až čtením scénáře. Bez laciné ironie dodávám, že mi velmi stísněný prostor či nehostinný tábor připomínal zejména onen scénář.

Městské divadlo Brno: Ráj

Autor: Zdenek Merta aStanislav Moša

Režie: Stanislav Moša

Kostýmy: Andrea Kučerová

Dramaturg: Klára Latzková

Scéna: Christoph Weyers

Hudba: Zdenek Merta

Hudební nastudování: Dan Kalousek, Josef Javora

Choreografie: Michal Matěj

Premiéra 8. února na Hudební scéně MDB

Foto Tino

Komentáře

Reagovat
  • Líba

    2. březen 2020, 7:19
    Škoda že jsem byla závislá na autobusu - nemohla jsem se sebrat a jít domů. Takovou slátaninu jsem snad ještě neviděla, doma má televize vypínač, tady jsem to musela odsedět (uprostřed řady). Ještě že jsem s sebou neměla manžela, takhle jsem měla zkaženou neděli jen já. Zpěváci sice dobří, ale tu hrůzu nezachránili ani oni. Chyběl mi děj, melodie, nějaká spojovací a zpěvná píseň.... No Piskáček ani Straus to nebyl. Škoda peněz a času.

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce