Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.
Staronové nastudování staví na vizuálním pojetí scény Petera Horneho, který s baletem NdB spolupracoval už na premiéře Louskáčka (2014). Obě inscenace jsou si vzájemně podobné velkolepou výpravou, zdobností a okázalostí. Palácovým scénám vévodí sloupy, zlacené lustry a bohaté květinové sufity. Prvnímu dějství tady scénograf přidal mystiku perspektivou jezera a vzdálených hor na horizontu jeviště. Pompéznost, ze které přechází zrak, bohatě dekorují kostýmy Romana Šolce inspirované koncem 19. století, místy však až poněkud neúnosně blyštivé. Oproti prvnímu dějství ale jejich zdobnost a detailnost skvostně funguje v případě exotického tance španělského, maďarského, neapolitánského a polského. Labutě naopak zůstaly čistě bílé a bez velkých vějířů peří. Ve vizuálním vjemu tak zůstala inscenace klasická, jak se to vlastně i očekávalo.
Ačkoliv ustálený kánon choreografie zůstává taktéž v tradiční koncepci Mariuse Petipy a Lva Ivanova, Robert Strajner zvýraznil její dějové linie a dopřál dílu hlubší jevištní logiku. Přestože se brněnský balet může pyšnit vynikajícími sólisty, přizvalo vedení souboru k premiéře do hlavních rolí první sólistku La Scaly Martinu Arduino a Maxima Chaschegorova, bývalého sólistu Bavorského Státního baletu v Mnichově. Oba mají roli zjevně dobře usazenou, při brněnské premiéře okouzlovali brilantní technikou, vkládali postavám citovost, a nepotřebovali pro osvětlení děje přílišnou teatrální gestiku. Zdála-li se být Arduino zpočátku nevýrazná, ve druhé polovině večera pak přesvědčila expresivním výrazem. Postava Rotbarta sama nemá čistě tanečních vstupů mnoho, Ivan Popov však stačil svou vysokou interpretační vyzrálostí vtisknout knížeti hrozivou autoritu. Vůbec všechny mešní sólové role, kterých je v této velké inscenaci nemálo, se zdály být výborně obsazené. Kupříkladu v roli princova přítele opravdu překvapil Shoma Ogasawara. Sborovější národní tance měly charakter a sbory nepostrádaly souhru i lehkost. A to i ve chvílích, kdy nabral orchestr až neúprosné tempo. Za hudebním nastudováním v Brně stojí dirigent Robert Kružík. Dalo by se říci, že právě v baletu nemá pro tempové změny s ohledem na tanečníky mnoho prostoru pro vlastní invenci, přesto se k tomu odvážil. A bylo to dobře: vypjaté scény tak nesklouzávaly k přílišné romantické rozplizlosti. Jeho pojetí mělo plasticitu a napětí, příjemně vystavěné fráze a logické dynamické vrcholy. Rychlejší tempa ustály obě složky jeviště, i když je občasně některé sólové nástroje ještě hnaly kupředu.
Oproti poměrně kontroverznímu propagačnímu plakátu se ženou ve vypuštěném bazénu je inscenace modernismem nedotčena. Klenot baletu zůstal v provedení nedotčeně klasickém, grandiózním, okázalém. A přeci nelze hovořit o zkostnatělosti, protože se titul vyvažuje různorodé spektrum dramaturgie brněnského baletu. I přesto, že příběh Labutího jezera předělují četné lyrické pasáže, není ani po století v nejmenším nudný. Brněnské nastudování dokazuje, že není třeba za každou cenu modernizovat, aby vše bylo naoko aplikovatelné na dnešní dobu. Tento balet může prostě zůstat „jen“ krásný. A tak tomu v Brně i je.
Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero
Balet Národního divadla Brno
Choreografie a režie – Rober Strajner podle původní choreografie Mariuse Petipy a Lva Ivanova
Dirigent – Robert Kružík
Scéna – Peter Horne
Kostýmy – Roman Šolc
Baletní mistři – Jana Přibylová, Jana Ruggieri, Gustavo Beserra Quintans
Princezna Odetta / Odílie – Martina Arduino, j. h.
Princ Sigfried – Maxim Chaschegorov, j. h.
Kníže Rotbart – Ivan Popov
Přítel Prince – Shoma Ogasawara
Obnovená premiéra 19. února 2019, Janáčkovo divadlo
Jana Kaas
21. únor 2019, 14:52