Jevištní adaptaci jedné z nejslavnějších filmových komedií Světáci představilo pod stejným názvem Městské divadlo Brno. Na zdejší činoherní scéně vznikla sice pocta ikonickému snímku, ale také průměrná a spotřební hudební komedie, jejíž nová písničková náplň, způsob vyprávění i herecké výkony neskutečné jiskrnosti originálu nedosahují. Není navíc moc jasné, koho, čím a jak chce tento legrační obrázek ze socialistických dob oslovit.
Není to nic novátorského postavit na jeviště trojici fasádníků a trio lehkých žen, které se snaží vzájemně obalamutit, že jsou nóbl lidé z vyšší společnosti. Už před časem se třeba Divadelní společnost Háta Olgy Želenské snažila bavit doslovnou divadelní kopií filmu. Před deseti lety s předlohou experimentoval v Hradci Králové režisér Vladimír Morávek, když propojil děj filmu s příběhem trojice zpěváků Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře, kteří své jednotlivé kariéry spojili do vokální skupiny Golden Kids a jejichž písničky doprovázené živou kapelou v orchestřišti celé představení prostoupily. Morávek z této pop zábavy, ale nakonec udělal hořkou a jízlivou obžalobu doby i advokacii lidí, kteří si ve svých profesích nadlouho neškrtli.
Je jasné, že v divadle nejde udělat repliku filmu nejen pro zcela jinou povahu těchto umění ale i prostředků, které mají k dispozici. A je chvályhodné, že v Brně hledali svoji cestu, i když s nejasným a rozpačitým výsledkem. Divadelní adaptace Stanislava Slováka a Jana Šotkovského nevychází jen z filmových dialogů, ale vrací se i k původnímu scénáři Vratislava Blažka a využívá technický scénář filmu. Brněnský tým děj doplnil novými písněmi pro vypravěčskou postavu Muže v bílém, který s laskavým nadhledem sleduje celé to snažení aspoň na jednu noc se vyšvihnout společensky výše. A tato nová figura s jemnou ironií vše glosuje a také ponejvíce nových songů interpretuje, ale ve finále moc parády neudělá. Autorem sedmi nových písní, scénické hudby i aranžmá původních filmových songů je Karel Cón, který se též ujal hudebního nastudování.
Ani naznačené dokrášlování filmového klenotu v Brně moc velký efekt nemá, nepočítáme-li fakt, že se na Lidické ulici sto minutový film natáhnul na dvou a půl hodinové divadlo. Divadelní verze tak slavného a zdařilého filmu by se od původních celuloidových Světáků měla hodně odchýlit nebo se spíše vůči nim nějakým adekvátním způsobem vymezit. A právě touto distancí poukázat nejen na kvalitu předlohy, ale i na vlastní přidanou divadelní hodnotu, kterou publiku také sdělíme, proč jim právě tento titul dnes předkládáme. Spoléhat se totiž, že zafunguje jen opravdu geniálně rozvedený pygmaliónský motiv převýchovy buranů a lehkých dam nebo že zaberou jen ony zlidovělé hlášky může být fatální. Staří si hýčkají zážitek z filmu s vrcholnými výkony nejlepších komiků své generace, které mladí už namnoze ani neznají, neorientují se v reáliích socialistické doby, v zelených stokorunách ani v legraci záměn Ceaușescu- Ionesco.
A snaha poctivě převyprávět film a pocukrovat ho zpívanými komentáři uhlazeného, laskavě pomrkávajícího kustoda z výsledku činí takovou neškodnou zábavu, která neurazí ani nenadchne. Ani filmoví Světáci samozřejmě nebyli primárně žádnou sociálně-kritickou či hlubokou psychologickou sondou, ale bžundou, která dodnes odzbrojuje mistrně vedenými a často také improvizujícími herci. A tato esa tak mohla naplno rozvinout bohatou škálu komediálního umění, které s odstupem času neztratilo nic ze své účinnosti.
V tomto pohledu inscenace Stanislava Slováka zůstává v půli cesty. Mumraj vtipných nápadů, slovní i situační komiky se často nekoná, je prkenný či jen napodobuje film. Mnohé fóry vyznívají do ztracena a salvy smíchu z hlediště se příliš nekonají. Desítky neustálých přestaveb v 29 obrazech jsou po čase už spíše monotónně únavné, vzniká dojem, že vše ani není propojené, že to jen tak plave vedle sebe.
Hudební devízu inscenace představuje osmičlenný živý orchestr na vyvýšeném horizontu jeviště, nové písničky však ve srovnání se třemi použitými originálními čísly (Když Praha za noci, Perlorodky a Hřešíš) moc neobstojí. Je to jakási směs uhlazeného, textově i muzikálně neškodného swingu a závěrečná parafráze Werichovy písně Je to pravda odvěká působí už jen jako školácký vtípek a ne jako rázná tečka za inscenací.
A jakoby si ani herci nebyli jistí svými party. Michal Isteník jako Prouza se snaží místy legraci svých replik ponejvíce ukřičet. Petr Halberstadt (Skopec) i Jakub Uličník (Petrtýl) nepřekračují až jaksi mechanicky plněnou komiku svých figur. A stejné je to také u dam: Markéta Sedláčková (Božka), Pavla Vitázková (Marcela) a Andrea Zelová (Zuzana). Zavedené ale poněkud strnule šprýmující obrázky nabídli také matadoři Drahomíra Hofmanová (kuplířka Trčková) a Ladislav Kolář (emeritní profesor tance Dvorský). V programu uvedený podtitul tohoto divadelní kusu zní Nesmrtelná česká komedie s písničkami. Nová brněnská inscenace ale její skutečně nehynoucí, věčnou a nepomíjející legendu zase až tolik nestvrdila.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..