V hudebních archivech se skrývá kvanta dechberoucí hudby, která stále čeká na své novodobé objevení. Mluví se o tom s trochou nadsázky dnes a denně. Badatelé i umělečtí vedoucí se snaží pozapomenutou, avšak mnohdy vysoce kvalitní tvorbu vynést na světlo a rozšířit již tak pestrý kánon vážné hudby. Touha uvádět archivní díla opět v život je dramaturgickým předsevzetím nejen mnoha vědců a hudebníků, ale i festivalu Olomoucké barokní slavnosti. A letošní jubilejní desátý ročník připravil takových koncertů hned několik.
Jedním z autorů, jehož díla bezpochyby patří i do koncertních sálů dneška, je skladatel a olomoucký kapelník Anton Neumann (1721–1776). Jeho výjimečné tvorbě se již řadu let věnuje muzikolog a interpret Marek Čermák, který ve čtvrtek 25. srpna v olomouckém arcibiskupském paláci spolu se souborem Musica figuralis představil výběr ze skladatelova díla. Součástí programu byly i obnovené světové premiéry dvou flétnových koncertů, ve kterých po boku hudebníků souboru Musica figuralis vystoupila Jana Semerádová.
O tom, že Anton Neumann byl nejen skladatelem světových kvalit, ale také nekonvenčním a moderním tvůrcem, vypověděla již úvodní Symfonie A dur. Expresivní harmonie, excentrické změny sazby i tempa či příkré střídání afektů, to vše bylo sjednoceno a vyhotoveno s naprosto řemeslnou dokonalostí. To by však mohlo zůstat jen na notovém papíře, pokud by se hudebníci naplno nepoddali tomuto expresivnímu výrazivu. Vedoucí souboru Marek Čermák důsledně dbal nejen na ostrost dynamických a výrazových změn, ale především na zásadní práci s tempem, která ještě akcentovala nestálý tok Neumannovy hudby. Již druhá věta Symfonie A dur však dokázala, že Neumann není pouze mistrem dramatické a divoké hudby, ale také velkým lyrikem, což vzápětí podpořila houslistka Eleonora Machová svým sladkým a hřejivým tónem i fenomenální prací s výrazem. Třetí věta se vrátila k náhlým změnám sazby, harmonie i afektu, vévodil jí navíc výtečný dialog houslí v podání Eleonory Machové a Vojtěcha Zajíce. Zde je třeba zdůraznit, jak zásadně odlišný – moderní, svěží, dynamický a místy až fantazijní – byl Neumannův kompoziční jazyk vzhledem k jeho současníkům. Své skutečné kolegy, mezi které lze bez uzardění počítat i například Carla Philippa Emanuela Bacha, předběhl v některých aspektech o dobrých dvacet let. Co však hrálo recenzovanému koncertu do karet nejvíce byl fakt, že Marek Čermák má s dílem Antona Neumanna nemalé zkušenosti a hluboce mu rozumí. Proto také veškeré akcenty a nuance, které se u něj objevují, tak dokáže výtečně přetlumočit nejen instrumentalistům, ale skrze ně především posluchačům.
Jednou z dvojice premiérovaných skladeb se stal Flétnový koncert F dur, při kterém řady souboru Musica figuralis rozšířila hráčka na traverso Jana Semerádová. Pro skladbu samotnou platí do velké míry totéž, co pro předchozí symfonii: celá řada afektů a nálad, mezi kterými se objevují nejen pastorální názvuky, ale také nezřízené veselí či naopak těžká zádumčivost, náhlé tempové i dynamické změny, jasná nadčasovost a nadgeneračnost. To vše je rozšířeno o ryze virtuózní element, který ještě více zdůraznil Neumannův celkový kompoziční styl. Jana Semerádová s naprostou lehkostí a interpretační suverenitou přecházela mezi mnohdy zcela protichůdnými melodickými, dynamickými i rytmickými idejemi s dechberoucí muzikalitou. Třetí věta navíc potvrdila také skladatelovu avizovanou nápaditou práci s fakturou, když ve vypjatém okamžiku prořídla sazba na pouhou flétnu a dvojici houslí.
Symfonie G dur uvedla kromě předchozích kvalit také vkusná glissanda, která ve druhé větě stupňovala napětí. Skladba, podobně jako Symfonie A dur, hýřila rozličnými – mnohdy protichůdnými – melodickými nápady a tempovými či formálními nepravidelnostmi. Závěrečný Flétnový koncert D dur byl v porovnání s předchozími skladbami přece jen o něco tradičnější. Objevují se zde sice náročné virtuózní figurace a akordické rozklady, avšak celkový hudební obraz je mnohem homogennější. Zajímavým bylo také prořídnutí sazby pouze na flétnu a dvojicí houslí po celou dobu druhé věty. Výkon Jany Semerádové byl opět na nejvyšší interpretační úrovni: z hlediska práce s výrazem a dynamikou i z pohledu frázování a jemných nuancí. V pravdě se však jednalo o vítané uvolnění po geniální, avšak svým způsobem posluchačsky náročnější hudbě předchozích děl. Marek Čermák avizoval, že původní pořadí flétnových koncertů bylo třeba změnit, aby „intelektuálnější“ Flétnový koncert F dur zazněl ještě v době, kdy budou posluchači v plné síle. Ve skutečnosti byl intelektuálně výživný prakticky celý program večera.
Čtvrteční koncert potvrdil hned tři předpoklady: Anton Neumann skutečně a neoddiskutovatelně patří k nejzajímavějším skladatelům své doby a Musica figuralis zase patří k největším příslibům současné historicky poučené interpretace (je tedy velká škoda, že se jim nedostává mnohem větší pozornosti). A konečně zatřetí: pokud by Anton Neumann měl možnost slyšet koncert, pravděpodobně by nadšeně zvolal: „Můj Čermák mi rozumí!“
Anton Neumann (1721–1776): Symfonie a4 A Dur (Štrasburk)
Anton Neumann (1721–1776): Flétnový koncert F dur (Karlsruhe)
Anton Neumann (1721–1776): Symfonie a4 G Dur (Lambach)
Anton Neumann (1721–1776): Flétnový koncert D dur (Karlsruhe)
Musica figuralis
Marek Čermák – umělecký vedoucí
Jana Semerádová – traverso
Arcibiskupský palác, Olomouc
25. srpna 2022, 19:30
Zatím nebyl přidán žádný komentář..