První koncert filharmonické sezóny jako by svou dramaturgií klepl posluchače přes prsty, a potom je utěšil a nadchnul výborným provedením. Zahájení se povedlo a jak se říká, byl to sukces.
Z propagace zahajovacího koncertu Filharmonie Brno byl cítit strach – strach z hudby 20. století. A jeho posledním výběžkem byla i závěrečná část úvodního projevu, jímž vítala v nové sezóně publikum ředitelka Marie Kučerová. Kromě samotného uvítání se totiž pustila i do opatrného vysvětlování, jak poslouchat hudbu Györgyho Ligetiho, jehož Lontano (Daleko) bylo první skladbou 59. filharmonické sezóny v Brně. Doporučení nesnažit se hudbu zbytečně analyzovat, nehledat vysvětlení v programu, ale zavřít oči a nechat se jí unášet hezky zafungovalo. Na řadu přišla i připomínka použití skladby ve filmech Osvícení a Prokletý ostrov. Pro někoho, kdo si na soudobou hudbu potrpí a Ligeti je pro něj již klasik, to mohlo být až polopatické a možná trochu dětinské, ale když si vzpomenu na provedení San Francisco Polyphony téhož autora před dvěma a půl lety, na všechno to nesouhlasné polohlasné žvanění, otvírání kabelek a šustění programy, docela jsem to chápal. Publikum tentokrát Lontano přijalo bez problémů a nutno říci, že skladba se povedla především po zvukové stránce. Filharmonie Brno pod vedením Aleksandara Markoviće vytvářela spíš kompaktní zvukové plochy než složité, a na první poslech těžko přehledné předivo drobných motivů, orchestr zněl jako jemně a vynalézavě rejstříkované varhany. Celkovému vyznění skladby jistě výrazně pomohlo, že orchestr působil jistě, nevypadal, že se trápí a nebaví ho to, a naservíroval složitou hudbu jako cosi úplně běžného. Řekl bych, že kus tohoto přístupu se přenesl i na posluchače spolu s hudbou a měl velkou zásluhu na celkovém přijetí nezvyklého začátku. Přiznám se, že do určité míry spadl kámen ze srdce i mně, protože jsem neobvykle sestavené sezóně (tedy nejen zahajovacímu koncertu) od začátku přál a hájil ji předem.
Velká očekávání a nejistotu vzbuzoval i Violoncellový koncert Benjamina Jusupova, který je pro tento rok rezidenčním sólistou brněnské filharmonie. Představí se i jako dirigent a klavírista, ale frenetické nadšení vzbudil hned na začátku jako skladatel. V porovnání s loňským sólistou sezóny, tureckým klavíristou Fazilem Sayem se Jusupov jeví jako nenápadná a zcela antimediální osoba. Jeho hudba ale stojí proti Istanbulské symfonii kdesi jinde – Violoncellový koncert není filmově vytvářená náladová věc, ale skutečně propracovaná kompozice, v níž má všechno svoje pevné místo v promyšleném celku. Přitom je ohromně poutavý a místy vyloženě zábavný, romantická východiska se v silném náporu na emoce rozhodně nezapřou.
Koncert měl světovou premiéru před šesti lety a byl věnován proslulému hráči na violoncello Mishovi Maiskému – ten ho poprvé i sám interpretoval. Byl mu věnován nejen jako hromada not, ale jako dílo, které svým obsahem odráží osobnost slavného sólisty. I bez čtení vysvětlujícího prohramu bylo zřetelné, že Jusupov staví violoncello jako výraznou individualitu do kontrastu s orchestrem, který reprezentuje svět. Komplikovaný, stále proměnlivý, ale z celé té nepochopitelnosti a zdánlivé nepřehlednosti se občas také ukáže, že se spíš jedná o navrstvená klišé. Do citově zabarvené kantilény violoncella vpadá orchestr v prvních části jako hlučný celek, na začátku druhé rozezpívanému sólistovi „odporuje“ opakovaným motivkem klarinet. Ve třetí větě se svět pokouší individualitu pohltit a vtáhnout do banálních melodií, ta ale ve čtvrté části přece jen vítězí, zůstává sama sebou a svět nechává kdesi stranou mimo pozornost.
Sólový part Violoncellového koncertu přednesl Alexandr Kňazev a zahrál nádherně. Jeho projev byl skutečně romantický, citový a procítěný po všech stránkách, romanticky působila celá jeho osobnost. Filharmonie Brno mu byla výborným partnerem, hrála energicky a taneční charakter třetí věty stupňovala do skutečně zrnitých a dráždivých vrcholů. O to více a lépe vyznělo závěrečné ztišení, kdy se orchestr postupně vytratil a nechal doznít osamocené violoncello. Publikum po skončení skladby okamžitě vystřelilo k potlesku vestoje a jakkoli je mi jindy protivný a zdá se mi ho až moc, tentokrát byl na místě – jak pro sólistu, tak pro dirigenta a orchestr. Myslím, že v této chvíli už byl osud zahajovacího koncertu rozhodnut tím nejlepším způsobem a všem zainteresovaným odlehlo – alespoň pro tento večer – definitivně.
Symfonie č. 5 Dmitrije D. Šostakoviče, která byla na programu po přestávce, působila vedle Jusupova až nezvykle usedle a klasicky, ačkoliv se to od ní v rámci Šostakovičovy tvorby dá očekávat. Skladatel ji napsal poté, co na jeho osobu zaútočil tehdejší sovětský tisk na základě opery Lady Macbeth Mcenského újezdu a skladatel zrušil provedení Symfonie č. 4 (vzpomínám si, jak mi po jejím brněnském provedení jeden známý říkal, že už jen čekal, kdy se na pódiu začne střílet). Šostakovič se v pětce „dal na pokání“ a složil hudbu v mnohém klidnější a posluchačsky velmi vstřícnou, i když plnou smutku a vnitřního nepokoje. Nutno říci, že si její charakter výborně rozuměl s Jusupovovým koncertem a pokud někdo dramaturgii nevěřil, tak mu nezbývalo než uznat, že Vítězslav Mikeš odvedl vynikající práci. Kromě toho, že se snaží přitáhnout pozornost k současné hudbě, je pozoruhodně neotřelý i fakt, že se při jejím hledání obrací spíš na východ než na západ. Je v tom nejen jakási nenápadná paralela k rusofilství Leoše Janáčka, ale také pěkná protiváha například k ostravským akcím Petra Kotíka, které se obracejí spíš směrem k Americe. Obojí má něco do sebe a je dobré mít k dispozici pohled na obě strany.
Zahájení sezóny Filharmonie Brno dopadlo zřejmě mnohem lépe, než si všichni představovali, a v Janáčkově divadle zavládla po Jusupovově Violoncellovém koncertu jakási euforie, která prosvítila i provedení Šostakovičovy symfonie. Nádherný koncert, dnešní reprízu doporučuji nepromeškat.
György Ligeti: Lontano, Benjamin Jusupov: Violoncellový koncert, Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5 d moll op. 47. Hudební nastudování – Aleksandar Marković, Alexandr Kňazev – violoncello, Filharmonie Brno. 2. října 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..