Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálka.
Ještě před prvními tóny Vyšehradu před publikum předstoupil herec Michal Bumbálek a přečetl úryvek z knížky Vítek Adalberta Stiftera, který svým popisem krajiny poměrně hezky navodil atmosféru. Ačkoliv bylo v úryvku popsáno několik míst, text se nejčastěji vracel k řece Vltavě. Poté už přišly na řadu první ze tří symfonických básní: Vyšehrad, Vltava a Šárka. Přestože si klavírní duo Namekawa & Davies od začátku slušně poradilo s dynamickými rozdíly, v jejich interpretaci se objevilo několik chyb v podobě nesprávně zahraných tónů. Ani souhra obou hráčů nebyla nejlepší, obzvláště v místech, kde se jednalo o rychlé střídání, kdy jeden z klavíristů hrál těžké doby a druhý lehké. Přestože by hudba měla mít na takovémto koncertu hlavní slovo, v tomto případě tomu tak jednoznačně nebylo. Největší pozornost na sebe strhávaly animace Cori O’Lana, které byly z velké části vytvořeny za pomoci generativní umělé inteligence (AI). Tyto ovšem působily přinejmenším silně kýčovitě. Videa ke všem třem symfonickým básním první půlky spojovalo, že z české krajiny nebo architektury se v nich objevovalo pramálo. Pouze na samém konci Vltavy se ukázalo vyobrazení řeky Vltavy a Pražského hradu. Jinak se na velkém plátně, které se nacházelo v zadní části pódia za klavírním duem, míhala krajina připomínající spíše severské země. Často se v animacích zjevovala (mně z neznámého důvodu) symbolika šachovnice. Vrchol první části nastal v místě, kde Vltava protéká vesnicí a z klavíru se linuly zvuky polky. Ačkoliv se v animaci objevovaly postavy, které svými pohyby a obleky naznačovaly český venkov a folklór, byly tito „lidé“ silně deformovaní a různě se rozdělovali nebo slévali dohromady. V závěrečné Šárce je pak alespoň možné ocenit proměny obrazů, které přesně sledovaly rytmus hudby.
Druhou polovinu opět zahájil přednes Michala Bumbálka. Tentokrát ze Stifterovy knihy Lesní poutník. Podobně jako na začátku text akcentoval krásu české krajiny a opět, v samém závěru, se přednes dostal k řece Vltavě. Poté zazněly zbylé tři symfonické básně Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Podobně jako v první polovině se v interpretaci objevilo několik chyb v podobě špatných tónů i nepřesné souhry. Přinejmenším diskutabilní bylo také frázování, které v mnohých částech připomínalo až jazzový feeling. Na jednu stranu je sice možné namítnout, že se jedná o osobitou interpretaci, přesto zůstává otázkou, zda tyto pokusy patří k romantickému klavíru a zda si to Bedřich Smetana, český národní skladatel, zaslouží. Pro vizuální práci Cori O’Lana platí to samé, co v první polovině. Výjevy byly často kýčovité, s českými zeměmi neměly, až na pár výjimek, moc společného a v mnohých místech připomínaly spořiče obrazovky, které známe ze starých windows XP. Ve druhé půli večera se navíc animace několikrát zasekla a v jeden moment se dokonce úplně přerušila a diváci tak koukali pouze na prázdné plátno. Celé promítání bylo ovšem velmi výrazné, nešlo se od něj jednoduše oprostit a v mnohých místech na sebe strhávalo veškerou pozornost, která by měla být věnována spíše hudebnímu přednesu. Ve výsledku působilo tedy spíše jako rušivý element.
Na samém závěru koncertu přišla na pódium ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, poděkovala účinkujícím, česky i anglicky popřála Dennisi Russellu Daviesovi vše nejlepší, pevné zdraví, poděkovala mu za jeho práci pro filharmonii a předala mu obrovskou kytici růží. Nakonec uvedla hlavní dárek, který pro oslavence Filharmonie Brno připravila. Jednalo se o sedmiminutové video, ve kterém mu zaměstnanci této instituce přáli, ovšem téměř beze slov. Celé přání bylo totiž podloženo hudbou vytvořenou významnými hudebními osobnostmi, se kterými Davies v posledních letech spolupracoval (Laurie Anderson, Benjamin Jusupov, Tigran Mansurjan, Michal Nejtek, Kurt Schwertsik a Petr Jirák). Ti dostali za úkol vytvořit variace na téma úvodu Symfonie č. 80 Josepha Haydna. Během videa se pak nápis „Happy birthday, Maestro“ objevoval na různých hudebních předmětech a brněnských místech, se kterými jsou Davies a Filharmonie Brno spjati.
Čtvrteční koncert, který spojoval dvě významná jubilea – 200 let od narození Bedřicha Smetany a 80. narozeniny Dennise Russella Daviese, se pokusil o spojení klavírní verze Mé vlasti s animacemi Cori O’Lana. V klavírní interpretaci Dennise Russella Daviese a Maki Namekawy se ale bohužel vedle horší sehranosti, objevilo i nemalé množství chyb, které byly ještě podtrženy velice zvláštním frázováním, které Smetanově Mé vlasti příliš neslušelo. Největší závada čtvrtečního večera ovšem nespočívala ve hře samotné, ale v použití promítaných animací, které byly kýčovité, často nevkusné, laciné a s českými místy neměly téměř nic společného. Recitace Michala Bumbálka byla příjemná, povedeně navodila atmosféru, přesto se ale jednalo o poměrně výrazné prodloužení už tak dlouhého programu. Nejzářnější bod celého večera představovalo filharmonické přání dirigentovi, jenž působilo velmi mile a dojemně. Video bylo perfektně zpracované, což muselo dát opravdu velkou práci. Bohužel ani tato třešnička na závěr celý večer nezachránila.
Bedřich Smetana: Má vlast:
Vyšehrad
Vltava
Šárka
Z českých luhů a hájů
Tábor
Blaník
Maki Namekawa – klavír
Dennis Russell Davies – klavír
Cori O’Lan – vizualizace
Michal Bumbálek – umělecký přednes
čtvrtek 18. 4. 2024 v 19 hodin, Besední dům
Zatím nebyl přidán žádný komentář..