V Divadle na Orlí byl minulý týden uzavřen Týden staré hudby. Připravila jej Hudební fakulta JAMU pod záštitou evropského projektu Eur-text: zpět do budoucnosti! Heslo zpět do budoucnosti bylo tentokrát naplněno lépe než při minulém ročníku – závěrečný koncert sestával ze čtyř klasicistních až raně romantických skladeb a jejich reinterpretací současnými mladými autory. Na provedení se podíleli členové Jeune Orchestre atlantique a studenti JAMU.
Koncert sliboval několikanásobné dobrodružství už jen tím, že všechny soudobé skladby dosud nebyly uvedené a kromě domácího Maria Buzziho se jednalo o zcela neznámé zahraniční autory. Vyslechnout si originál a vzápětí jeho uchopení současným hudebním myšlením je další prvek, který slibuje mnohá překvapení. A nakonec se jednalo o studentskou akci, která vždycky může dopadnout všemi myslitelnými způsoby.
Čtyři dvojice skladeb vytvořily různorodý večer s kolísavou úrovní, kterému ale nechyběl přinejmenším jeden pozoruhodný vrchol. Výkon proměnlivého ansámblu byl po stránce interpretační úrovně rovněž proměnlivý, některé pasáže šly lépe, jiné hůře. Na hudebnících bylo vidět, že se na staré nástroje hrát učí a občas s nimi ještě mají co dělat. Z tohoto hlediska oceňuji přiměřenou prezentaci celého Týdne staré hudby jako workshopu – bez toho, aby byla vzbuzována přehnaná očekávání.
Historické nástroje i jejich repliky jsou oproti jejich současným potomkům nepoddajné potvory, citlivé na teplotu a vlhkost, rozlaďují se a samy od sebe jaksi „neznějí“. Svým hráčům nepomohou vůbec v ničem a nic jim neodpustí. Mladí hudebníci s nimi poněkud zápasili, nejvíc asi první houslista v Beethovenově Septetu. Víc to samozřejmě bylo slyšet v pomalejších pasážích, kde se posluchač přirozeně víc soustředí na krásu samotného tónu. A byl to handicap i v soudobých skladbách, které jsou na výrazném charakteru jednotlivých zvuků často přímo postavené.
Současní skladatelé dostali zadání vytvořit na základě starých skladeb jejich nová zpracování pro staré nástroje. Tady je nutné říci, že se zadání drželi jen částečně a nejméně ho dbal Pawel Heindrich ve své reflexi Adagia ze Septetu Es dur Ludwiga van Beethovena. Jeho Pleochroit je vícehlasá skladba napsaná pro libovolné melodické nástroje, kterých má být minimálně šest. Jednotliví hráči mohou podle instrukcí přecházet téměř libovolně a bez předchozí domluvy z hlasu do hlasu. Jedná se o interpretačně velmi náročnou věc, na kterou mladí hráči při vší snaze nestačili. Z kompozice byl cítit duch Johna Cage – přesné načasování kombinované s náhodnou volbou hlasu mluví samo za sebe. Jakkoli se takové hříčky mohou zdát zvenku jako jednoduché legrácky, jejich provedení vyžaduje absolutní soustředění a velkou hráčskou pohotovost. Myslím, že hráči měli co dělat, aby zvládali sledovat promítanou partituru, a už jim nezbýval prostor na samotnou tvorbu tónu, která je pro tuto hudbu naprosto nezbytná. Je samozřejmě dobře, že si takovou věc zkusili a studentský workshop je pro takové pokusy ideální prostor.
Oktet F dur Franze Schuberta, konkrétně jeho Scherzo, se intonačně usadil se změnou na postu houslí. Melodicky invenční skladba, pro Schuberta zcela typická, inspirovala Denise Ramose ke kompozici Torsades. Její tři věty se postupně stále více blížily k Schubertovskému světu i hudebnímu materiálu. Se svým vzorem vytvořily nejlépe provedenou i složenou dvojici večera. Co se týká Schuberta, hraje tu určitě roli moje příchylnost k jeho biedermeierovské líbeznosti, pod níž už to ale romanticky jiskří. Denis Ramos Schubertův materiál inteligentně reflektoval a pokusil se jej převést do současného zvukového světa, z nějž jsem cítil vliv Salvatora Sciarrina. Ve třetí větě dospěl až ke zhuštěnému pseudoklasicistnímu tvaru, celá kompozice se kontinuálně vyvíjela, měla hudební logiku, byla z ní cítit invence i autorský um. Zvukové představě skladatele by ale určitě lépe vyhověly současné nástroje.
Andante z Tria Josepha Haydna inspirovalo Maria Buzziho ke kompozici The Statue Is Already in Stone – název napovídá, že autor vidí výslednou klasickou formu už v hrubém, neopracovaném materiálu. Jeho skladba začínala až v kabaretně parodickém duchu a postupně vážněla. Zvukově se ze zbytku koncertu vymykala – vedle kladívkového klavíru se objevilo moderní violoncello a housle, těžko říct proč. Slyšel jsem špatně, byly to staré nástroje, oklamal mě nejspíš energický projev interpretů – za upozornění díky B. M. Willi. Závěr patřil Nonetu Luise Spohra, což je autor, který se u nás téměř neslyší. Jeho hudbu na pomezí klasicismu a romantismu reprezentovalo Vivace reinterpretované Karlem Fiorinim. Tentokrát jsem měl dojem, jakoby Fiorini vzal původní materiál a přepsal jej ve stylu neoklasicismu Pařížské šestky. Veselé to bylo hodně, invenční o něco méně.
Klasicistní vzory hráli hudebníci bez dirigenta. Na ansámblu ale bylo zřetelně slyšet, o kolik hraje jistěji, když se řízení soudobých skladeb ujal Pavel Šnajdr. Ale jak jsem říkal – studentské akce jsou od toho, aby se všechno vyzkoušelo. Hlavně jsem ale neměl pocit, že byli studenti ve svém snažení ponecháni sami sobě, jak se mi stává jindy. A od Denise Ramose bych si určitě ještě někdy rád něco poslechl.
Týden staré hudby, závěrečný koncert. Ludwig van Beethoven: Septet Es dur, op. 20, Adagio | Pawel Heindrich: Pleochroit. Franz Schubert: Oktet F dur, Scherzo | Denis Ramos: Torsades. Joseph Haydn: Trio, Andante | Mario Buzzi: The Statue Is Already in Stone. Luis Spohr: Nonet F dur, op. 31, Vivace | Karl Fiorini: Bagatelle. Komorní soubor Jeune Orchestre atlantique a studenti HF JAMU. 16. ledna 2014, DIvadlo na Orlí, v rámci projektu Eur-text.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..