Muzikál Sliby chyby, který o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, je typickou ukázkou toho, že ne všechny retro návraty bývají opodstatněné a divadelně milosrdné či přímo nutné. Melancholická a lehce nahořklá komedie Burta Bacharacha, Neila Simona a Hal Davida z roku 1968 je totiž ukázkou hudebního divadla, které je po půl století od svého vzniku zastaralé, sentimentální a zdlouhavé, co se délky i způsobu vyprávění týče.
Zápletka je prostá. Chuck Barter je bezvýznamným úředníkem newyorské pojišťovny Consolidated Life a touží po kariérním postupu. A k tomu si dopomůže pronajímáním svého malého bytu k nevěrám svých šéfů. Nu a jeden z jeho nadřízených ředitelů si do tohoto záletného kvartýru přivede Fran Kubelíkovou tedy dívku, kterou hlavní hrdina tiše, oddaně a nesobecky miluje. Více se prozrazovat nesluší, už proto, že bychom ukrátili případné návštěvníky této zdlouhavé podívané alespoň o nějaký zážitek.
Americký muzikál Sliby chyby se souborem Městského divadla Brno nastudoval režisér Stanislav Slovák na malém jevišti činoherní scény. V komorním prostředí jakoby tento více než tříhodinový kolos ještě více prozradil svoji neohrabanost v muzice i příběhu samém. Autoři muzikálu Neil Simon, Burt Bacharach a Hal David se inspirovali slavnou filmovou komedií Billyho Wildera z roku 1960, která pod názvem Byt získala hned pět Oscarů. Po premiéře v roce 1968 muzikál sám nasbíral téměř třináct set broadwayských repríz. Ale skutečně není všechno zlato, co se třpytí a divadlo je navíc živý organismus, který stárne a vyvíjí se podobně jako lidé, kteří je tvoří. Československou premiéru měly Sliby chyby v roce 1971 na Nové scéně v Bratislavě a českou o rok později v Olomouci.
Hlavní hrdina Cuck vede s publikem vypravěčské monology, které místy zcizuje svými snovými scénami. To když se na jevišti s jeho milovanou odehraje, co se mu vlastně jenom honí hlavou. Divák se místy upřímně zasměje, ale ve třech hodinách se i tato hra se stylem vyprávění okouká a zevšední. Bohužel brněnští tvůrci nyní pro inscenování titulu neobjevili žádnou speciální a dílko omilostňující přidanou divadelní hodnotu. Muzikál nechali zasazený do šedesátých let minulého století a precizní kostýmní retro pohled na šatičky a vyčesané vlasy z tohoto období však jako divácký bonus nestačí. Je to sice hezky barevné, ale je to málo. Podobně jako scénografie Jaroslava Milfajta, která si vyhrává s motivem velkých dveří se zvětšenými klikami, které mají zřejmě otevírat nejen v kariéře ale i lásce ty správné dveře.
Dílko nabídne celkem třiadvacet nekonečných hudebních čísel, ze kterých stéká jakási revuálně nasládlá muzika, jak ji známe z televizních kabaretů Ein Kessel Buntes nebo domácího Televarieté.. Skladatel Burt Bacharach je přitom autorem známých skladeb z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid, šlágrů Toma Jonese nebo Arethy Franklinové a z jejího repertoáru pochází skladba nazvaná I Say a Little Prayer, která v muzikálu také zazní.
Přestože tento titul už od sedmdesátých let prošel československými scénami, uvádí Městské divadlo Brno muzikál jako první v původním orchestrálním obsazení a nespoléhá se na half playback. Vynechat některé písničky nebo mezihry by ovšem bylo záhodno a nic na tom nezmění ani perfektní a svižné hudební nastudování Karla Cóna a dirigentky Emy Mikeškové.
Brněnský tým uvedl muzikál v překladu Iva T. Havlů a s písňovými texty Jiřího Joska, jehož překlad originálních songů místy umocňuje jejich marmeládovou ulepenost. Tu bohužel nutno vyčíst také z režie Stano Slováka, který se cukrkandlovou hudbu místy snaží ozvláštnit bůhvíproč neustále používaným dýmo strojem vypouštějícím kouř za zády tklivě zpívajících hrdinů. Nutno ale říci, že z této zavadlé hudební komedie by byl um vykřesat něco živějšího, nůžky nejen dramaturgické by tento kus ale opravdu potřeboval.
Budiž pro objektivitu řečeno, že to – do jisté míry – jsou výkony protagonistů, které dílko odlehčují a vysekávají diváka ze zdlouhavé podívané. V hlavních rolích se muzikálu se představují herci Lukáš Janota, Marta Matějová, Igor Ondříček a Ladislav Kolář. Právě mladý hrdina Chuck ztělesňovaný Janotou si hlediště zejména zpočátku získává nejen svojí bezprostřední dobrotivostí, ale také tím jak (někdy i přímo mezi diváky) umí bezprostředně navázat kontakt s publikem. To patří jistě ke světlejším momentům táhnoucího se večera podobně jako herecký i pěvecký výkon Marty Matějové, jejíž krásný čistý hlas jistě konvenuje romantickým tónům díla. Anebo Matějová dokáže právě při přednesu písničky I Say a Little Prayer (v tuzemsku známý popový hit Proč mne nikdo nemá rád) v novém Joskově překladu Když ráno vstávám ukázat také svoje soulové cítění.
Viděl jsem druhou premiéru a (na rozdíl od zmíněných sólových výkonů či sezpívaných duetů mladé dvojice) tady až překvapivě skřípal mužský kvartet ( Kam ji vzít/ Where Can You Take a Girl) a dívčí trio (Vánoce/ Turkey Lurkey Time). To by si scéna s kreditem Městkého divadla snad ani neměla dovolit. Nutné bude ještě zmínit divácky vděčný výkon opilé dvojice Chuck a Marge. V ní Tereza Martinková s nakažlivou radostí graduje svůj komediální talent v roli namazané záletné ženičky a jde o jeden z nejlepších výstupů večera. I tak je ale bohužel tento zážitek z inscenace Sliby chyby v Městském divadle Brno zmarněn nasazením titulu, který je zaprášený a jemuž ani režie nedodala potřebnou imaginaci a vervu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..